sobota 24. září 2016

KWOKU

aneb vstávám v půl pátý

Aha, abych to vysvětlil. Ne, tam není chyba, ani „nekvoku“, čili nekvokám, ani “k voku“, čili k oku, ale skutečně kwoku – tak řečeno, tedy pardón, k woku – tak psáno, ale úplně správně „k WOKU“.

Jo...kdyby se mne někdo včera, vlastně už dneska, kolem půl druhé ráno, nebo v noci???... např. v Mostecké ulici někdo zeptal „Kam jdeš, ty vole, tak pozdě?“ , tak bych úplně normálně odpověděl „KWOKU!...ty vole, kwoku!“ - a měl bych pravdu.


Jablonečtí jistě vědí. Měli jsme tu kino OKO, nepřežilo. Ale, a světe div se, nepadlo, ale jedním zarputilým šílencem přebudováno bylo v klub WOKO. Proč šílencem? ...a proč zarputilým? Těch klacků, co mu bylo především úředními místy, ale nejen jimy...zkoušeli to všelijak...leta házeno pod nohy!!! Zbytečně, i neoprávněné pokuty museli vrátit. Dnes tu máme bezva klub, a při zachování všech historických prvků tvrdím „parádní“, a myslím, jednou přijde den, kdy to bude doceněno. Taky proto tam občas, teda upřímně hodně občas, ale rád, zajdu. Taky proto, že tam můžu v tom začmoudilém šeru i s tou mou v současnosti mizernou technikou fotit a něco z toho vyleze, nebo to nějak upravim a stejně vyleze.
x x x

Tak... jako úvod stačí. „V kolik tam hraješ?“ - to se SMSkou ptám syna. Pochopitelně, hodiny žádná odpověď. Až v podvečer telefon: „Až někdy ve dvě... před druhou, přede mnou tam hraje... ten a ten, já jsem ještě v … teprve do Jablonce dojedem. Dřív fakt ne!“
A je to, já v půl pátý vstávám! Ale zase jednou bych ho vidět chtěl. V létě na „singltrek“ mi to nevyšlo, do Prahy na to nejedu, tak teď byla šance, ale v pět musím odjet, no?!

Jak to dopadlo, už víte. Postávám u jednoho z pultíků, několik známých „dětí“ ... né, nebojte, jen jim tak říkám, znám je z dětských let, mě tenkrát bylo jen o fous víc, nežli jim teď... mě pozdravilo. Popíjíme s dětičkem Kubíčkem plzíňku a po panáčku slivovice. Pak zas chvíli sám, a docela rád. Tak mi v tom randálu běží ten film, kdy na první aparaturu si Péťa vydělal ve Švýcarsku, na pumpě. Pak doma dřel a dřel, měsíce. I na chalupu se na několik týdnů zavřel. Bylo nám to tenkrát cizí, nějak jsme to pořád se ženou nechápali. Pak utekly roky, moc jsme se neviděli. Až jednou, na chalupě, tak se to nějak vyvrbilo, že ve tři ráno jsme si udělali skoro desetikilometrovej „špacír“. A věřte, to se toho napovídá....taky na jedno si pamatuju. „Zda má ještě pořád se tomu věnovat, hrát?“ se mne ptal. „To víš, že jo! Třeba jen občas, ale když něco umíš, tak to za hlavu neházej!“ 
Je to škoda, já to v životě udělal několikrát, dneska vidím, byla to chyba, velká chyba. Tak nevím, třeba malinkatou zásluhu na tom, že pořád míchá ty desky, mám.

Nějak mi zvlhly oči, ale upřímně, tím „čmoudnem“ tam to nebylo. V tu chvíli jsem rád, že jsem sám. Už dávno vím, že dobrou věc lze rozeznat, i když v tom člověk není zrovna kovanej.. A tak můžu řict - pivo dobré, slivovice znamenitá – a hudba, i když tady jsem „nekovanej“, jakbysmet! Tak ještě chvíli posedím, dopiju, tu slivovičku vychutnám. A po hodince odcházím, nemám to daleko, ale musím, fakt vstávám v půl patý!


MW

čtvrtek 22. září 2016

Zářijové „HOVORY, ovšem...s Honzou Mašatou

... se staly ve středečním podvečeru minulostí. Jak avizováno, až z krušnohorského Perninku nás navštívil pan Jan Mašata, a k potěšení všech i se svou chotí... a návštěva to byla „nějaká“! Ale začněme od počátku.
Více foto  Z D E

„Chtěl bych kolem páté dorazit.“
„Kudy pojedeš?... přes Prahu?“
„Né, vezmu to na Mělník, Slaný... a tak.“
„Jasně, znám tu cestu, jezdíval jsem co tři neděle tudyma do Rakovníka...“ - a tak nějak dál pokračoval náš rozhovor den před. Ještě „...jestli na GPS, vem to na OBI, jako na Janov, tam tě vyzvednu, ono se to blbě vysvětluje...“ No, odpověděl mi Honza, že to najde, nevěda, že jiho-severní cesta přes Jablonec opravdu jednoduchá není a vysvětlit dost dobře tomu kdo nezná, nejde.

A bylo pět, a bylo půl šesté a třičtvrtě … a host stále nikde. Nebudu to natahovat, těsně před osmnáctou mobil a „Tak jsme někde u ATREI“.
„Taková fabrika, jo? … stará modro bílá, nebo nová hranatá?“
„Nová, nová...“
Tak to docela trefil, byl hned za „LIAZem“, vlastně kousek od „Domečku“.
„Vyčkej, hned jsem u tebe!“

A tak večer začal pro Honzu rovnou z auta. Jel těch dvěstě padesát kilometrů čtyři hodiny.
Více foto  Z D E

PT. diváctvo ani nedutalo, když Honza recitoval své básně, nebo četl své povídky. Jejich hloubka, zastavení se u jednotlivostí, co život přináší, všímavost tzv.banalit, které však tvoří svět, nás všechny stále a stále přesvědčovaly o tom, že se nám prezentuje autor, kterému naslouchat se opravdu vyplatí, který dovede svět náš vezdejší ukázat v až překvapivé nahotě, a dík své všímavosti a citu se dostává až k věcem, které přehlížíme. Vyvrcholením pak byly chvíle, kdy zasedl za piano a předvedl nám … snad nejlépe to charakterizuje slovo „melodram“.
„Takové smutné, posmutnělé...ale krásné to bylo!“ - byla při závěrečném „si povídání“ slova diváků.
„Ale Krušné hory jsou takové, jsou smutné...“ - ještě teď slyším Honzu odpovídat, a protože jsem je za svého mládí docela poznal, tu skutečnost potvrdil.
O mnohém se povídalo, o údělu Sudet – tím tématem jsme si byli blízcí, osudy regionů podobné, vysídlená území, zaniklé obce, zapomenutí ...ale, v dnešní době, a prostřednictvím hlavně mladých, ...a spolků, zázračná znovuvzkříšení památných míst, alejí, pomníků... a ty ruce, co se zasluhují, jsou nejen české, ale začasté i německé.
„Kéž by to tak vydrželo...“ - si jeden povzdechne - „..a v celé Evropě!“

Ne, nebyl to večer, co se vleče. Všem se nám zdálo, že to uteklo nějak moc rychle. Při tom závěrečném povídání jsme si byli hodně blízcí, a tak není divu, že jsme si slíbili „Zase někdy!“

Mě nezbývá, než za ten večer poděkovat, on to byl i úctyhodný výkon sportovní, vždyť po těch třech hodinách zase hned těch dvěstě padesát kilometrů zpátky. A tak Jana a Petra z „Domečku“  ještě na cestu přidaly malé balíčky na občerstvení a Honza se svou ženou Réňou nás opustili. My ještě hodinku poseděli a vesměs se shodli na tom, že na ten večer zapomenout nepůjde.

„A tak, Honzo, dík za něj!“

Milan Brož


sobota 17. září 2016

Na houby... nebo na hrochy

...to taky znám, červenou
„Zajdu si na houby!“ - řekl jsem si, ale, kdo mne zná, ví, že to je úplná blbost. Proč? No...že houby nesbírám, tedy ne že je nejím, to s chutí, ale nesbírám je. Totiž, já bych je rád i sbíral, ale já je nevidím. Hrocha, toho bych uviděl, ale houbu... když mi takovou houbu někdo ukáže, tak ji vidím, samozřejmě, ale bez toho ukázání ne, to je marný, leda tak metr vysokou bedlu, tu uvidím, ale protože si nejsem jistý, že to bedla je, tak ji tam raději nechám, to z hrochem bych si byl jist, je veliký a poznám ho. A muchomůrku, to taky znám, červenou, a jak houby neznám, tak u ní vím, že je jedovatá, tak pro jistotu nechávám na svým místě všechny červený houby... a hrochy také, člověk nikdy, při jejich tělnatosti, neví. A to ostatní, to je jednoduchý, ty nevidím.
Pohled na město a Jizerky

To moje paní, panečku, ta tu houbu vůbec vidět nemusí. To ona najednou řekne „Počkej...“ - já počkám, ona zavětří a pak se "šrekou" dozadu o kousek vrátí, tam zahrabe a ruku vítězoslavně nahoru „Je tam!“ a mezi prsty drží „něco“, co je tak malé, že na tu dálku nerozeznat. Ale když mi „to“ pod nos, tak to houbou opravdu voní.

Takže, když já si řeknu „Zajdu si na houby!“ mám tím na mysli „vyjdem s Brunem ven, do lesa“, sice „houby“ najdu, ale na ně nejdu, jdem se projit, na hodinu, dvě...někdy třeba i pět. A věřte nevěřte, jak tak „nehledáme“ - Bruno je se mnou loajální a také nehledá – najednou najdeme hrocha. On je trochu větší, než taková houba, a tak jsem ho našel, i když není červenej. No opravdu, však jsme pořídili fotodokumentaci. Jestli utekl z liberecké ZOO, nebo nějakému chovateli, nebo dokonce až z Afriky, mezi uprchlíky, to fakt nevím. Ale byl tam v lese. Fotili jsme raději z dálky, to víte, hroch je hroch, to člověk ani pes neví, co takový zvíře má za lubem, kór když se toulá v lesích pod Černou Studnicí.
Podle břicha, asi samice.
Tam...v dálce
Tak to tady raději všem sdělujem, abyste si dali, hlavně vy pejskaři, bacha. V okolí Jablonce se toulá ohromnej hroch a víme, jakej radius naši pejsci dokážou, když jsou na volno, obběhat.

Tak fakt, raději bacha!


(mw)

O vernisáži - Podivuhodný svět Blíženců

Více foto  Z D E

Vracím se v krátkosti k výstavě „Podivuhodný svět blíženců“ maloskalského malíře Jana Šimka, jejíž vernisáž proběhla ve středu 14.9.2016 v „Domečku“ jabloneckých Rýnovic. Celá výstava se nesla v duchu názvu centrálního obrazu „Blíženci“. Malíř nám představil soubor děl, jež se zrodila v průběhu zhruba patnácti let.


Z technických důvodů nemohla zahrát „MY NAME IS ANN“, tak „se toho“ chopil sám mistr a zahrál nám na kytaru.

V krátké fotoreportáži (?) na „Rajčeti“ přibližuji celé to dění, včetně sice „mizerných“ ale alespoň nějak dokumentačních fotografií Honzových obrazů. Výborné „ňamky“, ostatně jako vždy, dodala Janova milená žena, a protože „pozdní jablonecké léto“ ukazující přeplněné pláže naší přehrady, snad úplně jižanské slunce a teplotu 32°C, jsme nepřemohli, nešlo – pro malou účast - všechny ty „dobroty“ ani spořádat. Přesto za ně „Dík!“ a vůbec ...“Honzo, dík za překrásnou výstavu“.
Více foto  Z D E

Shlédnout výstavu lze do půle října vždy odpoledne od 14hod. Příležitost jest také v den „Evropského kulturního dědictví“ 17.září, jehož se letos „Domeček“, tedy Dům česko-německého porozumění, mezi dalšími sedmnácti jabloneckými objekty, stal součástí.

                                                        MW

neděle 11. září 2016

PODIVUHODNÝ SVĚT BLÍŽENCŮ

Jan Šimek - obrazy


Dámy a pánové …

dne 14.září 2016 v 17hodin mám tu čest provést vás vernisáží výstavy obrazů
maloskalského malíře Jana Šimka, kde v prostorách „Domečku“ - tedy Domu
česko-německého porozumění v Jablonci n.N.-Rýnovicích instalována bude 
v prvním patře  jeho výstava 

Podivuhodný svět blíženců

  1. Jan Šimek - turnovský rodák, v osmapadesátém tam přišel na svět. Pak ještě Železný Brod a Malá Skála, to je jeho ta … řekněme … ta geografická linie života..., na jejímž pozadí se vše promítá: příchod na svět, věk dětský i jinošský, dospívání! Ale také poznávání, učení, setkávání, nabírání zkušenností, zrání. Proto v sobě ani dnes, v dospělosti, nemůže tu krásnou krajinu svého dětství zapřít, ... to údolí Jizery,, to POJIZERSKÉ mělecké hnízdo, které zrod dalo mnoha významným výtvarníkům - malířům, sochařům, sklářům. A já Jana Šimka, kamaráda Honzu, dnes, ...nebojím se to říci, … řadím do tohoto zástupu. Ale nepředbíhejme.
  2. Po vyučení v OU Bižuterie se ke KUMŠTU... de facto... dostává na světově proslulé železnobrodské SKLANDĚ v oboru VÝTVARNÉHO UMĚNÍ. Po absolvování v roce 1979 je marná jeho několikerá snaha o přijetí na AKADEMII VÝTVARNÝCH UMĚNÍ, ...ANO, TO BYLA TA DOBA, KDY DĚTI MOHLY ZA SVÉ RODIČE, TAK BYL REŽIMEM POTRESTÁN ZA TÁTOVY POSTOJE V R.68.
    Do poloviny 80.let ještě pracuje jako návrhář svítidel v ŽBS, dále již opouští „skleněné schodiště“ života a zcela se upisuje malířině. Od roku 1994 i na železnobrodské ZUŠ, kde na výtvarném oddělení předává své zkušennosti nejen žáčkům -
    náctiletým, ale jako jeden z prvních se věnuje i dospělým.
  3. Tenkrát, po těch „pokusech o AVU, volí jiné cesty. Těží z přátelství s mistry Komárkem, Jírou, kteří mu věnují několik let soukromého studia. Dál --- Nese v sobě sklářkého výtvarníka profesora Novotného, ovlivněn se cítí být i Bauchem, Roualtem, a dalšími těmi, kteří preferovali poctivou malířinu – myšlenku – obsah, čerpá od nich zkušennosti, taje i životní fylosofii, a kus každého z nich si v sobě nese.
  4. Sám Vladimir Komárek mu uváděl mnohou výstavu. Stojí za citaci jeho slova např. z té Honzovy výstavy druhé, v roce 1990 v Rovensku pod Troskami Vladimír Komárek, mimo jiné, řekl: „…asi by byla škoda, kdyby kolegu mistra přejelo auto, vypadá to, že nám asi ještě lecos pěkného vytvoří!!!“
  5. Kdysi jsem v jedné knížce napsal: Malíř promlouvá obrazy a spisovatel maluje slovy. Tady, u Honzy to musím opravit, u něj je to trochu jinak. On také promlouvá obrazy, zajisté, ale krom toho maluje nejen štětcem, ale i hudbou – jako výborný kytarista, a právě v této roli jsem ho před lety poznal při jedné, ne jeho, výstavě v bývalém Rosariu. Já zajišťoval slovo, on hudbu... ještě s parťákem předváděli překrásné jazzové kousky. A večer šel tak, …po třetím frťánku na báru bylo jasno … o dva měsíce později jsem mu samotnému uváděl výstavu...už nevím, v BABYLONU, myslím. A od těch dob se přátelíme...povětšinou v penzionu MARTA na Malé Skale, kde pravidelně vystupuje jako člen kapely REVIVAL SIXTY, … nebo v jeho ateliéru a malé, leč obsažné galerii, kterou provozuje od jara do podzimu přímo na Skale pod Panteonem.
    A Co se týká jeho dovedností, … , NAD TO JSEM v minulých dnech ještě ZACHYTIL ZPRÁVU, že dokonce fušuje i do umělecké kovařiny.
  6. Tady musíme odbočit právě k Blížencům, jejichž Podivuhodnému světu je dnešní výstava zasvěcena, … vždyť on sám je pravým reprezentantem tohoto větrného znamení, kterému vládne sám velký Merkur,... posuďte sami jeho pozitivní vlastnosti:
    1. duševní všestrannost .. to je ta jeho všestrannost
    2. bystrý intelekt
    3. zájem o dění
    4. zvídavost a aktivita, potřebuje si:
      1. vše vyzkoušet … vidíte, to je také to, o čem mluvíme
      2. stále něco řešit
    5. tolerance
    6. svoboda... tu vyžaduje i pro sebe
    7. ...a ...a ...no, nechme toho, ať nepřechválíme, je tam i pár vlastností těch druhejch
  7. Ještě něco k jeho výstavní a další činnosti. Podrobně to je tady na tom C.V. ...

    Jen chci upozornit na roky:
      1992 – kdy se stává členem UNIE výtvarných umělců ČR
      1996 - kdy se na základě výběrového řízení jako jediný z ČR účastní ceny
      evropského malířství "European price" v Belgickém Ostende. Akci
      obsazuje třemi díly. S jakým výsledkem?... to snad nejlépe dokumentuje
      ta skutečnost, že všechny byly ukradeny.
      Počátek devadesátých let – kdy svůj vztah k místu dokumentuje svou účastí
      na zakládání Maloskalské galerie.
      2010-11 – kdy restauruje - velké sgrafito Josefa Jíry
    - malovanou mapu „Maloskalsko“ od Jana Novotného
    H U D B A, prosím
  8. Tak, Konečně jsme v roce 2016, respektivě u 21.dne měsíce září...tedy teď a tady. Dnešní výstava se jmenuje PODIVUHODNÝ SVĚT BLÍŽENCŮ, když nese jméno vůdčího obrazu - „BLÍŽENCI“, ... a mohu tajně prozradit, je to první Honzova výstava s tématickým zaměřením... a jako starší kamarád dovolím si dodat: Už k tomu, chlapec, dozrál!


      Blíženci

      podivuhodný svět - Blíženci!
      Co si nesou ve věnci?
      A co v ratolesti?...
      ...štěstí?
      ...nebo ránu pěstí?
      .
      Blíženci...
      podivuhodný svět...
      .
      A kolik vět
      mají ve věnci
      třeba milenci?
      ...nebo bez vět
      .                a slov
      jen lov, jenom lov,
      či tělesný jen chtíč
      a pak rychle pryč?!
      .
      Blíženci...
      podivuhodný svět...

           ...a kolik slov a vět
           .                  mají hráči?...
      a kolik bratři?...
      Kdo sem všechno patří?...
      jen ten co se bratří,
      či i ten co mluví za tři?
      Nač je třeba se ptát,
      kdo koho že má rád
      .                                       – či
      kdo koho doved k pláči?


      Blíženci...
      podivuhodný svět...
      .
      v kterém nitky vztahů
      budují dráhu
      co nemá dosti
      žádné vzájemnosti
      a na kterou krátká je
      i sekyra kata,
      i zabouchnutá vrata
      i kule
      nepřítele...
      podivuhodný svět
      .                  … plný taje
      neřestí
      i ctností,
      .           co neroztaje
      ani na věčnosti.

      BLÍŽENCI
    .                                               MW
  1. Honza, tedy úředně Jan Šimek nechce moc mluvit, leda tak u skledničky při přátelském hovoru. Vždycky říká: Mluví za mne práce – obrazy … a hudba.Vraťme se k těm vlastnostem Blíženců – určitými slovy vyjadřujeme... vlastně co? Vlastnost, to ano, ale jsou to jen slova, no řekněte: duševní všestrannost … co to je? Bystrý intelekt – nu dobrá, ale namalujte mi ho někdo! Zájem o dění – hm, to je to samé. A můžem pokračovat... zvídavost, aktivita, potřebuje si vše vyzkoušet … vidíte, ...už dost, raději už dost. Konkrétními slovy vyjadřujeme a opisujeme něco ne příliš určitého, tedy neurčitého, dotýkáme se vlastně samotného Principu neurčitosti, který byť se snažíme vyjádřit slovy určitými, zůstává nadále neurčitým. Když vedle sebe postavíme dva jedince stejně popsané, a podotýkám pravdivě a výstižně, stane se, že je každý úplně, ale úplně jiný. No zajisté, vždyť hovoříme o principu neurčitosti.
    A tak se měla jmenovat i tato výstava. Avšak na neléhání paní Petry Laurin, které se název zdál býti poněkud neurčitým, přišel Honza z názvem zajisté určitějším, tedy
    Podivuhodným světem Blíženců.
  2. Ten elaborát jsem vytvořil, abychom byli „štont“ pochopit bytost malířovu, pochopit jeho vnímání světa, obrazů, dějů,... vnímání barev, kontextů, a v neposlední řadě vnímání a chápání sama sebe! To co zde dnes můžeme vidět, je vytvořeno složitým vývojovým dějem, který se odvíjí v malířově nitru, v pocitech, v tušeních počínajících příběhů, v jejich variantách, v chápání či nechápaní toho všeho, v porozumění svého místa v tom všem.Vše, co tu dnes vidíme, je vyprávění příběhů, zastavení, poznání. Dámy a pánové, tady v této výstavní prostoře vypráví malíř Jan Šimek o svém životě, o sobě!
  3. Obrazy zde umístěné nespadají do stejného období, tuším, rozptyl je patnáct let. Dále bych chtěl upozornit, prosím důrazně upozornit, že výstava je prodejní, ceny jsou stanoveny vždy při osobním jednání, a jak to při takovýchto příležitostech bývá, vždy ke vzájemné spokojennosti.
  4. Dámy a pánové, hraje, vystavuje a vypráví vám o sobě 
                                              maloskalský malíř, pan Honza Šimek

    (z předpokládaného projevu MB)



středa 7. září 2016

Jan Mašata - zářijové HOVORY, ovšem...

Otvíráme 3.ročník "Hovorů, ovšem..." Zářijová premiéra řady 2016-17 bude, myslím si, velice zajímavá. Pozvání přijal člověk, s kterým jsem se seznámil v pražské... ale chyba! ...v žižkovské "profláklé" umělecké kavárně "Jiný kafe" .


Tak, každej jsme si tam mohli (ale nemuseli) něco řict. bylo nás tam...ale kdo by to počítal. Vždycky jsme si navzájem zatleskali... totiž, co člověk to autor, a bylo nám tam dobře. Důležité je, že tam vznikla, alespoň pro mne "lonťáka", nebo-li člověka z "lontu" *) nová přátelství. A Honza Mašata, kterého 21.září přivítáme v našem "Domečku" bude prvním, z těch "přátelství", která Vám, dá-li Bůh, budu moct představit.

Hned, hned to bude... jeho malé curiculum vitae. Jen, dovolte mi ještě, ...víte, o to mi je symtatičtější, On je totiž...taky né z Prahy..."z Varů" je, z těch "Karlových", a na ty mám z mládí nějaké vzpomínky, z let studentských, z gymplu z Chomutova ...měli tam tehdá druhej snack-bar, hned po Praze, tak jsme tam jezdili stopem, "do šneku" - jsme říkali. No a na "fesťák" taky, to už ty festivaly tam byly v tý době. Také i jako baskeťák jsem tam leta často zajížděl - hrávalo se v "konírně" nebo v hale, oni tam měli dva mančafty, i soustředění jsme tam měli, pěkně bazének Thermalu vždycky na závěr tréninků, ale také s Českým...pardon, chyba, tehdy ještě s Československým rozhlasem i v PUPu byl ubytován. Nebo také nahoře na Slavii...bůh ví, jestli se to tak ještě jmenuje. Také "Varieté" tam v té době, byť ještě "bolševické", měli. Třeba o tom něco povím při "Hovorech".
No...a tak, tak se to nějak spojilo, On ze světových lázní, já z města, které zdobilo, a zdobit zase bude, ženy celého světa!

*) lont - z němčiny
              venkov, přeneseně i předměstí
              z lontu = z venkova, lonťák = venkovan, v naší republice užívané 

              jako "mimopražský"

Ale teď už: prozaik, básník, hudebník a recitátor

J.M.Mašata 1976…  
...rodák z Karlových Varů, který přesídlil do Krušnohoří  je
básníkem i prozaikem. Studoval na Západočeské univerzitě,  kde se rozhodl přesídlit na obor politologie, kterému se chystá v brzké době věnovat. Jeho vášní je hra na klavír a spojování textů nebo poezie s hudbou. V mladém věku byl členem hudebního uskupení MyNameis. Věnuje se psaní krátkých povídek,  které se pohybují na hraně prózy a poezie. Ve svém psaní reflektuje mezilidské vztahy,  bytosti na okraji společnosti a melancholický až snový pohled na život a svět kolem sebe. Zároveň se v některých povídkách a  básních umí paradoxně podívat na život velice reálně až drsně. Má osobitý styl psaní i přednesu. Velmi rád svá díla veřejně prezentuje.  Atmosféra při autorském čtení ho fascinuje. Rád prezentuje svou tvorbu , ale stejně rád naslouchá ostatním autorům.  Proto se často účastní literárních i jiných kulturních akcí. Je účastníkem mnoha literárních večerů a literárních soutěží kde se mu podařilo dosáhnout skvělých úspěchů. Jeho literárním snem je dát život svým povídkám na divadelních prknech. 

P O Z V Á N K A
Milan Brož a Galerie FR


zářijové
Hovory, ovšem…

host večera
JAN MAŠATA
autorské čtení - poezie. proza
středa 21.září 2016 od 18 hodin


kavárna galerie FR
Jablonec n.N.-Rýnovice




Srdečně vás všechny zvou:        Petra L.           Honza M. 
                                                                                                       Milan B.

PS. Něco ukázek z tvorby uvedu v dalším příspěvku tohoto blogu.

J.Mašata - ukázky tvorby

Povídky FOKUS a ODPUSTKY, poezie HLAVA Z JARA

I.
Fokus…


Hajzle jeden… odpornej!
Vymrštila po mě Saša jeden ze svých vzteků a schovala se do dlaní.
Usmál jsem se a poslal na oplátku hodně sladkej polibek.
Přesto, že jsem jasně věděl, že nemám navrch… už dávno.
Tak jsem zaostřil. Když takhle schovala to nejkrásnější. Vlasy jí zvýrazněly. Měla tak jemný uši a to jak je přerůstaly vlnky načechraných vlasů. Jak se dál vlněly až kamsi k lopatkám. K červenýmu znamínku, kde to muselo asi lechtat. Vypadalo jako malý tlačítko. Možná, kdybych ho zmáčknul, tak jí restartuju a všechno by bylo jako dřív. Tenhle restart jsem ale vytlačil z hlavy.
Uznal jsem, že si ode mě zaslouží poslední slušnost… a to sice nechat čas a prostor, aby polkli trapnost týhle chvíle. Toho konce, kterej přišel stejně jako jaro po zimě.
Stáhl jsem to a odporoučel se.
Vyšel jsem z bytu a sednul na studený schody.
To zábradlí bylo zdobený tak před sto lety.
Ušlechtilý železný ozdoby vypadaly jako houslový klíče.
A malý skvrnky na kamenných schodech jako čerstvě padlý vločky.
Kolik těl se za ty roky asi pokoušelo dobelhat až sem do pátýho.
Kolik nohou kráčelo sněhem hezky jedna závěj po druhý.
Malý puberťáci kdysi ve třicátejch co pozdějc zamykali před gestapem a ještě pozdějc před rudejma fízlama. Tolik příběhů a osudů. Návratů k rodině na horu a útěků od rodin zase po schodech dolů.
Třeba tady dožili a třeba jich pár skončilo na jednom z těch zubů do nebe.


II.
Kraviny“! otočil jsem se sám do sebe a vyvrátil myšlenky někam do přízemí.
Dveře se otevřely a ona procupitala na těžkejch podpadcích jako datel někam pryč.
Když mě míjela ani koutkem oka nezavadila o mojí přítomnost.
Jako by někdo ze sousedů nechal uvázanýho jezevčíka k jednomu z těch houslovejch klíčů a ona to viděla každej den. Tak lhostejnou jí to nechalo.




No… pěkný finále“ zamumlal jsem si a těžkopádně se zvedl, abych pomalu sjel jejím směrem… ale né za ní.
Sešel jsem až do sklepa, kde to kdysi všechno začalo.
Tady jsem byl naposledy, když mi bylo patnáct.
Zbytky omítek páchly pořád stejně prohnile něco mě na tom zaujalo.
Nedalo mi to a kousek jsem si odlomil jako perník z chaloupky. Strčil si střep z dětství do kapsy jako na památku a bylo úplně jedno, že se hned rozdrolil na prach.
Chvilku jsem tu minulost nasával a zjistil jsem, že mi dělá dobře. Kolik radosti může zarůst do plesnivý duše vopelichanýho psa. Trošku sklepní hniloby a nejednou bylo líp.
No vezmu to nahoru a ven a nechám se převálcovat září ranního kotouče.
Venku bylo živo.
Spěchalo se, potácelo, jezdilo brmbrm… a taky hádalo.
Dva týpci hned na rohu u Křepelků. Ty mě zaujali. Tak jsem si je přiblížil. Štěkali na sebe. Asi si dlužili z předešlé noci.
III.
Jeden druhýmu šacujou kapsy a blekotaj něco o kamarádství a děvkách a zradě a taky dluzích.
Všiml jsem si, že mají podobný nosy. Jeden výrazně koktal a ten druhej se pořád přiblble usmíval.
Ty nosy mě ale zaujali nejvíc. Tak jsem zaostřil.
No jo… je to jasný. Zaradoval jsem se jako Sherock Holmes. Mají naprosto stejnou bradavici na rozpláclý špičce nosu a ksichty jako buldoci. Oba ty zrzouni budou určitě bráchové.
Nahlas jsem se zasmál jako malej, až jsem tím překvapil proudící okolí. To se na chvilku nechápavě zastavilo, ale hned se zase rozjelo stejnou rychlostí jako před tím. Ostatní mi byli fuk. Navíc stejně nikdo z nich nestál za přiblížení.
Když jsem zaostřil zpět ke Křepelkům, nic se už nedělo. Tak jsem to stáhnul.


Dost lidí by se divilo pro
mě tak zajímají tyhle detaily, maličkosti, titěrnosti.
Je to jednoduchý. Poznal jsem v životě už dost velkosmyslů a iluzorních pakřivin na to, abych si konečně začal všímat těhle malých a přitom tak rozlehlých světů.
Skrývaly toho tolik. Stačilo si je jenom přitáhnout a zaostřit.
To vám jsou věci, co se dějí ve stínech lidský pozornosti.
Tak například včera těsně před setměním.


Malej psík… takovej ořech. Táhnul v tlamě kus nakousaný bagety. Jak přebíhal ulici, tak mu ten zbytek odhozenýho žvance zůstal ležet mezi kolejema. Přímo uprostřed hlavní street. Tak jsem zaostřil.
Byl tak chytrej, že se nenechal přejet a vždycky si počkal a v tepu mezi tramvajema se pokoušel vrátit, aby se jí zase mohl zmocnit.
Jenže se mu to nedařilo. Jak se přiblížil, hned něco burácelo a on musel uskočit.
IV.
Zajímavý je, že se vždycky najde jeden mezi tisíci, kdo pomůže. Většinou to jsou nevýrazní pro ostatní obyčejní lidé, kteří nezáří dost na to, aby jim někdo věnoval gram času.
Jsou to lidé, kteří září samy pro sebe a udržují si mnohem více tepla než všechny hvězdy a komety co kolem prolétají. Když je potřeba, tak se otevřou a jedním paprskem posvítí přesně tam, kam je ve tmě potřeba.
Jedna taková bytost si všimla neštěstí tý malý chlupatý schránky a přes posměch puberťáků a dalších vyspělých figurek se postavila do cesty řítící se tramvaje… a ta musela zastavit.
Těžkotonážní figura a nekompromisní proporce odhodlané ženy, která roztáhla ruce, jako sám Ježíš uprostřed tý začmouděný ulice mě naprosto uchvátili. To odhodlání a bytostní truc.
Tramvaják a veškeré osazenstvo toho přibližovadla jí přímo zatloukávali do dlažebních kostek, ale ona odolávala se širokým úsměvem a tváře se jí nadouvali a osoba jako by rostla a rostla. Vedle toho monstrózního dobra byl psík jako nicotná veška. Přiběhl k těžce dobívanému pokladu, popadl ho a hned utekl.
Ženská se jenom ujistila, že splnila misi a beze slova a s úsměvem se odhoupala na nateklých nohách kamsi do postranních uliček. V hledišti to ještě chvilku vrčelo, cinkalo, a když byla nenávist polknuta… brmbrm jelo se dál. Pak jsem to stáhnul.
Nemám recept ani scénář ani žádný moudro, který bych trousil jako odkaz apoštola.
Všímám si a uzdravuju SVOJÍ duši. Zjišťně hledám lék a odpustek pro vlastní nitro. Záchranu vlastního bytí.
Léků je tolik jen je polknout a vychutnat si každý sousto. V těch chutích je poznání.

Jedno Vám povím. Jednou přijde den, kdy se nebudu bát zaostřit i sám na sebe.


Odpustky

Francova žízeň
Napiju se!

Zlomím si mozek a nechám odplavat ten usedlej hnus co to půjde. Stejně nebudou stačit všechny kanály světa.

Jsem stvůra, co už dávno měla dodýchat, ale osud se nějak zasekl… pořád čeká.

Do mých přesýpacích hodin se musel dostat pořádnej kus sajrajtu. Jinak to není možný.

Moje existence neměla nikdy smysl, tak možná pár barům a hospodám jsem pomohl. To jo! Vo ničem jiným nemám ponětí.

I starou trumpetu jsem dávno prolil napříč tělem.

Bez pláče a dojetí.
Je to divný. Je to opravdu divný. Kurvy, co sem znal už jsou nejspíš v důchodu… a jiný lidi? Jiný lidi vlastně neznám. Neměl jsem tu čest.

Snad kdysi, ale to už je dávno. Zapomenuto.

Vymazáno jest!
Jako v mlze.

V mlze se ztratí všechno. Je to dech kanálů navlhlých myšlenek krys a potkanů.

Když se tak poflakuju a odrážím ulicema jako koule ve flipperu od rohu k rohu.

Směju se při každým odrazu a cinkám drobnejma v kapse.

Jo chlast je dobrej parťák o to hůř rádce.

Utrácím život a nelituju.

Někdo holt prohraje, aniž by vsadil.

Spadnout až na dno nedá zas velkou práci.

Jsem sám sobě bolavou inspirací.

Snažím se nasávat, aniž bych vadil.

Snažím se cítit, a to je to jediný, co na mě nesnášej ostatní zdechliny.

Alééé zpěněný moře a vlny jako barák… na to bych se ještě podívat chtěl.

Vobčas se takhle zasním u pivní pěny a napadaj mě barevný představy.

Jen tak na to burácení příboje civět a divit se.

Věřim… že voda jednou semele všechno. Zahryzne se do starejch kontinentů jako do chleba. Pěkně je rozmočí a pomalu stáhne v malejch žvejkancích zpátky ke dnu. Do bahna a tmavejch jeskyní. Zbytek sežerou obrovytý bílý verlyby, hladový po všech těch staletích v šeru čekajících.

To bude pastva!

Lok,lok,lok,lok… lok. Já si na vodu už nějakou dobu zvykám. Ve všech jejích skupenstvích a formách. Mě překvapit nemůže. Ovšem, co budou dělat ti… ti všichni suchozemci, zvyklý na suchý hrdla a přecpaný žaludky vepřovým masem. Tó vážně netuším.

Oceány se s nikým mazlit nebudou. Žlutý, černý, bílý a vůbec všechny pestrobarevný posery bez žáber sroluje do jednoho tepichu a pokreje s nima široký dno. Kostřička na kostřičce, jako dávný schránky mořských korýšů.

Kilometry úkrytů pro hady, murény a hejna dalších potvor.

Tak na to si připiju!

Nadechl jsem se. Nadechl se jak nikdy a smíchal to s lahodným kouřem průmyslově nastřihaných šluků.

Ten dehet na plicích mi vždycky připomene, jakej jsem sebevrah. Na posranej útulek nedám ani pětku, ale živit tabákový generály a jejich nadpozemský žití mi nesmrdí. Neberte to! Obvzvlášť , když mi zaručí rychlej a bolestnej konec. Jistota je jistota.
Prej je to mindrák! Pravda je, že našeho učitele na matiku jsem se bál. Bál jsem se taky chlapa v ulici, co se vždycky otáčel a řval krutý věci.
Krabičák za třicet a po dvou deci žluklý kecy.

A ten cikán, ten mi v deseti narval kloubem do dásně. Popelnice dělaj pěknej randál! Ta zranitelnost mě dost překvapila , ale strach to už nebyl.

Co takhle žiju a plejtvám. Čím dál víc se děsím sám sebe. To nejbolestnější a děsivý jsem objevil právě sám v sobě. Ve svých vlastních stínech a zašitých tajemstvích. Žádný voňavý nebe!

Stál jsem před šedivým barákem a v ruce svíral tašku se svým životem. Hvězdy byly dotěrný, jako vždycky a já dělal, že je nenávidim.

Všechno bylo kulatý. Obzor mě dojal, ale jenom na chvíli.

Zvrácená chvíle osudu, kterej chyby nedělá. Nikdy se nemýlí.

Tak se zase odrážím.

Jako ve flipperu.

A pálím za chlastem.

Máme sraz s Renatou.

Má černý kukadla a prošla si marastem.

Před chlápkem s kvérem zdrhla z Ukrajiny

Třeba se zžijem

A třeba se nepoperem a skáknem do peřiny.

Tak pěknej večír… a bacha na zdechliny!


HLAVA z JARA

Asi mi praskne… HLAVA! 

Po tý dlouhý krutosti těžkých zimníků
schovaný krásy holek
Rtů jenom modrých a zkřehlých prstíků
Na duši obleva… přesto váhám
Je květen
Je ráno
Je zázrak
Je ke zrození dáno
Poslední podzim zanechal pod listím
kopečky popela vášnivých ohňů
Spálené naděje přikryté pod zimou
najdu a rozfoukám při jarním větru
na klestí pletence ženských vlasů
Květnový rituál ze starých časů

Ty barvy a obrazy a nádherný tvary
Holky jsou posedlý a jako ve snu
jako by se zdály
čistý a hedvábný jak kůže na děcku
jen tak si baletí… KRÁSA
přisává sílu mláděti u cecku

Již neváhám a skáču po hlavě
do proudu vášně květnových obřadů
Snažím se pohladit všechny ty tvary
Snažím se ochutnat chutě a nektary
Běžím a nasávám vůně světů
schované vábení jarních květů

V závoji představ pod lehkou košilkou
stíní se tajnosti pro chlapy lep
Toužím se přitisknout poslouchat šum
zpěněné krve
Toužím se nabízet

Oslepen vášní
Pohlcen opilstvím
Objal bych všechny
všechny mi srdce lámou

 Žíly jak hřebci ve svalech mohutní
Vlčím si neřestí
postelí rozestlanou
Ta postel je svět!
Jen lehnout si a roztáhnout duši

Pod hlavou polštář zelený mech
a opar jak peřina
v teplých pramenech
nateče do klína
té co leží se mnou
v pletenci těl
Je jako lék co uzrává
a není na příděl

Krev tedy pění
Rodí se nevinnost
a mě je dobře

Hlava je k prasknutí
nejde však o bolest
Nikdo mě nenutí

To že jsem divákem
květnových slavností
je pro mě rozkoší
 … je pro mě čest.