VYŠEHRANÍ - zpráva

Literární festival Vysočina 

– letošní, tedy 15.ročník, se odbyl minulou sobotu 13.května. Pro mě to byla účast první, pozval mne Radek Lehkoživ a Zora Šimůnková, tedy hlavní to pachatelé a organizátoři nejen této akce, … a tak jsem souhlasil. „Ale co dál?“ ...mi běželo hlavou, Vyšehrad... to slovutné starobylé místo, místo pro mne v Praze z nejdůležitějších, srdce se mi tu tak nějak vždycky rozbuší. Tak, abych v tom nebyl sám, jsem oslovil Katušku – už byla Hostem večera v mých Hovorech, ... a Honzu – bude mým Hostem v Hovorech květnových, za týden.

Katuška   Milan   Honza

Slovo dalo slovo, něco jsme nacvičili, dal jsem tomu název "C'est la vie – myšlenkový flám", a šli do toho. „Prubou“ pro nás byla předpremiéra, kterou jsme si odbyli v kavárně Pokec v Jablonci n.N., pak ještě jednu zkoušku, spíš takové upřesnění některých maličkostí, ještě domluva, v kolik v sobotu vyrazíme a rozchod. 

Tak to bylo jasný, v sobotu v devět vyjíždíme. Podařilo se nám to skoro přesně jen … má žena něco zapomněla, tak jsme se vrátili. Honza ještě neměl spakováno a Katuška s milým ještě nebyly vzhůru. Ale přes všechny tyto překážky nám nepřejícně vhozené do cesty, jsme těsně před desátou vyrazili. Chvíli to trvalo, než si to v autě všechno pěkně sedlo, pak se všem začalo chtít spát. Včetně mě, ale já řídil, tak jsem to

 zakázal i ostatním … no jak bych k tomu přišel, k takové nespravedlnosti. Kolem letadla jsme prosvištěli stotřicítkou, ale u Boleslavi se to trochu štosovalo, tak jsme byli rádi i za těch sto deset. Jazyky se pomalu rozvazují a kolem Benátek už kujeme „pikle“, co a jak. A tak, stále ještě v „piklích“ míjíme Tři kameny (nebo jsou čtyři, teď fakt nevím) a míříme na Prosek, kde máme první záchytný strategický bod. Dál už ne autem, ale po krátké kafíčkové přestávce v naší prosecké dvojgarsoniéře přestoupíme na metro.

Skončili jsme na podiu 

Skončili jsme na podiu 

                    

Což o to, vyrazili jsme v čase dobrém. Metrem jseš z Proseku na Vyšehradě za hodinku i s rezervou, a my vyrazili ještě o půl hodiny dřív. Organizátoři stáli o to, abychom tam byli na jednu, tedy na třináctou, kdy to začíná, byť náš výstup plánován byl až někdy kolem třetí. Ale toho dne se prostě všechno nějak zpožďovalo. Prvně jsme se navzájem ztratili v prosecké Bille, tam co býval Prior. Žena s Brunem – to je náš pejsek, čekali venku. Když jsme se byli konečně nějak našli a u pokladny sešli, žena zase zpět do té dvojgarsoniéry, že se to mračí, pro deštník. Nakonec tam nešla, ale my už nabrali zpoždění jednu hodinu. Ještě že metro jelo včas a na čas.

To ještě nepršelo

Až do Ládví nic nenasvědčovalo ničemu. Náš dobrý rozmar však způsobil to, že Honza dostal „roupy“ a začal pomaloučku se svýma srandičkama. Vůz se začal zahušťovat a myslím v Kobylisích, kdy už byly všechny sedačky obsazeny, mezi jinými přistoupila i starší paní, dobře k sedmdesátce. Honza hned „vstyk“ a „Prosím, tady je místo, jsem ho pro Vás držel!“ ...a pod. Už v té chvíli dáma měla něco tušit, nicméně Honzovi na „lep“ sedla a on začal předvádět své „opičárny“. Paní byla skvělá, jejich etudou se bavili všichni a když jsem, pravě „On by Vás moh, paní, když to na něj přijde, i pokousat!“ Honzovy nasadil psí náhubek, bavil se již celý vagon. Ale paní záhy vystoupila, a už to nebylo ono. Tak jsme dorazili až k Veletržnímu paláci – já nejsem schopný pamatovat si, jak se to dnes jmenuje. Bylo hezky a na Honzu to zase přišlo, vytáhl flétnu a tak jsme, sice opravdu pomalu, ale jistě, postupovali k Vyšehradu. Ještě jsme museli na hradby, abychom pozdravili Vltavu a střechy té staré „podolské porodnice“, postáli u Baziliky, kde se Honza kdysi podílel na opravě jejích vitráží, a o nějakých pět minut už vstupovali do zdejšího amfiteátru, kde nás přivítal Kuky, a v tu chvíli tu byli jako doma. Bylo přesně jeden a půl hodiny po zahájení.

PT Autorstvo

Trochu jsme se rozkoukali, tábor „rozbyli“ nahoře, ve stínu jakéhosi přístřeší zde zbudovaného, zakoupili po pivu a poslouchali dvojici zpěváků z dolního pódia. Slunce pražilo, a tak nám přístřešek dělal dobře. Snad padesátka sledujících, nedokázal jsem rozeznat, kdo z ní je účastníkem a tím pádem příštím účinkujícím. Tak nějak se pozvolna trousili další a další. Program pěkně běžel, mezi jednotlivými hlavními produkcemi probíhala autorská čtení. Až najednou jsem pořadateli byl vyvolán i já. Zpocen sluníčkem jsem se zpotil ještě víc. A že to prý na mne nachystali, takový překvapení, tak ať jdu pěkně něco číst. Tak jsem šel, začal v tom vedru něco předčítat, jenže... snad asi v polovině mé recitace to přišlo, a jakoby na vás domovnice vylila kýbl vody, tak se to najednou ztrhlo a rozprášilo to všechny diváky i účinkující. Z těch se jich nakonec většina zachránila buď přímo na jevišti, nebo pod tím přístřeškem nahoře. Hezké na tom bylo to, že mezi zůstavšími nadále panovala dobrá nálada a já nemusel dál předčítat – možná právě proto.

Na kryté pódium se přestěhovaly lavice a program pokračoval. Tím vším vlastně došlo k tomu, že i čas našeho vystoupení se posunul, a věřte nevěřte, skoro přesně o tu hodinu a půl našeho zdržení se, a tak my přišli na řadu hned po půl páté. Mezi tím jsem už od Radka obdržel, i s věnováním, jeho pátou sbírku, kterou byl toho dne ještě za sluníčka tu pokřtil.

Těsně po bouřce.

Naše vystoupení se povedlo v tom smyslu, že jsme nic nevynechali. Trošku potíží měl Honza se zvukařem, a tak jsme nemohli využít úplně všeho, co připraveno. Ale to nevadilo, ani to ne, že zase trošku pršelo. V té době již bylo všechno a všichni přestěhováni na krytém pódiu. Když jsme odjížděli z Jablonce, takové vtipy padali „… diváků, kolik že bude? ...jedenáct! ...kdepák, víc, třináct! ...zlatá střední, dvanáct!!!“ - rozsekla to manželka. Kolik jich bylo skutečně? ...nevím, ale míň asi né, a tak to dopadlo dobře. A dobře také pro mé jablonecké „Hovory, ovšem...“, neboť jsem se seznámil s mnoha zajímavými lidmi, autory prózy, básní, nebo obojího a oni vesměs přijali mé pozvání, ať jsou např. ze Žďáru n.S., Kladna, Zlína ap.. A tak se na „Hovorech“ v budoucnu máme rozhodně na co těšit.

A pak jsme se rozešli. Mám ještě jeden prožitek, ze zpáteční cesty metrem. Ale to až v nové povídce z cyklu „Setkání“. Asi se to bude jmenovat „Setkání se skleněným knoflíkem při zpáteční cestě z Vyšehraní na Prosek, kde jsem si v hospodě „U plnýho pekáče“ dal z velkého hladu pekáč grilovaných žebírek a třetinou z toho pohostil i svou Mařenku“.

Jako poděkování organizátorům dovoluji si citát slov Katušky, která mi „esemeskovala“ den po té: Děkuji za úžasné Vyšehraní. Bude to v mém srdci uloženo jako obrovský zážitek na celý život

Děkujeme všichni.

Milan Brož

Honzovy květnové "Hovory, ovšem..."

Hovory, ovšem...

Květnové „Hovory“ nabídnou opět velmi zajímavého hosta, člověka mnoha tváří a schopností. Však posuďte sami, pokusím se vyjmenovat, na co vzpomenu: hudebník, zpěvák, skladatel, básník, zvukař, baráčník, sklář, vitrážista, znalec ovocných destilátů… věřte, nevěřte, v jedné osobě. 

Jeho rukám vděčí okna kostelů, například v Prachaticích kostel sv. Jakuba většího, či na památném Vyšehradě bazilika Petra a Pavla, za obnovení jejich krásných vitráží. Krom údržbě činžáku a velké aktivitě v oblasti hudební, pořádání častých jam sessionů a jiných tzv. sešlostí, mu v posledních letech smysl života dává hlavně včelaření. Věnuje se mu cele, nad jeho netradičními postupy by leckterý tzv. kovaný včelař jen mávnul rukou, ale vy sami při jeho velmi poutavém povídání, jež doprovodí i promítáním, se budete moci seznámit, k jakým filozofiím, životním zkušennostem a poznatkům, právě díky včelám, dospěl. Povídání, jež doplní vlastní hudební tvorbou, zpestří ještě ochutnávkou archivní medoviny. A jak ho znám, rozhodně nezůstane jen u toho, ale něco lahví té bohabojné tekutiny bude mít i v nabídce ke koupi.

       
 Nežli vyjevím jeho jméno, ještě prozradím to, že dotyčný host s námi, tedy se mnou a Katuškou, nastudoval naše literárně hudební vystoupení C'est la vie – myšlenkový flám, se kterým jsme se v rámci tzv. Vyšehraní při příležitosti festivalu Literární Vysočina představili minulou sobotu právě na Vyšehradě, v amfiteátru hned vedle již výše zmíněné vyšehradské baziliky. 

Tak už to nebudu dále tajit, jako host se ve středu 24.května v našem „Domečku“, alias Kavárně FR v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích, představí pan 

Honza Fišar

a … ale to je vlastně tajné, takže … a jeho překvapení!

mb