úterý 21. března 2017

Ondřej Halama - host březnových "Hovorů, ovšem..."

Hovory, ovšem... březen 2017

nebo „o všem“ ... možná... snad... 

Ovšem, že snad i o všem, ale jistě ty „Hovory“ letošní první jarní, tedy březnové. Připadají na středu 29.března, ale to vše je vlastně na pozvánce. A jakoby symbolicky, s příchodem jara navštíví nás host z míst, kam jaro přichází vždy o tři týdny dříve, než k nám do Jablonce. Má tím pádem vlastně jaksi ty tři týdny jara náskoku.

Moje první opravdu jarní procházka vždy směřuje tam dolu, do „kraje“, na Jizeru, jez, Boučkův statek, špacírem na Zrcadlovou kozu. Už co byly děti malé, jsme to tak dělávali. Jistě, bláta na cestách bylo ještě plno, ale oproti tady, kde ještě leckdy plno sněhu, tam již plno květů. Podběl, devětsil, sem tam už i fialka či orsej, pod stromy sasanky  a tak. Sněženky a bledule už dávno pryč... a děti, po těch letech, vlastně také, jsouce již na těch svých cestách, "zaprasenej" je jen ten pes, jo jo, je už třetí od těch dob.

To se mi jen tak myšlenky zatoulaly, do míst, odkud je náš dnešní host, do Turnova. Tu je jeho malé curiculum vitae:

Ondřej Halama, ThMgr.
narozen 1956 v Praze, mládí prožil v Mladé Boleslavi, v době nastupující normalizace nebyl z politických důvodů přijat na střední školu, nastupuje do dělnické profese, dálkové studium na zeměměřičské průmyslovce, přestup na denní studium strojní průmyslové školy, maturita v roce 1976, na podzim 1976 z politických důvodů vazebně vězněn a odsouzen na 2 roky podmíněně, poté v dělnických profesích, poštovní doručovatel, odečítač vodoměrů, kotelník, v osmdesátých letech přijat na evangelickou teologii v Praze, absolutorium v roce 1986, evangelický duchovní na Rychnovsku, od roku 1997 v Turnově, od roku 2002 také učitel na gymnáziu v Turnově. Od osmdesátých let autor písní a písňových textů, jeden ze zakladatelů undergroundové křesťanské skupiny Lidl&Velik, v současnosti vystupuje samostatně jako písničkář i spolu se skupinou Pranic.


Jisto jistě se máme nač těšit. A abych našeho milého hosta představil ještě lépe, najdete níže pár jeho textů.

Těším se na shledání. Milan Brož
Ondřej Halama - poezie

Tak jsem tu zpátky

Jak malý kluk se koukám z okna vlaku,
ale je na co to mě omlouvá.
Prorvaná nebesa stovkami paneláků,
záclony spletené z pavučin olova.

Tak jsem tu zpátky, Praho moje milá.
Řekni mi pravdu, moc se ti stýskalo?
Jsi pořád stejná, vůbec ses nezměnila,
jen trochu sněhu ti v dlani zůstalo.

Zima

Je konec jara, je konec léta,
dávno už skončil i listopad,
zavřená ústa slovům i větám,
prokřehlé rty, snad napořád.

Zima už zamkla sedmerým zámkem
petřínské lásky i oči básníků,
pod ledem však, jak dívkám pod náramkem
pulsuje tep, i když jen potichu.
Dokud neodejdeš

Dej mi své ruce
a já tě budu hladit,
všude,
tiše a beze studu.

Dej mi své oči
a já se budu dívat
za tebou
i zpod zavřených víček.

Tvé slzy
jsou mokré střechy na Malé Straně
a na Petříně sníh.
Tak dlouho čekám na tvou lásku
chci s tebou jenom dýchat
a nejde to, nejde.

Dej mi své ruce
a já tě budu hladit,
smutně,
dokud neodejdeš.


Naposledy

Jen lehce
zatnul jsem se do své dlaně,
tak jako topič po probdělé noci
do snídaně,

a moje oči
přivykly už dávno tomu šeru,
jak františkáni kdysi v Praze
na choleru.

A jedna hvězda jen,
ta tichá, nebeznalá,
se mnou tu dneska naposledy
posnídala

Kousek srdce


Pokaždé, když tě uvidím,
jako bych ztratil kousek srdce.
Láska mě vždycky bolela
a ty jsi ta poslední.

Zas v noci mě budí verše
a někdy strach mi v zápěstí
sevře tepnu.
Bojím se, že k tobě nevejdu.

Tak dál tě čekám
a vyhlížím,
až budeme se blížit k sobě,
já nahoru ty dolů
na eskalátoru.

Jen letmo se usměješ
a nikdy nepoznáš,
jak malý kousek srdce,
jen tak malý kousek srdce
mi zůstal.

Svědomí


Svědomí mám vždycky po ruce
jako tvou fotku v zásuvce psacího stolu.
Pročítám alba vzpomínek
s bolestí na krajíčku
a všechny utajené dopisy.
Chybí jen adresa.

Tu tvoji už znám,
ale tak málo věřím,
že žádostivě
prohlížíš ranní poštu
a se zatajeným dechem
hledáš moje jméno.

Láska

Bolest mi kůži s duše sdírá,
ta rozpažená láska na kříži.

Mě jenom Erós ruce rozpažil,
abych tě pevně objal
než opustí mě síla.
Mám v žilách pulsující krev
a jsem tu přece proto, abych žil.

Teď vím

Do noci volám slova bezbolestná
a bolest cítím za hrudní kostí,
k tobě se upínám v bdění i ze sna,
už pojedl jsem jablek z ráje do sytosti.

Dopřej mi pokoje, dopřej mi klidu,
dopřej mi ohlédnout se beze studu,
ať život přijmout umím, tak jako roční střídu.
Teď vím, že v tobě byl jsem, jsem i budu.


Čekal jsem múzu

čekal jsem múzu
a zase zůstal sám
to nebylo poprvé
spíše tak po sté
jak tiše stárnu
tak si přivykám
jako ti svatí
na Karlově mostě

čekal jsem múzu
a pak jsi přišla ty
krásně ses smála
pod paží s vínem
stejně mi zůstaly
jenom dny samoty
tak jako tenkrát
pod Petřínem

čekal jsem múzu
a potom přišel on
ne nediv se
to není tak nové
jen mraky zvedly se
a z dáli zazněl zvon
tam od kláštera
nad Břevnovem

Víš?

Víš, co nás k sobě stále ještě víže?
Ta zatracená zemská tíže.

Víš, co náš ještě jakž takž rovně drží?
Že máme nohy, že nejsme plži.

Víš, co nás nutí ještě jakž takž věřit?
Že nejsme kámen nebo pant od dveří.

Víš, co nás pořád ještě někam nutí?
To nabídnuté jab´ko k nakousnutí.