sobota 22. června 2019

HOVORY, ovšem... s Petrem Kopejskem

HOVORY, ovšem... 26.červen 2019 od 18 hod

Usiluji značnou měrou i o produkci lásky, víry, pokory a dalších lidských i božských ctností, ale to se mi ne vždy daří dle představ mých i těch nejvyšších, jak už to tak bývá.“

Věřím, že se host našich červnových HOVORŮ za citaci jeho slov, která jsem uvedl v úvodu, nebude hněvat. Myslím si totiž, že ho charakterizují daleko lépe, nežli bych to dokázal vyjádřit jakkoliv dlouhým popisem. A že jde vskutku o osobnost zajímavou, rozhodně hlubokou a citlivou, empatickou a přemýšlivou, to snad nejlépe dokumentuje jeho c.v., jež níže dovoluju si v krátkosti popsat.

Básničky píše již v 2.třídě. Absolvent VŠ báňské, ale tomuto oboru se nikdy nevěnuje. Pracuje tři roky s bezdomovci v libereckém azylovém domě SPERAMUS. Odtud přechází do komunity pro drogově závislé v Nové Vsi u Chrastavy, kde působí už 21. rokem jako terapeut. V letech 2013 - 16 v Olomouci studuje obor "Celostní muzikoterapie", kterou se intenzivně zaobírá dodnes. Zhruba před pěti lety zhudebnil báseň Otokara Březiny "Čisté jitro", pak následují tohoto jeho oblíbeného básníka básně další a dnes jich je zhudebněno plných patnáct. Zhudebňuje i verše další, např. od sv. Jana od Kříže, sv. Terezie z Lisieux, Miládky Bartoňové, R.M. Rilka.... Je členem Společnosti Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou.

A dál? - dovolím si ocitovat jeho slova: Asi od roku 1998 jsem deset let intenzivně meditoval - pránájána, átmavičára s tím, že to v nějaké podobě dělám dodnes včetně studia duchovní literatury....posledních sedm osm let studuji přednášky a knihy Rudolfa Steinera a tíhnu ke Kristu - cesta vedla před Védy, jógu, Buddhu, Krišnu....jsem členem Obce křesťanů v Praze...

...a také: Snažím se ale hledat oporu především v sobě - v duši, duchu, srdci. A nejen oporu, ale naplnění, světlo, mír, nejčistší vědomí, Boha - či jak by se to ještě dalo pojmenovat. Za tím účelem medituji, učím se modlitbě, píšu již výše zmíněné písně a básně, studuji knihy, učím se nacházet v každodenních starostech to, co je zdrojem všeho života, co je skryté i projevené zároveň, učím se přijímat život takový, jaký je, konat to, co má být vykonáno ve správných časech a na správných místech.

....několikrát do roka se uchyluji tak na týden do samoty, kde po očištění a promeditování mám touhu tvořit, kterou uspokojuji právě psaním básní a písní, což mi stále dělá velikou radost. Napsané věci tedy vznikají ve stavech meditativních, ve  stavech citového vytržení, lásky i bolesti zároveň...má oblíbená místa jsou: klášter Dcer Božské lásky v Jiřetíně pod Jedlovou, sv. Hostýn, chrám ve Křtinách a jeho okolí, Olomouc a okolí, Třebíčsko a Vysočina celkově - místa, kde žil a tvořil otokar Březina, Hejnice...

A zbytek? ...inu, přijďte se ve středu 26.června do rýnovického „domečku“ podívat a pana Petra Kopejska poznat osobně.

Na závěr několik ukázek z básnické tvorby Petra Kopejska. 

Milan Brož



SVŮJ DŮM ODKÁŽU MOTÝLŮM

Svůj dům odkážu motýlům
a třepotáním vloček sněhu.
Rozladěným klavírům –
ať zachytí se opět břehu.

Svůj dům odemknu pro Věčnost
a pro Tajemství Jediného!
Pro živou lidskou skutečnost
s odnoží plodu nezralého.

Svůj dům odevzdám poklizený.
A vyzdobený něhou lásky.
Od strnulostí vyléčený.
Těhotný Tichem bez otázky.

Svůj dům odkážu Proměněným.
Chudým a pokorným duším.
Těm klenutým a okřídleným,
co ke slyšení mají uší…

Svůj práh překročím naposledy,
až rozdám všechny písně vodě.
A vodu až pokryjí ledy,
Čas zvedne k Nebi zralé lodě…

Snad vrátím se zas vločkou nesen.
Snad v motýlím snu květem budu.
Snad narodím se jako plamen,
bych mírnil mrazy v tvém osudu!


MOTÝLÍ SLZY

Z povadlých sousoší pozdně letních trav
ti ukáply neslyšně teď na rukáv –
motýlí slzy…
Ze všech projevených slunečních šťáv,
co ochutnal vítr, když příběhem máv –
tě potkaly, hledaly, z křovin těl povstaly –
motýlí slzy…
už prokřehlé vzkazy, nezvratné důkazy
o svatbách barev tam
v zahradách smíření,
kde jedna ze tvých jizev
přeťala osení.

Paprsků víření slilo se se Zemí
v soutřpytných akordech tvůrčího čeření
tvých letních modliteb, proseb a úliteb
v náručích krajin.

Motýlí slzy – jak zrcadla plynutí,
jak krystaly pamětí bezpočtu obětí
růstů a zrání – snah o zachování
tváří…snah o třepotání paprsků tich
v paletách dotyků, v jiskření průniků
tkajících světel…



PROHŘEJI ZEMI SVÝM TAJÍCÍM SNĚHEM

Prohřeji Zemi svým tajícím sněhem.
Provětrám pocity andělským zpěvem.
Přerovnám hvězdy, jak nábytek v ohni.
Chtěl bych být „každý“, ale musím být „svůj“…

Má bílá labuti – ke skalám pluj!
Má bílá labuti – ke skalám pluj!

Tam ve štolách v podzemí rozvířím prach.
Ráno jej vydechnu – obléknu strach.
Nastíním stínům úhly jejich slov.
V měsíční ruletě vyhrávám Nov.
Pod srdcem objevím pustý ostrov.

Molekuly touhy odemknou krev.
Za branou výdechu zrodí se zpěv.
Chtěl jsem jít vzpřímeně Světlem i Tmou.
V zrcadle vidím se na kolenou!

Chtěl jsem jít vzpřímeně popelem slz.
Proč vidím své ruce stavět zas tvrz?

Jsem hostem, co hostí svou hostilní Tvář!
Znám Tmu, co se postí, když zahlédne Zář!
Proč křídla mám natolik protkaná Tvými?
Zdává se nám o Slunci v útrobách Zimy!

Proč v nastalém bezvětří vstáváš a letíš?
Střemhlavě do srdce – to zatím nevíš…..


SLEPNEME ZAS VŮNÍ KVĚTIN

Slepneme zas vůní květin
a z ostnatostí paměti
si šijeme své bouře –
z kouře – šediví nám příběhy
a stopy dní jsou vrásčité
zakřiveními obzoru…
Po dešti křídel toužíme,
jak mrak pod čarou ponoru…

Snad zmapujeme všechna stébla
pošlapaná samotou
a dopijeme studny dlaní
zaplavené dřímotou…

pak květiny nám zavoní
tancem jarních výsluní…

Stejně vroucně budem hledat nové ranní rýmy,
jako sytosti a cíle uplácané z hlíny.
Stejným tepem ověnčíme aleje svých modliteb,
jak polomy dlouhých nocí, kdy strach zval ruce do bitev…

Slepneme zas vůní květin
a přetínáním kořenů,
jak galerie starých střepin,
jak konglomerát skanzenů…


VTĚLOVÁNÍ ODPUŠTĚNÍ

Vtělování odpuštění
do podvečerních stínobraní,
kdy v mezilučních rozpravách
se modřín zmínil o travách,
které tu rostly před léty.
Pak vadnoucí bez piety
přijaly prostě úděl tlení
bez Nadějí na rozkřídlení….

Mluvil chvíli, voněl nocí
do vírů a kalkulací
tvých emočních delegací…

Vtělování odpuštění
do podvečerních stínobraní
sleduješ, jak divák v kině.
Pak s větrem vejdeš do jeskyně.
Tam rozčesáváš vlasy Vině,
než konečně ji obejmeš
a nedoufáš, neslibuješ,
jen včerejší dým tvaruješ
do kořínků sakury,
na dlani sémě Pokory,
pro které budeš hledat zemi,
až mezi stromy a travami
zbudete s modřínem sami…


SNAD NARODIL SES JAKO BŘEH

Snad narodil ses jako břeh…
Tvůj život připomíná steh.
klikatící se mezi Světly….

Modlitby hladin tě upletly,
když uhranul tě první nádech
a rozběhl ses s Touhou v zádech….

Mluvil Vítr, mluvil Plamen,
vodami snů byls zaplaven.
Jsi jedním Břehem jedné Řeky.
Křivkou Času snící Věky.

Jsi mízou všeho, co se ztratí,
když barvy duhy bez opratí
se potulují nocí….
.jen ozvěna se vrací….

Jsi zabřezlou monstrancí!
Vlnou v říši sněhu od břehů ke břehům
rozhoupaným zvonům!
Jsi jedním z axiomů slunečního deště…

Snad narodil ses jako břeh
pro závrať Tance ve Slovech!

VĚTREM VZDUTÁ PAMĚŤ STÍNŮ
Větrem vzdutá paměť stínů
náhle zněla tlukotem
zralých klasů vět, jak znovuobjevený mlýn…

Bílé světlo Mlčení
vstalo z rozevlátých rosou rozčesaných vlasů
pokosených luk….

Duhová věž lidských duší
ukotvila podzimní květy dosud neuchopených návratů
v oblacích rozčeřených hladin zatoulaných letních očí….

Z všední chůze žen
do střetů hvězd v rezervacích odkvétání
pramenila něha rodících se objetí….

Na zpívajících rtech
prvních sněhů kruhových samot
zrála slova vánočního tání…

Neohlášené hosty večerního kolíbání dešťových kapek
jsi nakonec vylil
z karafy pouštního mapování
použitelných hrází půlnoci…

Větrem vzdutá paměť stínů
se stále toulá krajinami sedlého prachu
jako kamenná tvář Bolesti,
která se zvětráváním rozpomíná na svá Jména….

KRAJINO, KRAJINO

Krajino zvířená teď mýma očima!
Krajino zvířená jenom mým dechem!
V měsíčním světle jsi prostřená k samotě.
V měsíčním světle jsi těhotná mechem!

Nikoliv nehybná, nikoliv hliněná!
Zářivá Jsoucností, šťavnatě pramenná.

Krajino šeřivá, modřínem nesená!
Tišivě chladivá, do pramínků pěšin
rozbásněná!

Do duší poutníků od pólů k rovníkům
láskami andělů pod klenbami mraků
zalesněná!

Krajino zrozená z modliteb, úliteb!
Krajino vždy znovu nalezená
jako dar jiskřivé zvonivé Plnosti
do Časů smířlivě rozbalená!


KDYSI KŘÍŽ BYL ČISTOU VODOU
Kdysi kříž byl čistou vodou bezbřehou jak loučení.
Kdysi Stín byl ornou půdou připravenou k mlčení.

Kdysi paměť byla kruhem vědomého dotýkání.
Kdysi radost byla sněhem prvotního díkůvzdání.

Kdysi tělo bylo tónem v symfonii tvoření.
Kdysi stěna byla jménem Větru znovuzrození.

Kdysi Láska byla Slovem nevtěleným v Bolesti.
Kdysi déšť byl živým zpěvem prasluneční bytosti.

Kdysi člověk hnízdil v lukách tvořících sil planety.
Kdysi založil první práh, pošlapal první květy……

Kdysi kříž byl čistou vodou bezbřehou, jak loučení.
Stín bojem vzlétl za Svobodou a Smrtí vzplálo mlčení…