HOVORY, ovšem...únorové

Úvodník únorových „HOVORŮ, ovšem...“

Lukas na terase své Pizzerie Franko

Musím začít hodně vzadu. Jak to vlastně tenkrát bylo? Systémy a vlády padaly všude kolem nás. Dokonce u nás v republice vznikl jakýsi „průchoďák“ pro východní Němce. Zrálo to, zrálo, až konečně študáci odstartovali „Sametovou“. A padalo to dál, na jih, východ i jihovýchod. Až na Arabský poloostrov, ale to už jsme o kus dál. Zastavme se v zemi, jejíž západní hranici tvoří břehy, které omývány jsou mořem Jónským a severněji Jaderským. A taková země je jen jedna.

Ale vraťme se k nám domů. Vše se tenkrát vyvíjelo překotně – tady mi dovolte malou vsuvku, když kdysi pan Svitáček citoval dotaz jednoho z diváků panu Horníčkovi „Co mám dělat, kotí se mi kočka?“ ten odpověděl „Dbejte, aby se nekotila překotně!“ - jak moudrá to mistrova slova!.. povzdechneme dnes a všichni víme, že u nás se nedbalo a lecos se skutečně překotilo.

O tom též psát nechci. Hranice se otevřely a začaly nové dějiny lidské migrace. V té době jsem se i já začal stavět „na vlastní, tedy soukromé nohy“. 

Pec Pizzerie Franko

Už už to bude, určitě si říkáte „Co nás ten člověk otravuje svejma záležitostma. A jak to souvisí s únorovejma „HOVORAMA“? Už, fakt, ono všechno souvisí se vším.

Interiér Pizzerie Franko

Vymysleli jsme zásobování pro „gastro“ – kromě potravin a nábytku, vše co si dokážete v jídelně či restrauraci představit. Vytvořila se i potřebná klientela... s tím jsme se spřátelili více, s tím méně. Jednoho dne se zase objevil zákazník nový, to ale nebylo zas tak nic zvláštního. Rozhlížel se, snad pro ten ostych, že čeština není jeho mateřštinou, to trvalo chvíli, než mě oslovil. Mluvil ale dobře, a že přijde znovu a bude toho potřebovat více.

Svijanská pivnice RADNICE

Přišel, to byla zrovna ta léta, kdy ve městě vznikaly nové restaurace a pizzerie, nakoupil a pak léta nakupoval. Že si tady bude otvírat novou pizzerii. Jméno? Pizzerie Franko. A tak jsme se poznali a dík vzájemné sympatii posléze stali i přáteli. A já dnes s potěšením a díky můžu konstatovat, že pozvání do únorových „HOVORŮ, ovšem...“ přijal můj přítel, dnes už nejen v našem městě známý restauratér a jeden z nejlepších provozovatelů pizzerií a jiných gastro zařízeních, v široké veřejnosti známý jako FRANKO, občanským jménem pan Lukas Karaqi. Pozvání přijal i syn Don, s nímž se lze setkat nejen v našich únorových „HOVORECH“ , ale především v nedávno otevřené restauraci Radnice, an si tam plní své šéfovské povinnosti. 

X X X

Malou změnu ve svých „HOVORECH“ jsem se rozhodl od letoška provést. Krom literátů a hudebníků čas od času zvát budu i lidi, kteří něco dokázali, jejichž životní a profesní příběh „stojí za kus řeči“, lidi, kteří mi prostě „stojí za to“. A první z nich je právě Lukas Karaqi alias Franko, který k nám přišel z té země od Jónského moře, až z Albánie. A o tom všem, o té jeho cestě, ale i o jeho zemi, o úsilí, které musel v té naší „nové cizí zemi“ vynaložit, o překážkách, jež musel překonat, o tom všem si spolu s vámi budeme v únoru povídat...a už se těšíme na vaše otázky.

Srdečně vás zvou

Lukas, Don   

a Milan

Vchod Restaurace RADNICE

Lukas za barem Pizzerie Franko

Vchod Pizzerie Franko