Kupte nám Cyklistu

Milé Radnice a milí Radní,

píši Vám pro to, že bychom rádi, kdybyste nám, lidu jabloneckému, koupili cyklistu. Mám na mysli toho kovového, který je svojí nekonečnou poutí instalován na ostrohu vyvýšeného terénu u kostela sv.Anny při příležitosti výstavy v kostele instalované.

Hovořil jsem s mnohými svými kamarády, přátely, známými. Výstava se všem moc líbí, ještě více však nadšeni jsou právě tím cyklistou. Naše město neoplývá přílišným počtem soch, plastik a podobných výtvarných děl, a když, leckteré svou instalací jsou na místě když ne přímo nedůstojném, tedy alespoň zanedbaném, v ústraní apod. Nějak to „u nás“ prostě zatím neumíme, a nějaké nové instalace? ...vůbec si nedovedu vybavit.

Dotyčný cyklista, byť by leckterý „odborník“ mohl možná vyjádřit příkrý soud nad vzájemným sousedstvím onoho kovového díla a kostela, se nám jeví jako dílo, které dotyčné místo, křižovatku, v příkrém protikladu s protějším nevzhledným hotelem Merkur, osvěžuje svým vtipem, zpracováním a veselostí.

Moc se nám tam ten cyklista líbí, a proto Vás, milé Radnice a milí Radní oslovujeme touto naší žádostí: „Prosíme, kupte nám Cyklistu!“

                                                                                    Milan Brož, Jablonec n.N.

Motýl a badminton

Na zahradě, za chalupou, na kusu vysekané trávy se sportuje. Mladá dvojice se tu s vervou věnuje hře zvané badminton.

Ten motýlek, ten bělásek bílý, snaží se létat za košíčkem, snad si ho chce namlouvat, dvořit se mu, vlichocovat, a diví se, proč on, ten košíček tak rychle, ...kam chvátá, ...proč občas k zemi, kde však žádné květiny, jen krátce střižená tráva, když kolem všude tolik rozkvetlého kvítí.

A bílý košíček mlčí. Ve své pýše?...snad, ve své zaujatosti pro hru?...snad, ve své neživotnosti asi! Bílý motýl to zkouší znovu a znovu, košíček poletuje neúnavně vzduchem sem a tam, doleva doprava, občas...pravda, na zem usedá, aby vzápětí už zase do výšky, doleva doprava, mezi těmi divnými plackami.

Motýl nic nechápe, ale už vypozoroval, že v kulminačním bodě vrcholu letu toho pyšného, ale zajímavého motýla, má chvilku chviličku času ho oslovit, rychle, rychle navázat konverzaci. Už už se k tomu chystá, ale to slovo, to jediné slovo...a proto tak důležité, to jediné slovo, kterým ho osloví, zatím nemá.

Obdivuje ho, jeho let. On sám létat umí také, samozřejmě, to jo, tím svým, protože je motýl, motýlím třepotavým letem. Od květiny na květinu. Ale tak jako ten, zřejmě cizokrajný, ale také bílý motýl, ne, tak to neumí. Ach...ty ladné křivky jeho letu, pak zase střemhlav dolu k zemi, tu prudce vyrazí, aby se vzápětí skoro zastavil. Ano, a to je ta pravá chvíle pro to oslovení. Motýl urputně vymýšlí to slovo, to jediné a důležité. Podaří-li se mu to a toho cizokrajného tím slovem zaujme, jistě se spřátelí, ne-li... ale celý zrudlý až za tykadly, ani domyslet nemůže. Jistě se tomu letu také naučí, budou létat spolu, sem a tam, doleva a doprava.

Ještě ale né, ještě počká, musí ještě počkat, ještě to slovo nemá přesně vymyšlené. Musí být dokonalé...to slovo, musí v něm být všechno, obdiv, láska, porozumění. Nesmí urazit, musí pohladit, i přislíbit. To jedno jediné slovo, víc času nemá, jen v tom kulminačním bodu, chvilinku, na to jedno jediné slovo. Motýl ztrácí hlavu, motá se do dráhy tomu druhému, rychlému, plete se, překáží, odhodlává se, kříží dráhu letu...

X X X

Ale hru právě končí mužský hlas „Tak jdem, konec!“

„To jsme si ale dneska pěkně zahráli...“ - je replikou ten ženský „...a ten motýl, pořád se tam tak motal až...“ - ale pro mládencovu hubičku nedomluví.

Zamilovaná dvojice pomalu opouští vysekaný kus zahrady a za nimi na krátce střiženém trávníku leží bílá mrtvolka s červenavými tykadly.

Prasklá pneumatika, bezdomovci, zrušený výlet a socializace psů, aneb jak nám to dneska vyšlo!

Píchl jsem pravou zadní. Do pneuservisu jezdím k Vimajerovi, za Novoveské rybníky. Je sobota, půj jedenácté. „Vezmu s sebou psa...“ - se mi mihne hlavou „...teď tam nikdo nebude a pak se projdem a zaplavem si na Novovesáku!“.

foto Z D E

Tak se také stalo. Pejsek Bruno, takovej chlupatej, ještě ani ne dvouletý kříženeček, je v intencích Sokolského „Vždy připraven!“ vždy připraven vyrazit ven. V servisu to bylo rychle hotové, akorát... no, ta guma je špatná, musí mi objednat novou, nemají stejnou skladem, „ach jo!“, ten výdaj bude nakonec mnohonásobně vyšší, nežli jsem předpokládal. Otráveně odjíždíme ...tedy já otráveně, Bruno se pořád raduje... a parkujeme zrovna u schodů k rybníku.

Šup, a je venku. Rychle auto zamykám, také „šup“, a chvátám schodama dolu za pejskem. Zprava najednou pitbul! Rychle „svého“ volám, chci ho přivázat. Přece jen, že!... pitbul je pitbul, opatrnosti nezbývá. Nějak se mi nedaří s karabinkou, zvedám hlavu a... „A jó! To je Aira!“ si nahlas oddechnu, když za stromem se objeví slečna Helena, panička to toho pitbula, respektive té s naším „Oříškem“ stejně staré kamarádky pitbulky Airinky, já ji totiž bez paničky nikdy nemůžu poznat. Pejsci hned se zdraví, nechám uvazování Bruna, to už Helena na mě mává a jak ti pejsci, zdravíme se také, jen to očuchávání vynecháváme.

„Taky kolem rybníků?“
„Já tam nejdu...“ na to Helena „...ono jich tam zase je!“

Totiž, dvě lavičky tam jsou, u plotu, co je ten Dům seniorů. Letošního léta je okupují, doslova tam kempují, slunečníky, matrace a... a... a nezbytné „krabicové“, bezdomovci. Co jich tam, panečku, je. Lidi na rybníky prakticky přestali chodit, není o co stát. Jsou voláni „městští“, často, ale marná práce, nic se s tím neděje a pro normálního člověka to tam fakt už není. Onehdá tam jely dokonce dvě sanitky.

foto Z D E

„Ále... já to obejdu!“ říkám. „Já se nebojím!“

„Tak my půjdem s Váma!“

A jdem. Když jsme zrovna naproti tomu „kempu“, koukám na hodinky, čas je „dobrý“, a napadá mne „Tak my...“ - mluvím za sebe a Bruna, „...to vezmeme tady do lesa, Alešovou nahoru a na okruh. Jdete s námi?“ - a obě slečny, ta psí i ta lidská, šly. Povídáme, pejsci si hrají, občas v lese mizí z dohledu, aby se v zápětí objevili o deset dvacet metrů dál. Slečna Helena mi vypráví, že mělo být zase společné venčení, říkáme tomu „socializace, pejsků, ale že z toho sešlo. Míjíme meandrující potok, pejsci toho hned využívají, pijí a brodí se. Už míříme do míst, kde se slévají tři cesty, aby za nějakých padesát metrů se zase rozdovjily. Ano, je to přesně to místo, kde je ta rozbitá, úplně vyvrácená lavička. Všude kolem vysoké stromy, ale co se cesty dvojí, ten ostroh tam tvořený je lesem mladým. Míříme doprava, cesta počíná klesat k lesnímu hřišti a dále pak k malému lesnímu rybníku. Zrovna hovoříme o slečně Denise, naší společné kamarádce od pejsků.

„Nory! ...Norýsku!“ se najednou ozývá z toho mladého lesa. Oba, unisono jako na povel, voláme vesele do lesa a opakujeme ono „Nory! ...Norýsku!“ Vzápětí se k nám ze zadu, vypadá to jako mladá srna, tryskem blíží nohaté zvíře téže barvy, a v tu ránu a bez jakýchkoliv okolků nám svým velkým čumákem začne kapsy pročesávat patnáctiměsíční psí habán ridge-beck Norýsek. Přece...co kdyby kapsa schovávala nějakou tu „psi ňamku“?

Zase se potvrzuje ono známé „My o vlku a vlk za dveřma“, neboť vzápětí se z lesa vynořuje onen „vlk“, respektive slečna Denisa, o které jsme zrovinka povídali, panička toho habána Noryho, a jakoby ani ne překvapena, nás zdraví „Ahoj!“ a se slovy „Koukejte, co jsem našla!“ napřahuje směrem k nám ruku s košíkem plným hub. Tak chválíme, samozřejmě, a je co, … a víme, Denisa je „velká“ houbařka, na rozdíl ode mne, velkého sice chlapa, co však houbu nenajde, leda velkou červenou muchomůrku.

Kam se naše radost ze setkání „hrabe“ na tu psí. Všichni tři to jsou mladí pejsci a kamarádi, tak si to psí hemžení umíte představit. Ale to se už blížíme k tomu lesnímu rybníčku, a tam to teda vypadá... naši psi mají vodu rádi.

„Tak vidíte, Heleno...“ otáčím se na paničku Airinky, „...jste si stěžovala, že dnešní setkání pejsků se zrušilo. Tak jsme si udělali svý, svou socializaci!“

 Necháme ještě chvíli pejsky „cachtat“ ve vodě, pak to bereme nábližkou přes potok, co svádí vody z černostudničních strání, zpátky do Alešovy a k Novoveským rybníkům. Procházka pomalu končí, bezdomovci na protějším břehu hlučí, zrovna tam jsou policajti, zleva se tomu místu vyhýbáme, loučíme se mi i pejsci, kteří ale „nechtějí“, a jsme rádi, jak nám to dneska vyšlo.

mb

Ps. 
Byv upozorněn na závažnou "mýlku", které jsem se dopustil, omlouvám se tímto jak p.t. publiku za mystifikaci, to v řádku prvním, tak paničce fenky Airinky slečně Heleně a zejména pak samotné fence Airince, to v řádku druhém,,... a pevně věřím, že jsem se jich mojí "mýlkou" , které jsem se dopustil, nedotknul natolik, aby v budoucnu už nechtěli se mnou jít na "špacír".

Tímto prohlašuji, že fenka Aira není "pitbulka", ale že fenka Aira, jejíž paničkou je slečna Helena, je čistokrevná "stafordka".

mb

"Jednomístná fota" aneb "Proč asi migranti chtěli zpět?"

Mám rád foto z jednoho místa. Mám mizernej foťák. Přesto mi to nedá a … třeba, že musím někde čekat. nebo třeba, že někde sedím, ať již při tom sezení čekám nebo nečekám, třeba něco konzumuju, 

Další fota z jednoho místa Z D E

třeba se s někým bavím, anebo se s nikým nebavím, anebo nečekám ani nekonzumuju, ale jen tak jsem spočinul a třeba si dal pivo... rád v ty chvíle, byť tím mizerným foťákem, dělám ty fotky z jednoho místa.

Tak se mi to stalo onehdá, a tak jsem ty fotky dal na „rajče“, a některé nedal, protože se buď opakovaly, nebo protože se mi nelíbily, nebo protože...z jiného důvodu. Slunce již se velmi klonilo, já konečně po celkem dost hektickém dnu jsem k tomu klonění měl také už blízko, a tak jsem raději spočinul a dal si to pivo. A než přišel švára, který sice bydlí blíž, ale přišel dýl a mi tím dal chvíli samoty, jsem si všiml těch krásných stínů, co to nakloněné slunce umí udělat a tím zvýraznit možství štuků našeho secesního města, ale i jiných zajímavostí.

Takže nežli jsem přestal být sám, udělal jsem několik těch stíny nízkého slunce zinteresovaných záběrů a tímto se jimi chlubím. Nebudu naschvál uvádět to místo, však jablonečtí poznají.
Zjednohomístná fota Z D E

mw          

Fota z tohoto místa Z D E

PS.

Těch foto mohlo být více, to nemluvím o těch záběrech vyřazených, ale on ten mizernej foťák má ještě mizernější barerii, tak jsem po každém záběru musel chvíli čekat, než se vzpamatuje (ne ten foťák, ta baterka).

PS II.

To pivo bylo opravdu skvělé, aby ne, byla to svijanská dvanáctka a ta se hned tak někde nečepuje. Já jí dokonce dávám přednost před „Plzní“, zdá se mi více hořká, čili „hořčejší“ (je to tak správně ?) Švagr pil nějakou novinku, „slečna de service“ tomu říkala, snad si to dobře pamatuju - „čtyřistapadesátka“, také svijanská. To jsem ale nepil, asi byla přece jen trošku horší, čili "horšejší" (je to tak správně ?)  té mé „dvanáctky“. To se domnívám proto, že má konzumace činila jich tři kusy, respektive půlitry, zatímco švárova toliko kusy dva.

PS III. 

Ani jsem netušil, když jsem začal psát, jaká dvě slova se mi tu vyskytnou. Napišme si je, aby ta zajímavost a podobnost opravdu vynikla, rovnou pod sebe:
hořčejší     pouze nad "r" je/není háček

horšejší     poze pod háčkem je "c" respektive "s"

Jasně vydíme, když pomineme zásadní rozdíl obsahový, ten vpravdě drobný rozdíl v psaném projevu, a to si to zkuste ještě vyslovit! "Fuj tajbl", nechtěl bych býti cizincem a učit se té proklatě složité řeči! (Snad se ani při tomto zjištění nedivím, že migranti chtěli zpět.) 

HOVORY ovšem...srpen 16'

HOVORY, ovšem … tentokráte s Lubošem Příhodou

Katy, L.Příhoda, M.Tomeš - vce foto Z D E

Vyjímečný prázdninový pořad „HOVORY, ovšem...“ byl vyjímečný hned dvakrát. V prvním řádku, že to byl náš první prázdninový. A v tom druhém - totiž, naše pozvání přijal pan Luboš Příhoda. 

O jeho návštěvu jsme usilovali již nějakou dobu. A vyšlo to tak, že jsme právě s ním, jako s přímým učastníkem událostí 21.srpna 68' v Liberci a následných normalizačních praktik prosovětského režimu po roce 69' mohli té doby zavzpomínat i při četbě ukázek z jeho tvorby, kterou zasvětil i tomuto tématu. Sám nemohl plných dvacet let publikovat.

Sešlo se nás, že jsme museli i židle ze zhora donést, a tak není při takové účasti divné, že

Více foto Z D E

řeč se skutečně nezastavila. Pan Příhoda nás seznámil se svou tvorbou, která svou rozmanitostí udivuje, próza, literatura faktu, poezie včetně japonského typu veršů „haiku“, překlady. Z mnohého byly předneseny i ukázky.

Podvečer nám svoji hrou na piano zpříjemnil Mirek Tomšů, ukázky veršů mi pomohla přednést Katy Kotková, která se výmnamně „jako za mladé“ podílela i na průběhu nastále diskuse. Mnoho hostů si odnášelo krásný suvenýr, podepsanou některou z autorových knížek, nebo poslední vydání KALMANACHU, jehož je spolu s Janem Šebelkou spolueditorem.

Něco fotodokumentace s celé akce je možno si prohlédnout Z D E.

Ukázka z tvorby: 

Z publika. Foto Z D E

Kapr

Přesto, že byl určen
   k bouchnutí paličkou,
   k píchnutí za krkem,
   k naříznutí ocasu,
   k rozpárání břicha
   a k smažení
   a k snědku,

stejně v nádrži
   vyskakoval,
   vymršťoval se
   a narážel do drátěné sítě

Diskutovat bylo "O čem"
i o přestávce venku při "kouřové".
Více foto Z D E

   až si odřel bok
   a zlomil ploutev,
   ale bojoval,   i když si nabil hubu.

Což nelze říci
o některých lidech.


mb

Jablonec n.N. - dolní nádraží

Tak se jmenuje jedno z jabloneckých nádraží. Je to to první, přijíždíme-li od Liberce. To místo je, dík své minulosti i poloze, z mnoha důvodů velmi zajímavé. V minulých letech to tu bylo všechno velmi zmodernizované, mám tím na mysli nejen obě kolejové tratě spojující sousední města Jablonec n.N. a Liberec, ale také silniční komunikaci s přilehlou kruhovou křižovatkou a v neposlední řadě i lesopark ležící nad nádražím, nad oběma traťěmi a silnicí, když právě odtud, ze zbudované zde vyhlídky, lze celý prostor dobře přehlédnout. (viz odkaz: lesopark ).

Procházka Z D E

Rekonstrukce a modernizace kolejových tratí, tramvajové a vlakové, probíhaly prakticky současně, nebyly však na sobě nijak závislé, byly to dvě různé akce. Nádražní kolejiště bylo redukováno pouze na jedinou trať, vždyť zboží na „náklad“ se tu již leta neuplatňuje, natož jeho překládka z „městské kolejové dopravy“ - jak se kolejový a tramvajový systém dopravy v Jablonci n.N. nazýval celým jménem, a který zrušen byl už v šedesátých letech minulého století. Sváželo se sem a na vagony nakládalo především „Jablonecké zboží“, skládalo a rozváželo pak uhlí, ale také „pošta“. Úzkorozchodné koleje vytrhány byly již v té době.

A to je ta zajímavost, ta naše zajímavost. Rozchod tratě Českých drah je normální jako všude jinde, tedy 1.435 mm. Ale naše tramvaj, ta je úzkorozchodná s rozchodem 1.000 mm. Se svojí délkou 13km to je nejdelší meziměstská tramvajová linka v ČR a denně přepraví cca 11.000 pasažérů. A zajímavost druhá – trať je ve většině své délky jednokolejná a četnými výhybnami dovoluje až šestiminutové intervaly mezi jednotlivými spoji. Taková intenzita spojů však využívána není, snad kdyby se vrátila sláva zdejších veletrhů a výstav, kdy davy mezi oběma městy nebraly konce. Jo … a víte, že většina nástupišt na zastávkách je dnes v zimním období, klesne-li teplota pod bod mrazu, vyhřívána? A to se, myslím, v našich klimatických podmínkách opravdu cení.

Obě zastávky, vlaková a tramvajová, spolu prakticky sousedí, ta vlaková – neboť o nádraží se již vskutku hovořit nedá, což dokumentuje i chátrající drážní budova – se jmenuje celým názvem Jablonec nad Nisou - dolní nádraží. Ta tramvajová „jen“ Jablonec Brandl, to po sousední bývalé výtopně. Název vlakové stanice, kupujete-li lístek na hlavní jablonecké nádraží, evokuje k vyslovení přání „Jablonec hlavní nádraží“. Ale chyba lávky, to vám pracovníci na pokladně, např. v Liberci, vůbec nerozumí, taková stanice totiž neexistuje. I když vláček v našem městě projíží několika stanicemi … kromě té s přívlastkem „dolní nádraží“, máme ještě Jablonec n.N. - centrum, - zastávka, - Paseky, tak ta s přívlastkem „hlavní nádraží“ , byť se o hlavní nádraží, tedy v našem jabloneckém případě spíše „nádražíčko, opravdu jedná, tak ta mezi nimi není. Ta hlavní jablonecká stanice je prosta jakéhokoliv přívlastku a jmenuje se jenom Jablonec nad Nisou.

Nemyslete, že to jsou nějaké „bludy nebo bláboly“. Byl jsem svědkem u pokladny v Liberci, jak se cestující s pokladní nemohl domluvit, když žádal Jablonec n.N. - hlavní nádraží. Počítač to totiž nemohl najít. Celé dohadování trvalo snad celých deset minut, během kteréžto doby dikce i intenzita hlasů různě kolísaly, stoupaly i klesaly za vzrůstající nervozity tvořící se fronty, až nakonec přivolaný „nadřízený“ situaci vyjasnil, pokladní se zastal a cestujícímu vysvětlil, že žádá lístek do neexistující stanice. Ten se musel spokojit s tím, že prostě na „hlavní nádraží“ nepojede.

Procházka Z D E

To jsem, jen tak pro zajímavost, trošku odbočil. Vraťme se ale na „dolní nádraží“. Tak by mě zajímalo, víte, byť denně kolem jezdíte ať autem, tak tramvají, nebo jste na procházce v sousedním lesoparku Žižkův vrch, jak vlastně pérón toho nádraží v současné době vypadá? Byli jste se tam podívat? ... Udělal jsem tu procházku se svým pejskem Brunem za vás. Jednou z rána mě to napadlo. Plac, dlážděný, je tam vskutku velký. Je to tam pusté, takové depresívní. Ne až tak uklizené, jak to vypadá ze silnici, z tramvaje. Nádražní budova ve své oprýskané šedi dokumentuje snad už jen svoji nepotřebnost. Místo ní zbudován jen takový přístřešek, ale v moderním designu, prostě jenom zatávka. Víc dnes není potřeba. Ale s amplionem, tak jako všechny zastávky, dálkově ovládaným z „centrály“ . Všechno to jaksi dokumentuje úpadek nákladní železniční dopravy a zárovň nástup nových technologií. A na konci, při výjezdu na západ k Liberci hromada větví a jakéhosi „šubruňku“, tak to nějak nekorersponduje jinak s pěkně upraveným okolím, ani s moderními vlakovými soupravami, jež tu ČD provozují, ani s pohodlnou klidnou jízdou, kterou nový železniční svršek dovoluje.

Procházka Z D E

Prosím, máte-li zájem, na naší procházce nás doprovoďte. Z bývalého "perónu" se nabízí i pěkné pohledy do lesů, na bývalou výtopnu, na objek dnes největší kryté lezecké arény v širokém dalekém okolí, na celkovou kultivovanost této v minulosti zanedbané části našeho města.
Fotografie: Z D E

Hovory ... s Lubošem Příhodou

Hovory, ovšem... - mimořádné vydání našeho pořadu jsme pro vás připravili na podvečer druhé poloviny prázdnin, na 17.srpna tentokráte od 17 hodin.

„Proč?“ - ta otázka jistě napadne nejednoho. „A proč právě v tomto termínu?“

Odpovědi na obě otázky nejsou složité. Začněme tou druhou. Termín – a víme, naše dny jsou středy – jsme volili tak, aby naše „Hovory“ proběhly v předvečer 21.srpna, v předvečer dne okupace vojsky Varšavské smlouvy. To jistě každý uzná, že nešlo volit středu jinou. A „proč?“...protože hostem nám bude návštěva vzácná, vážená, host osudově spjatý právě s těmi smutnými srpnovými dny roku 1968, které i jemu měrou nebývalou zasáhly do života.

Bude nám ctí, přivítat člověka,...a nyní cituji jiné, „který se neohnul, nepokřivil, avšak kvůli svým zásadám obětoval dvacet let psaní a jako jeden z nemnoha šel raději k lopatě, než aby před režimem shrbil záda a ohnul jazyk“. Bude nám ctí, přivítat člověka, který tu dobu tady na liberecku zdokumentoval a dodnes dokáže o té době poutavě vyprávět, člověka širokého záběru, spisovatele, novináře, překladatele a básníka, spoluzakladatele Kalmanachu – sborníku regionálních autorů, ale také Kruhu – společnosti libereckých autorů KAL, Syndikátu novinářů ČR, člena Obce spisovatelů.

Jeho dílo tu vypisovat? … o to se snad nebudu ani snažit, ...a že je obsáhlé, může se každý např.na těchto webových stránkách sám přesvědčit: http://www.kruhautoruliberecka.cz/?page_id=30 

Před dvěma lety oslavil své významné životní jubileum. Na otázku, co mu připadlo v jeho životě důležité, odkázal tazatele na své verše publikované v literárním sborníku Kalmanach 2013/14, i s nimi se v úvodu večera budete moci seznámit.

Je mi ctí, pozvat vás na „Hovory s panem Lubošem Příhodou“.

Dům česko-německého porozumění, Kavárna FR, středa 17.srpna 2016 v 17,00 hodin.

Hovory, ovšem ...

a o tom, jak to všechno bylo
v srpnu 1968 

milan brož

vás zve na večer

s mimořádným hostem

LUBOŠ PŘÍHODA 

středa 17.srpna 2016

v 17 hodin

kavárna FR

Jablonec n.N.-Rýnovice

hudba

mirek tomeš

Životopis

Luboš Příhoda
* 2. 8. 1934 Náchod
Liberecký novinář, překladatel a básník Luboš Příhoda vystřídal řadu řídících, technických i dělnických povolání. Knižně vydal mimo jiné překlady poezie – Helmut Preissler Hlasy mrtvých a živých (SN 1961), Reiner Kunze Věnování (SN 1964 – společně s Ladislavem Dvorským, Milanem a Ludvíkem Kunderou), Hanns Cibulka České motivy... (SN 1967); próza – Johannes Bobrowski Litevské klavíry. Boehlendorff a ti druzí (Odeon 1971 – kryto Jiřím Votavou), od téhož autora Tanečník Malige (Vyšehrad 1989) a C. F. Mayer Král a světec (Vyšehrad 1994). Vlastní tvorbu, ale zejména překlady povídek a poezie z němčiny, publikoval v řadě časopisů, denním tisku a rozhlasu, jeho verše byly naopak publikovány v německých časopisech i v malé antologii české poezie Vítr jménem Jaromír (Der Wind mit Namen Jaromír, Verlag Volk und Welt, Berlín 1961). Pro velkou antologii Poezie NDR (Odeon 1982) přeložil verše sedmi básníků (autorství kryto Jiřím Votavou pseudonymem Jan Votava). Je autorem a spoluautorem několika rozhlasových her (krytých různými jmény) a jevištní adaptace Tří zlatých vlasů děda Vševěda (Mladá scéna, Ústí nad Labem 1986). Po sametové revoluci šéfredaktor obdeníku Region v Liberci. Je činný v Syndikátu novinářů České republiky, patří mezi zakládající členy Kruhu autorů Liberecka. V Nakladatelství Bor mu vyšla kniha básní Promluvy do zdi, která zahrnuje jak jeho vlastní tvorbu, tak i překlady německé poezie. V nakladatelství také vyšel jeho překlad knihy Návrat pod zelenou střechu německé autorky Isy Engelmann. Obě poslední knihy vydalo Nakladatelství Bor jako zakázku pro Kruh autorů Liberecka.