úterý 22. května 2018

HOVORY, ovšem ... ty květnové


"HOVORY?"
"...Ovšem!"
- tak to začalo, když jsem pana XY na naše "HOVORY" pozval. A pokračovalo...
Autor překrásně zná své básně ve všech fázích jejich zrodu.
Díky Bohu za Přírodu, ze které čerpá čerstvou inspiraci
jako křišťálově čistou vodu a ona mu to vrací stonásobně.
Není toho právě málo, je to víc, než hodně.

Tvůrce zná své verše od plenek,
od zrodu myšlenek, zevnitř i navenek,
od bílého papíru s malou kaňkou v rohu
až po klenoucí se kopuli zručně vystavěnou,
v níž nosné oblouky vznešeně se klenou.

Den za dnem prochází novou změnou.
A tvůrce též. Zlehounka tahá za otěž.
Prý ho nazývají, Mistře. Ale jděte.
Vždyť si celou dobu jenom hrál,
bystře ve stínu katedrál.

Po noci přichází ráno všech rán
a tvůrce chce být citován.
Báseň se probouzí časně zrána,
touží být re-ci-to-vá-na.

Tak... na vysvětlenou, prostě jsem si dovolil povídání k májovým „Hovorům“ začít básní jednoho z mých hostů, která se „zove“ ZROD BÁSNĚ ČASNĚ ZRÁNA. Curiculum vitae, které uvedeno jest níže, jsem nechal na něm samotném. Za mne bych jen dodal: vhled do života, nacházení souvislostí... i těch na oko „si protiřečících“, a to vše skryto ve verších, které se jakoby lehounce odvíjejí z myšlenkových závitů svého autora, aby nás závěrečným „odhalením“ tvrdě donutily „se zamyslet“.

Něco o sobě a něco o době, ve které žijeme, ať chceme nebo nechceme:

Nejprve mi dovolte, abych se krátce představil. Jmenuji se Jiří Svoboda. Narodil jsem se v roce 1961 ve Frýdlantu v Čechách a od té doby ŽIJU, POVOLENÍ MÁM. Období dětství jsem prožil se svými rodiči v Dolní Řasnici. Do měšťanky jsem dojížděl do Nového Města pod Smrkem. Střední průmyslovou školu a vysokou školu jsem vystudoval v Liberci a od roku 1988 bydlím se svou rodinou v Tanvaldu. Zde aktivně žiju. Ze života se raduji, velmi tvrdě pracuji. Každodenně tvořím, hranice bořím. Překračuji všechny možné meze Poznání. Děkuji za pozvání na akci Hovory o všem? No ovšem!“, kde bych měl vystoupit jako host. A když už mám být jako host, tak jako HOST PRO RADOST.“




Stejně tak je tomu i u „Hosta“ druhého, folkového písničkáře z Raspenavy. Písně si píše i skládá sám. Také se vyznačují až neskutečnou lehkostí, i zpěvností, přičemž však jejich sdělení, která se vesměs zaobírají tím nejvyšším smyslem žití, tedy „LÁSKOU“, vyprávějí nejen o tomto nejkrásnějším citu, ale i o všech možných úskalích, která tento cit také doprovázejí. I jeho jsem požádal o napsání jakéhosi c.v. Jak to dopadlo?...při jeho skromnosti na necelé tři řádky. Tu ho předkládám.

Honza Vopařil, amatérsky folkový zpěvák. Narozen v Děčíně nyní žije v Raspenavě.
Píše a skládá vlastní písničky možná inspirované folkovou  scénou konce minulého
století. Vystupuje většinou v okolí Liberce a Jablonce.“

Ještě něco na něj prozradím. Doufám, že doveze některá svá CD. Dvě jsem si v minulosti koupil, a snad půl roku to trvalo, než jsem se jimi nasytil a přestal si je denně pouštět.

Jsem velmi rád, že se zdařil můj záměr a oba pánové nás navštíví v jednom večeru. Jaksi zdá se mi, že jejich obraz vidění života a světa není „kaleidoskopický“, tedy jednotlivými útržky halabala nesouvisle poslepovaný, ale naopak „mozaický“, tedy z jednotlivých útržků jak puzzle do sebe zapadajících se postupně skládá celkový obraz „toho všeho“. Tak se těšme … ve středu 30.května v 18 hodin v Kavárně FR v rýnovickém „Domečku“.

Váš Milan Brož a jeho hosté

pondělí 7. května 2018

M A M I N K A

Maminka

Nač dlouhé povídání, natož, abychom se tu snažili vysvětlit pojem „maminka“. To přece každý ví, každý zná!
Ale... je tomu tak opravdu? Dovolte pár řádků o ženě, která žije mezi námi, tu v Jablonci n.N. A která ten „obyčejný“ termín maminka posunula,... „trochu“ posunula, skoro bych řekl: až za hranice jednoho „člověčenství“, jednoho „ženství“.

Paní Dobroslava Kricklová v době, kdy manžel odešel zpět do své domoviny v Německu, zůstala sama se dvěma dcerami, osmiletou Dobruškou a tříletou Reginou. Navíc, protože jeho odchod byl nelegální, z moci úřední (rozumějte partajní) propadl jejich dům, včetně všeho zařízení, státu. Odstěhována byla se dvěma bednami osobních věcí do panelákového bytu v Tanvaldě.
Jen co „holky“ odrostly a postavily se na vlastní nohy, cítila, že musí pomáhat, být užitečná. Ponejprv se stará o jednu starou paní, bere ji k sobě a doslova jí „doslouží“. Pak to začne. Svoji „mateřskou“ náruč rozevírá postupně patnácti dětem. Začíná to malou holčičkou z Dětského domova Olinkou. Ta, když se potkávají na rohu, vždy volá: „A paní, nechcete si mě vzít?!“ Několik víkendů na zkoušku a v roce 1979 ji přijímá do své rodiny. Po rozhodnutí, že si vezme další dítě, chce kluka. Přichází Péťa, po něm Zdenička – již jednou do Domova vrácená z jiné rodiny. Ta neznala, co to je tramvaj, autobus, městské domy, neznala bochník chleba v celku, jen nakrájené krajíce. Když v patnácti začíná vydělávat, najednou se k ní po těch letech hlásí její matka. Musí rozhodnout soud. Svědčí už i Zdenička, a soud rozhoduje ve prospěch paní Dobrušky Kricklové. Zdenička ji totiž označuje za svou „pravou“ maminku a dodává: „Ve škole nám říkali, že pravá maminka je ta, co se o dítě stará!“

Pak přichází Martin – neslyšící, Václav, Stáňa, Pavlík. Následují sourozenci Petr a Tomáš, a... a... a...

„Já už ani nevím, kolik jich za ty roky bylo.“ - říká paní Kricklová u stolku v „Domečku“ při přípravě inzerovaného večera. A dodává: „Když to šlo, vždycky jsme udržovali styk s rodiči. Někdy to, halt, nešlo.“ Pijeme kávu, nežli se však hovor stočí jinam, ještě jakoby mimochodem utrousí: „Účet ještě není uzavřen...“

X X X

Všechny srdečně zveme na večer plný povídání této neobyčejné ženy, pani Dobrušky Kricklové, který pořádáme k blížícímu se „Dni matek“. Chcete-li se toho dozvědět víc, přijďte ve středu 9.května 2018 do Rýnovic, do Kavárny FR kde večer pod názvem „MAMINKA“ proběhne od 18.hodiny. Hrou na piano večer obohatí Mirek Tomeš.

Za všechny zve Petra Laurin, Jana Kocourková a Milan Brož

neděle 29. dubna 2018

JAN ŠIMEK - obrazy 1987-2017


Dovoluji si zveřejnit úvodní slovo, jež proneseno bude na zahájení retrospektivy třicetileté umělecké práce mého kamaráda malíře Jana Šimka z Malé Skály, jež světlo světa spatřil ve znamení Blíženců 18.června 1958. Výstava je pořádána k Honzovým šedesátinám. 

Dámy a pánové, važení hosté! …Dobrý den! … buďte vítáni zde, v galerii DETESK, na dnešní vernisáži výstavy maloskalského výtvarníka, malíře Jana Šimka.

Nebudu zastírat, že jsme kamarádi, proto o panu Šimkovi budu hovořit jako o Honzovi. Uváděl jsem mu již výstav několik, ať ty v jabloneckém Rosariu či Domě česko-německého porozumění, tak tu v libereckém Babylonu nebo zde v Železnem Brodě tu společnou se svými žáky. Každá z nich měla své téma, svůj námět, říci bych mohl i „své ideologické zabarvení“. Nyní se mi ale dostalo té cti, uvést Honzovi jeho výstavu retrospektivní, výstavu k jeho šedesátinám, které slaví 18.června. Mottem celé dnešní expozice jest tedy jeho třicetiletá tvorba, třicet let práce, třicet let vývoje... jak toho uměleckého, tak toho obyčejného lidského. Tedy třicetiletá retrospektiva jednoho lidského života.

Soustředit díla na tuto výstavu problém nebyl. Je jich dost, ať těch rannějších, tak těch s let posledních. Co tedy bylo problémem? - Výběr! Výběr takových obrazů, které by co nejlépe reprezentovaly tu kterou dobu svého vzniku, tedy i věku svého autora. Nakonec dle nejlepšího vědomí a svědomí vybráno, dovezeno, nainstalováno.... a znáte to všichni, když něco dokončíte: „Aha, tohle né, tohle k tam tomu, a ještě jsem měl vzít, co jsem vyřadil a opřel o okno...“ Ale času už je málo, už se s tím nedá nic dělat, už to tu je! ... a tak to tedy dnes a ještě více jak měsíc a půl návštěvník této galerie může shlédnout.
x x x

Honza Šimek přišel na svět v osmapadesátém v Turnově. Pak ještě Železný Brod a Malá Skála, to je jeho ta … řekněme … geografická linie života..., na jejímž pozadí se vše promítá: příchod na svět, věk dětský, jinošský, dospívání! A i dnes Honza, jako správný patriot, zůstává věren svému, a tu krásnou krajinu údolí Jizery ,,to POJIZERSKÉ mělecké hnízdo“, které zrod dalo mnoha významným výtvarníkům, nezapírá.

Že v Honzovi „něco“ bylo, po Bižuterním OU studuje dál a v roce 1979 absolvuje zdejší proslulou „SKLANDU“, obor výtvarného umění. Díky škraloupu svého otce u tehdejší vládnoucí strany, který si vysloužil svým postoje ke vstupu armád Varšavské smlouvy, byla marná jeho snaha o přijetí na AKADEMII VÝTVARNÝCH UMĚNÍ. Do poloviny 80.let ještě pracuje jako návrhář svítidel v ŽBS, pak však odchází na „volnou nohu“ a zcela se věnuje „malířině“. Od r.1994 učí na zdejší ZUŠ.

Přes marné pokusy o AVU Honza maluje dál. Těží z přátelství s mistry Komárkem, Jírou.
Nese v sobě sklářkého výtvarníka profesora Novotného, ovlivněn se cítí být i Bauchem, Roualtem. Byl snad jediným z „mladých“, kterému Jíra dělal jakéhosi odborného konzultanta. A prozradím i něco navíc...komupak se podařilo, aby po mistrově smrti mohl malovat na jeho plátna a jeho barvami? … Ano, hádáte správně. To pro jejich vztah je Honza tenkráte obdržel.
x x x

Blíženci … to je Honzovo znamení. Podivuhodný svět blíženců - tak se jmenovala i jedna z jeho výstav. Honza jím je až fascinován. Seděli jsme takhle u piva, řeč šla sama, stačilo jen naslouchat. Uvedu z ní jen pár fragmentů - Podívejme se na to:
  • Turnov – Malá Skála – Železný Brod, tak si sobě blízká místa, nadto spojená stuhou Jizery - blíženci
  • Jeho obrazy/další příklad – ať ty data dávnějšího či současná díla. Jistě, vývoj znát je, ale vzájemná blízkost je patrná ... zajisté, blíženci, vždyť pocházejí z jednoho hnízda.
  • Není místní krajinář, ale je „zdejškem“ inspirován. Když nechci použit známého „klišé“ je bytostně spjat s..., řeknu hezky česky: hrál tady kuličky, tedy je si s tímto krajem blízký – je jím ovlivňován... jasně, blíženci.
  • Vraťme se k Josefu Jírovi. Honza samozřejmě jde na té své pouti po té své cestě, ale nezapírá, že svou tvorbou na něj navázal, inu - byli si blízcí.
  • Honza maluje to, co nosí v hlavě. A to je „to tady“ ...nejen krajina, ale i příběhy, život, kamarádi, rodina. Co mu je blízké …
Blíženci

podivuhodný svět - Blíženci!
Co si nesou ve věnci?
A co v ratolesti?...
...štěstí?
...nebo ránu pěstí?

Blíženci...
podivuhodný svět...

A kolik vět
mají ve věnci
třeba milenci?
...nebo bez vět
a slov
jen lov, jenom lov,
či tělesný jen chtíč
a pak rychle pryč?!
Blíženci...
podivuhodný svět...

...a kolik slov a vět
mají hráči?...
a kolik bratři?...
Kdo sem všechno patří?...
jen ten co se bratří,
či i ten co mluví za tři?
Nač je třeba se ptát,
kdo koho že má rád
či
kdo koho doved k pláči?

Blíženci...
podivuhodný svět...

ve kterém nitky vztahů
budují dráhu
co nemá dosti
žádné vzájemnosti
a na kterou krátká je
i sekyra kata,
i zabouchnutá vrata
i kule
nepřítele...
podivuhodný svět
plný taje
neřestí
i ctností,
co neroztaje
ani na věčnosti.

BLÍŽENCI

Kdysi jsem v jedné knížce napsal: Malíř promlouvá obrazy a spisovatel maluje slovy. A Honza je toho živým důkazem - nechce moc mluvit, leda tak u skledničky při přátelském hovoru. Vždycky říká: „Mluví za mne práce – obrazy …“
Tak snad, kromě již mnou uváděných a shora zmíněných výstav, přidám ještě další, ty důležité Honzovy aktivity:

      1992 – se stává členem UNIE výtvarných umělců ČR
      1996 - se na základě výběrového řízení jako jediný z ČR účastní ceny
      evropského malířství "European price" v Belgickém Ostende. Akci
      obsazuje třemi díly. S jakým výsledkem?... všechny tři byly ukradeny.
      Počátek devadesátých let – svůj vztah k místu dokumentuje svou účastí
      na zakládání Maloskalské galerie.
      2010-11 – restauruje - velké sgrafito Josefa Jíry
    - malovanou mapu „Maloskalsko“ od Jana Novotného

Dámy a pánové,

Dnešní výstava nám zcela určitě pomůže pochopit bytost malířovu, pochopit jeho vnímání světa, obrazů, dějů,... vnímání barev, kontextů, a v neposlední řadě vnímání a chápání sama sebe!
Vše, co tu dnes vidíme, je vytvořeno složitým vývojovým dějem, který se odvíjí v malířově nitru, v pocitech, v tušeních , v chápání či nechápaní toho všeho, v porozumění svého místa v tom všem. Je to vidění příběhů, zastavení, poznávání a poznání. Dámy a pánové, tady v této výstavní prostoře při příležitosti svých šedesátin vypráví svými obrazy malíř Jan Šimek o svém životě, o sobě, o těch svých nejen uměleckých třiceti letech právě prožitých.

Dámy a pánové,
- pan Jan Šimek! ...hezký večer, dobře se bavte!


pondělí 16. dubna 2018

HOVORY, ovšem... dubnové

Duben, měsíc slunce i deště, tepla i chladna, měsíc šedě i zeleně, měsíc příslibů a očekávání, jaká že letos ta "ouroda" bude, vždyť každý sedlák přece ví, že duben na ní zadělává. Už je tu jaro, ale ještě ne v plné síle, jako by váhalo a čekalo na to rozhodné nebeské "už!"

Dovolil jsem si v tento čas pozvat dvojici umělců, mladých lidí, aby nám dovolili podívat se jejich mládím na ten náš dnešní svět, hlavně pak na ten kraj, kde žijeme, a zprostředkovaně pak na všechna ta "zpustlá" místa, jež kdysi lidskou rukou stvořena, lidskému hněvu a zlobě posléze i podlehla. Pojďme se v umělecké nadsázce podívat na ty "naše Sudety".

O pár úvodních slov jakož i o "se" představení jsem naše dubnové hosty předem požádal a tu jsou jejich slova:


SUDETY: KRAJINA A TVORBA
Tematický diskusní, literární a hudební večer se zaměří na vztah krajiny a umělecké tvorby se zvláštním důrazem na Sudety a další opomíjené české kraje. Liberecký básník Martin Veselka a znamenitý stříbrnoskalický hudebník Člověk krve (Jan Senft) vás provedou krajinou Sudet i jiných našich regionů. Popovídají si s vámi o vztahu konkrétních míst a identity jejich obyvatel či návštěvníků, ale také o tom, jak se místo může stát životní a uměleckou inspirací. Martin Veselka vše doprovodí ukázkami své básnické tvorby a snových záznamů, související s krajinou kolem Jablonce a Liberce. Člověk krve představí své uhrančivé písně a možná prozradí i něco o jejich vzniku, o místech a událostech, které se v nich odrážejí.

Martin Veselka

Liberecký rodák a patriot, v současnosti žijící v Liberci, Praze a občas také v blízkém – středoevropském – zahraničí. Odborně se zabývá českou a polskou filologií, profesně pak zejména překlady a tlumočením z polštiny. Od dětství je fascinován českou krajinou: Pěší putování a vlastivědné bádání jsou jeho největšími zálibami dodnes. Literární tvorbě se sice věnuje už dlouho, avšak píše velmi sporadicky a veřejně čte ještě méně. V posledních letech stále silněji cítí, že Sudety jsou jeho nejvlastnější, jakkoli nejednoznačnou domovinou a patrně největší externí inspirací.

Člověk krve
Písničky z lesů, kopců, vlaků, záměstských ruin a postapokalyptických penzionů: Hudebník a skladatel, vlastním jménem Jan Senft, pochází ze Stříbrnoskalicka. Při putování krajinou mu vítr šeptá do uší příběhy míst, které pak vkládá do písní. Působivě v nich spojuje nesmělé intimní přiznání se silnou výpovědí o vlastní generaci. Jeho texty jsou směsí bohatých básnických obrazů, do kterých na místech prosakují trefné popisy každodenní reality. Svou hudbou plynule navazuje na to nejlepší z tradice zahraničního i českého písničkářství, všechny své vlivy však dokáže přirozeně přetavit do zcela svébytného a originálního vesmíru.

Těšíme se s vámi na hezký večer.

Milan Brož

pátek 23. března 2018

Hovory, ovšem... březnové


Tak, dovedete si to představit... ruce rozpažené stojím v chodbě rýnovické fary a její osazensto na mne víceméně úspěšně navléká bílé tohle, ještě bílé tamto a přes ramena tohleto. Za půl hodiny mám pomyslně rozsvítit vánoční strom v Rýnovicích a že prý, jako posel páně musím být v bílém. Ještě paruku, ... a Andělku k tomu dostanu, ta pak bude hrát na trubku „Tichou noc“. Přijedeme kočárem s lucernou a děti udělají „Aaach!“

Jak to proběhlo, to je kapitola jiná, děti „Aaach!“ udělaly a já se takhle seznámil s hosty březnových „Hovorů...“ Filipem a Lenkou-Leou Novákovými a jejich maminkou, obyvateli to té rýnovické fary a mí příležitostní garderobiéři, když mě „rvali“ do toho bílého ošacení. Lenka nakonec sehrála nejen roli Andělky, ale sehrála to pěkně i na tu trubku. 
Dovolte mi proto je níže představit.

Filip Novák 
19 let
student českého jazyka a literatury na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy
herec a loutkoherec
v současné době je také studentem v Budilově divadelní škole a hraje pro společnost
FizioArt
je součástí souboru Veselé loutky a dříve účinkoval i se souborem Vozichet
Je lektorem dramatického kroužku v Praze.




Lenka-Lea Nováková
17 let
studentka Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci, obor Kov a šperk
hudebnice a výtvarnice
také studentka v Základní Umělecké Škole v Liberci (dříve v Jablonci) ve hře na trumpetu, dříve i na kytaru
Jako trumpetistka hraje s Velkým dechovým orchestrem a BigBandem při ZUŠ Liberec, a také se skupinou Mandragora
dříve hrála s Dechovým orchestrem při ZUŠ Jablonec a na kytaru v souboru Eurydika



Všichni se těšíme na vaši návštěvu.

Lenka, Filip, Milan a Petra za rýnovický "Domeček", 
kde se večery každou poslední středu v měsíci konají.

pátek 2. března 2018

Malá obyčejná paní


Malá obyčejná paní

Chodí kolem nás, kolem našeho domu. Snad nedělní pauzu drží, jinak dopoledne co dopoledne, v každé ruce plnou nákupní tašku. Posléze jsme zjistili, že chodí až nahoru, pod les, co tam je těch pár bytovek. A to je, pane nějakej kopec. „Malá obyčejná paní s dvěma velkýma taškama“ – tak jsme jí říkali. Pro nějakýho dědka línýho plesnívýho se takhle dře!“ - jsme si mysleli. Malá obyčejná paní.

Víte jak to tak bývá, když se z někým potkáváte dost často, poznenáhlu se vaše oči střetnou, podruhé potřetí, letmý, no spíše náznak, nežli pokyn hlavy...a že by odezva? Tak příště už pokýváte doopravdy až posléze padne i první slovo „Dobré ráno!“ nebo „Dobrý den!...tak zase nahoru, zase nahoru?!“ - spíše taková řečnická otázka.

Tuhle, když jsem se vracel se psem sezhora z lesů, vidím jí sto stopadesát metrů přede mnou jak razí dolu a na zádech...baťoh. „Aha, konečně inovace!“ - pomyslel jsem si. „Už to nebude pořád dřít v rukách, ale v baťohu. Konečně, tak to už dneska nosí všichni, mladí staří, i ti prostřední. Ale ouha, zmýlená neplatí. Na druhý den ji opět potkám, tentokrát už s nákupem, stoupající nahoru. Inovativní batoh na zádech, ale v každé ruce zase ty svoje ohromné nákupní igelitky. Se svou drobnou postavou je takřka courá po zemi. A já si zas pomyslil „Dědek jeden plesnivej línej!“ Ale tentokrát jsem vzápětí ty myšlenky zahnal, vždyť může tam být třeba nemoc, že?!...nebo některý z dosud žijících rodičů. Kdoví? Malá drobná paní jen pokývala hlavou „No, musím toho nosit víc...“ - nechala větu otevřenou. „Tak nashledanou a hezký den!“... „Nashledanou!“

Dny běžely dál. Občas jsem ji viděl z dálky, občas jsme se potkali, se pozdravili, pár slov v chůzi prohodili, usmáli se. Pak po nějaké době jsme si se ženou uvědomili, že jsme ji přestali potkávat. „Co se stalo?“ - divili jsme se „asi to byla přece jen ta nemoc!“ Ani domyslet, proč nechodí, člověk nechtěl. Až jednoho dne, kdy jsem se zase sezhora vracel se psem, vidím za loukou, co je hned pod lesem, na silnici staví autobus MHD. Už je to pár roků, co tu zavedli novou linku. A z autobusu vystupuje malá obyčejná paní s ruksakem na zádech a velkou nákupní taškou v každé ruce. No to jsem si, že žádná špatná zpráva, ale autobus za to může, že už nechodí, opravdu oddechl. Takhle to tahání nákupů má o hodný kus kratší, jen přes tu louku, pár kroků přes remízek a je doma. „Aha“ - říkám si, tak už jí uhodila sedmdesátka!...a jezdí zdarma“. Ten věk ne že bych jí přál, ale to ježdění ano, to rozhodně, vždyť jen za ty roky, co se potkáváme, co toho natahala. Pak přišla jedna sobota, a opět jsme ji potkali před barákem v naší ulici, jak plně naložena stoupá nahoru. „Dobrý den!“ … „Dobrý den!“ … „Dneska né autobusem?“ … „Ale, ráda bych, ale v sobotu nejezdí, ...a v neděli.“ - dodá. “Ach tak, tak hezké dny a nashledanou!“

Čas opět poposkočil, až konečně přišel „den pochopení“. Den, kdy se ukázalo, co a jak je, kdy se pravda vyjevila, den od kterého při setkání před „malou obyčejnou paní“ při pozdravu vždy smekám. Přinesla to manželka. „Hele, znáš tu paní, tu malou, s těma taškama a baťohem?“ … „No jasně, denně ráno, … teď už jezdí autobusem.“ … „Tak představ si, ujala se dvou malých dětí, ...a vychovává je!“ … „Aha, tak žádnej plesnivej dědek nebo …“ - pomyslel jsem si a všechno bylo v tu ránu jasné a jiné a krásné a až slzy do očí vhánějící.

A pak, když jsem ji zase jednou potkal, došlo mi i jak říkala, že už toho teď musí nakupovat víc. Osmělil jsem se totiž optat „A co děti?“ … „To víte, rostou“ - bylo mi odpovědí, „klukovi už jde na šestnáctej a takovej holomek, ten toho už spořádá, ne?! A holce čtrnáct! … a mě došlo, že už ty igelitky stačit nemůžou, to je jistý, proto ten batoh.

A tak se tu teď před ní veřejně a hluboce klaním a svůj kolobouk nejen pomyslně, ale i skutečně, smekám. „Malá obyčejná paní!“

Milan Brož // únor 2018




pondělí 19. února 2018

HOVORY, ovšem...únorové

Úvodník únorových „HOVORŮ, ovšem...“
Lukas na terase své Pizzerie Franko
Musím začít hodně vzadu. Jak to vlastně tenkrát bylo? Systémy a vlády padaly všude kolem nás. Dokonce u nás v republice vznikl jakýsi „průchoďák“ pro východní Němce. Zrálo to, zrálo, až konečně študáci odstartovali „Sametovou“. A padalo to dál, na jih, východ i jihovýchod. Až na Arabský poloostrov, ale to už jsme o kus dál. Zastavme se v zemi, jejíž západní hranici tvoří břehy, které omývány jsou mořem Jónským a severněji Jaderským. A taková země je jen jedna.


Ale vraťme se k nám domů. Vše se tenkrát vyvíjelo překotně – tady mi dovolte malou vsuvku, když kdysi pan Svitáček citoval dotaz jednoho z diváků panu Horníčkovi „Co mám dělat, kotí se mi kočka?“ ten odpověděl „Dbejte, aby se nekotila překotně!“ - jak moudrá to mistrova slova!.. povzdechneme dnes a všichni víme, že u nás se nedbalo a lecos se skutečně překotilo.

O tom též psát nechci. Hranice se otevřely a začaly nové dějiny lidské migrace. V té době jsem se i já začal stavět „na vlastní, tedy soukromé nohy“. 

Pec Pizzerie Franko
Už už to bude, určitě si říkáte „Co nás ten člověk otravuje svejma záležitostma. A jak to souvisí s únorovejma „HOVORAMA“? Už, fakt, ono všechno souvisí se vším.

Interiér Pizzerie Franko
Vymysleli jsme zásobování pro „gastro“ – kromě potravin a nábytku, vše co si dokážete v jídelně či restrauraci představit. Vytvořila se i potřebná klientela... s tím jsme se spřátelili více, s tím méně. Jednoho dne se zase objevil zákazník nový, to ale nebylo zas tak nic zvláštního. Rozhlížel se, snad pro ten ostych, že čeština není jeho mateřštinou, to trvalo chvíli, než mě oslovil. Mluvil ale dobře, a že přijde znovu a bude toho potřebovat více.

Svijanská pivnice RADNICE

Přišel, to byla zrovna ta léta, kdy ve městě vznikaly nové restaurace a pizzerie, nakoupil a pak léta nakupoval. Že si tady bude otvírat novou pizzerii. Jméno? Pizzerie Franko. A tak jsme se poznali a dík vzájemné sympatii posléze stali i přáteli. A já dnes s potěšením a díky můžu konstatovat, že pozvání do únorových „HOVORŮ, ovšem...“ přijal můj přítel, dnes už nejen v našem městě známý restauratér a jeden z nejlepších provozovatelů pizzerií a jiných gastro zařízeních, v široké veřejnosti známý jako FRANKO, občanským jménem pan Lukas Karaqi. Pozvání přijal i syn Don, s nímž se lze setkat nejen v našich únorových „HOVORECH“ , ale především v nedávno otevřené restauraci Radnice, an si tam plní své šéfovské povinnosti. 

X X X



Malou změnu ve svých „HOVORECH“ jsem se rozhodl od letoška provést. Krom literátů a hudebníků čas od času zvát budu i lidi, kteří něco dokázali, jejichž životní a profesní příběh „stojí za kus řeči“, lidi, kteří mi prostě „stojí za to“. A první z nich je právě Lukas Karaqi alias Franko, který k nám přišel z té země od Jónského moře, až z Albánie. A o tom všem, o té jeho cestě, ale i o jeho zemi, o úsilí, které musel v té naší „nové cizí zemi“ vynaložit, o překážkách, jež musel překonat, o tom všem si spolu s vámi budeme v únoru povídat...a už se těšíme na vaše otázky.


Srdečně vás zvou
Lukas, Don   
a Milan

Vchod Restaurace RADNICE
Lukas za barem Pizzerie Franko
Vchod Pizzerie Franko