Na
poště. To ještě existovalo samostatné balíkové okénko. Po
chvíli čekání jsem konečně na řadě, přistupuju k přepážce
a tím šoupákem vsunuju, současně s pozdravením, patřičný
útržek. „Moment!“ - ozve se kovovým hlasem přes místní
bezpečnostní elektrozvukovod hlas přepážkové balíkové
specialistky v neodhadnutelném věku a svetru ještě po prabábě,
a ona těžce povstavše, se odporoučí za roh. Fronta se prodlužuje
a s úměrně vzrůstající nervozitou nabývá vrchu i můj pocit
viny vůči za mnou čekajícím. Jakoby nekonečně se nic neděje,
jen fronta se rozrůstá o další členy.
Chci
odejít, ze zadu se totiž ozývají hlasy, a výkřiky „Tak co
jeee?!“ nebo „Je tam někdooo?!“ patří ještě k těm
publikovatelným. Právě v momentě, kdy se to ve mně láme, se
objevuje „svetr ještě po prabábě“, v ruce spíše tlustou
obálku nežli placatý balíček a kovový hlas svými slovy:
„...toste nemoh říc, že to máte takhle malý!?“ ve mně pocit
viny ještě umocňuje. Chci se začít omlouvat, ale kovový hlas
přikáže: „Občanku!“ Tu jsem sice už měl připravenou, ale
zase jsem ji vrátil, když jsem chtěl odejít. Teď ji zrovna
nemůžu najít, kam jsem si ji dal...a ze zadu někdo volá: „Pane,
to máte mít připravenýýý, vystydne mi polífka...“
Už nebudu líčit, jak mi občanka spadla na zem do té čachty zvenčí, co jsme tam na botách nanosili, už nebudu líčit … jisté ale je jen to, že celou dobu jsem si připadal jako … no, však víte... debil. Všemu ale ještě není konec. Kovový hlas znovu útočí: „A razítko máte? ...je to na firmu...“
Už nebudu líčit, jak mi občanka spadla na zem do té čachty zvenčí, co jsme tam na botách nanosili, už nebudu líčit … jisté ale je jen to, že celou dobu jsem si připadal jako … no, však víte... debil. Všemu ale ještě není konec. Kovový hlas znovu útočí: „A razítko máte? ...je to na firmu...“
„M...m...mám...“
zakoktám a jmu se hledat v tašce razítko. „P...p...rosím!“ a
cpu jí tím pultovým šoupákem razítko. „Mhmmm!“ - na mě
kovový hlas a razítko se mi po použití šoupákem zase vrací,
ale hlas útočí dál: „...a zplnomocnění!“
„Jaké
zplnomocnění? Vždyť to jsem já, ten adresát!“
„Vím, viděla jsme občanku!“ na mě ten kovový hlas, a pokračuje „Ale je to na firmu!“
„Vím, viděla jsme občanku!“ na mě ten kovový hlas, a pokračuje „Ale je to na firmu!“
„Vždyť
jsem vám dal razítko, né?!“
A zezadu se ozývá: „Co se tam vybavujou?“ ...a taky: „Tak jí to dejte, to máte bejt připravenej!“ … a tak různě.
A zezadu se ozývá: „Co se tam vybavujou?“ ...a taky: „Tak jí to dejte, to máte bejt připravenej!“ … a tak různě.
A
znovu ten kovový hlas: „Pane, když dete pro firemní zásilku,
musíte mít zplnomocnění, víte?!“
„Ale ta firma jsem já, víte!“ konečně začínám nabírat trochu jistoty. „To je adresovaný na mne a já jsem ta firma, víte!!!“
„Vím...“ opáčí hlas a zatím, co se svetr po prabábě zavrtí na židli, dodá „...tak proč jste si už neudělal to zplnomecnění?“
„Protože jsem ho nikdy nepotřeboval, protože to jsem Já, paní, víte, protože Já jsem Firma a Firma je já!!! … víte, viděla jste občanku, dostala razítko, víte, jsem to já, obojí v jedné osobě! … víte!!!“ - už jsem přešel do ofenzívy.
Ale kovový hlas se jen tak nedá a rozvážně „Vím, zajisté, ale máte to adresovaný na firmu. Kdybyste to měl na bydliště, tak by to bylo v cajku, ale že to máte na adresu sídla firmy, musíte mít zplnomocnění!“
„Ale ta firma jsem já, víte!“ konečně začínám nabírat trochu jistoty. „To je adresovaný na mne a já jsem ta firma, víte!!!“
„Vím...“ opáčí hlas a zatím, co se svetr po prabábě zavrtí na židli, dodá „...tak proč jste si už neudělal to zplnomecnění?“
„Protože jsem ho nikdy nepotřeboval, protože to jsem Já, paní, víte, protože Já jsem Firma a Firma je já!!! … víte, viděla jste občanku, dostala razítko, víte, jsem to já, obojí v jedné osobě! … víte!!!“ - už jsem přešel do ofenzívy.
Ale kovový hlas se jen tak nedá a rozvážně „Vím, zajisté, ale máte to adresovaný na firmu. Kdybyste to měl na bydliště, tak by to bylo v cajku, ale že to máte na adresu sídla firmy, musíte mít zplnomocnění!“
Dostávám
nápad, zajisté spásný. Razítko mám, občanku mám, a tak:
„Nedala byste mi kus papíru, Áčtyrku, prosím!“
„Na
co?“ s udivením ten hlas z reproduktoru té skleněné
přepážky.
„Napíšu si to zplnomocnění, víte!“
„Ale to nemůžete...“ kárá mne hlas, „...tady to nejde!“
Skoro jsem omdlel, z chvilkového útoku se už zas nemůžu ani bránit. Jen špitnu: „Vždyť to jsem já, Já i ta firma jsem Já. Já mám i podpisový právo, víte, to je můj podpis, to jsem všechno Já, i ta občanka, i to razítko i ta firma!“
„Vím, ale to dělaj nahoře v patře, tam maj i právo odsouhlasit, že to jste vy a ověřit vás i s podpisem, a když to odsouhlasej, tak vám do tejdna to zplnomocnění pošlou!“ - trumfuje kovový hlas a prabábin svetr furiantsky pohodí hlavou, jist si svým vítězstvím.
„Napíšu si to zplnomocnění, víte!“
„Ale to nemůžete...“ kárá mne hlas, „...tady to nejde!“
Skoro jsem omdlel, z chvilkového útoku se už zas nemůžu ani bránit. Jen špitnu: „Vždyť to jsem já, Já i ta firma jsem Já. Já mám i podpisový právo, víte, to je můj podpis, to jsem všechno Já, i ta občanka, i to razítko i ta firma!“
„Vím, ale to dělaj nahoře v patře, tam maj i právo odsouhlasit, že to jste vy a ověřit vás i s podpisem, a když to odsouhlasej, tak vám do tejdna to zplnomocnění pošlou!“ - trumfuje kovový hlas a prabábin svetr furiantsky pohodí hlavou, jist si svým vítězstvím.
Už jsem skoro na lopatkách, už nemám sil vzdorovat, poslední jasná myšlenka: „Tak si to tu ne... ne... nechte!“ - otáčím se na podpatku a odcházím. Jen koutkem oka ještě zahlédnu, jak se prabábin svetr hroutí, ještě vzdáleně zaslechnu kovový hlas „Ale to to nemůžete...“ - a pak jen kovové chrčení. Ale to už pevným krokem poštovní úřad opouštím.
Ps.
Nikdy jsem se nedozvěděl, co v tom balíčku bylo. A nikdy mi to
nechybělo. Jen jsem věděl, kdo že tam v tu chvíli nakonec byl za debila.
mb
mb
