„Usiluji značnou měrou i o produkci lásky, víry, pokory a dalších lidských i božských ctností, ale to se mi ne vždy daří dle představ mých i těch nejvyšších, jak už to tak bývá.“
Věřím,
že se host našich červnových HOVORŮ za citaci jeho slov, která
jsem uvedl v úvodu, nebude hněvat. Myslím si totiž, že ho
charakterizují daleko lépe, nežli bych to dokázal vyjádřit
jakkoliv dlouhým popisem. A že jde vskutku o osobnost zajímavou,
rozhodně hlubokou a citlivou, empatickou a přemýšlivou, to snad
nejlépe dokumentuje jeho c.v., jež níže dovoluju si v krátkosti
popsat.
Básničky
píše již v 2.třídě. Absolvent VŠ báňské, ale tomuto oboru
se nikdy nevěnuje. Pracuje tři roky s bezdomovci v libereckém
azylovém domě SPERAMUS. Odtud přechází
do komunity pro drogově závislé v Nové Vsi u Chrastavy, kde
působí už 21. rokem jako terapeut. V letech 2013 - 16 v
Olomouci studuje obor "Celostní muzikoterapie", kterou se
intenzivně zaobírá dodnes. Zhruba před pěti lety zhudebnil
báseň Otokara Březiny "Čisté jitro", pak následují
tohoto jeho oblíbeného básníka básně další a dnes jich je
zhudebněno plných patnáct. Zhudebňuje i verše další, např. od
sv. Jana od Kříže, sv. Terezie z Lisieux, Miládky Bartoňové,
R.M. Rilka.... Je členem Společnosti Otokara Březiny v
Jaroměřicích nad Rokytnou.
A
dál? - dovolím si ocitovat jeho slova: Asi od roku 1998 jsem
deset let intenzivně meditoval - pránájána, átmavičára s tím,
že to v nějaké podobě dělám dodnes včetně studia duchovní
literatury....posledních sedm osm let studuji přednášky a knihy
Rudolfa Steinera a tíhnu ke Kristu - cesta vedla před Védy, jógu,
Buddhu, Krišnu....jsem členem Obce křesťanů v Praze...
...a
také: Snažím se ale hledat oporu
především v sobě - v duši, duchu, srdci. A nejen
oporu, ale naplnění, světlo, mír, nejčistší vědomí, Boha -
či jak by se to ještě dalo pojmenovat. Za tím účelem medituji,
učím se modlitbě, píšu již výše zmíněné písně a básně,
studuji knihy, učím se nacházet v každodenních starostech
to, co je zdrojem všeho života, co je skryté i projevené
zároveň, učím se přijímat život takový, jaký je, konat to,
co má být vykonáno ve správných časech a na správných
místech.
....několikrát
do roka se uchyluji tak na týden do samoty, kde po očištění a
promeditování mám touhu tvořit, kterou uspokojuji právě psaním
básní a písní, což mi stále dělá velikou radost. Napsané
věci tedy vznikají ve stavech meditativních, ve stavech
citového vytržení, lásky i bolesti zároveň...má oblíbená
místa jsou: klášter Dcer Božské lásky v Jiřetíně pod
Jedlovou, sv. Hostýn, chrám ve Křtinách a jeho okolí, Olomouc a
okolí, Třebíčsko a Vysočina celkově - místa, kde žil a tvořil
otokar Březina, Hejnice...
A
zbytek? ...inu, přijďte se ve středu 26.června do rýnovického
„domečku“ podívat a pana Petra Kopejska poznat osobně.
Na závěr několik ukázek z básnické tvorby Petra Kopejska.
Milan Brož
Na závěr několik ukázek z básnické tvorby Petra Kopejska.
Milan Brož
SVŮJ
DŮM ODKÁŽU MOTÝLŮM
Svůj
dům odkážu motýlům
a
třepotáním vloček sněhu.
Rozladěným
klavírům –
ať
zachytí se opět břehu.
Svůj
dům odemknu pro Věčnost
a
pro Tajemství Jediného!
Pro
živou lidskou skutečnost
s odnoží
plodu nezralého.
Svůj
dům odevzdám poklizený.
A
vyzdobený něhou lásky.
Od
strnulostí vyléčený.
Těhotný
Tichem bez otázky.
Svůj
dům odkážu Proměněným.
Chudým
a pokorným duším.
Těm
klenutým a okřídleným,
co
ke slyšení mají uší…
Svůj
práh překročím naposledy,
až
rozdám všechny písně vodě.
A
vodu až pokryjí ledy,
Čas
zvedne k Nebi zralé lodě…
Snad
vrátím se zas vločkou nesen.
Snad
v motýlím snu květem budu.
Snad
narodím se jako plamen,
bych
mírnil mrazy v tvém osudu!
MOTÝLÍ
SLZY
Z povadlých
sousoší pozdně letních trav
ti
ukáply neslyšně teď na rukáv –
motýlí
slzy…
Ze
všech projevených slunečních šťáv,
co
ochutnal vítr, když příběhem máv –
tě
potkaly, hledaly, z křovin těl povstaly –
motýlí
slzy…
už
prokřehlé vzkazy, nezvratné důkazy
o
svatbách barev tam
v zahradách
smíření,
kde
jedna ze tvých jizev
přeťala
osení.
Paprsků
víření slilo se se Zemí
v soutřpytných
akordech tvůrčího čeření
tvých
letních modliteb, proseb a úliteb
v náručích
krajin.
Motýlí
slzy – jak zrcadla plynutí,
jak
krystaly pamětí bezpočtu obětí
růstů
a zrání – snah o zachování
tváří…snah
o třepotání paprsků tich
v paletách
dotyků, v jiskření průniků
tkajících
světel…
PROHŘEJI
ZEMI SVÝM TAJÍCÍM SNĚHEM
Prohřeji
Zemi svým tajícím sněhem.
Provětrám
pocity andělským zpěvem.
Přerovnám
hvězdy, jak nábytek v ohni.
Chtěl
bych být „každý“, ale musím být „svůj“…
Má
bílá labuti – ke skalám pluj!
Má
bílá labuti – ke skalám pluj!
Tam
ve štolách v podzemí rozvířím prach.
Ráno
jej vydechnu – obléknu strach.
Nastíním
stínům úhly jejich slov.
V měsíční
ruletě vyhrávám Nov.
Pod
srdcem objevím pustý ostrov.
Molekuly
touhy odemknou krev.
Za
branou výdechu zrodí se zpěv.
Chtěl
jsem jít vzpřímeně Světlem i Tmou.
V zrcadle
vidím se na kolenou!
Chtěl
jsem jít vzpřímeně popelem slz.
Proč
vidím své ruce stavět zas tvrz?
Jsem
hostem, co hostí svou hostilní Tvář!
Znám
Tmu, co se postí, když zahlédne Zář!
Proč
křídla mám natolik protkaná Tvými?
Zdává
se nám o Slunci v útrobách Zimy!
Proč
v nastalém bezvětří vstáváš a letíš?
Střemhlavě
do srdce – to zatím nevíš…..
SLEPNEME
ZAS VŮNÍ KVĚTIN
Slepneme
zas vůní květin
a
z ostnatostí paměti
si
šijeme své bouře –
z kouře
– šediví nám příběhy
a
stopy dní jsou vrásčité
zakřiveními
obzoru…
Po
dešti křídel toužíme,
jak
mrak pod čarou ponoru…
Snad
zmapujeme všechna stébla
pošlapaná
samotou
a
dopijeme studny dlaní
zaplavené
dřímotou…
…pak
květiny nám zavoní
tancem
jarních výsluní…
Stejně
vroucně budem hledat nové ranní rýmy,
jako
sytosti a cíle uplácané z hlíny.
Stejným
tepem ověnčíme aleje svých modliteb,
jak
polomy dlouhých nocí, kdy strach zval ruce do bitev…
Slepneme
zas vůní květin
a
přetínáním kořenů,
jak
galerie starých střepin,
jak
konglomerát skanzenů…
VTĚLOVÁNÍ
ODPUŠTĚNÍ
Vtělování
odpuštění
do
podvečerních stínobraní,
kdy
v mezilučních rozpravách
se
modřín zmínil o travách,
které
tu rostly před léty.
Pak
vadnoucí bez piety
přijaly
prostě úděl tlení
bez
Nadějí na rozkřídlení….
Mluvil
chvíli, voněl nocí
do
vírů a kalkulací
tvých
emočních delegací…
Vtělování
odpuštění
do
podvečerních stínobraní
sleduješ,
jak divák v kině.
Pak
s větrem vejdeš do jeskyně.
Tam
rozčesáváš vlasy Vině,
než
konečně ji obejmeš
a
nedoufáš, neslibuješ,
jen
včerejší dým tvaruješ
do
kořínků sakury,
na
dlani sémě Pokory,
pro
které budeš hledat zemi,
až
mezi stromy a travami
zbudete
s modřínem sami…
SNAD
NARODIL SES JAKO BŘEH
Snad
narodil ses jako břeh…
Tvůj
život připomíná steh.
klikatící
se mezi Světly….
Modlitby
hladin tě upletly,
když
uhranul tě první nádech
a
rozběhl ses s Touhou v zádech….
Mluvil
Vítr, mluvil Plamen,
vodami
snů byls zaplaven.
Jsi
jedním Břehem jedné Řeky.
Křivkou
Času snící Věky.
Jsi
mízou všeho, co se ztratí,
když
barvy duhy bez opratí
se
potulují nocí….
….jen
ozvěna se vrací….
Jsi
zabřezlou monstrancí!
Vlnou
v říši sněhu od břehů ke břehům
rozhoupaným
zvonům!
Jsi
jedním z axiomů slunečního deště…
Snad
narodil ses jako břeh
pro
závrať Tance ve Slovech!
VĚTREM
VZDUTÁ PAMĚŤ STÍNŮ
Větrem
vzdutá paměť stínů
náhle
zněla tlukotem
zralých
klasů vět, jak znovuobjevený mlýn…
Bílé
světlo Mlčení
vstalo
z rozevlátých rosou rozčesaných vlasů
pokosených
luk….
Duhová
věž lidských duší
ukotvila
podzimní květy dosud neuchopených návratů
v oblacích
rozčeřených hladin zatoulaných letních očí….
Z všední
chůze žen
do
střetů hvězd v rezervacích odkvétání
pramenila
něha rodících se objetí….
Na
zpívajících rtech
prvních
sněhů kruhových samot
zrála
slova vánočního tání…
Neohlášené
hosty večerního kolíbání dešťových kapek
jsi
nakonec vylil
z karafy
pouštního mapování
použitelných
hrází půlnoci…
Větrem
vzdutá paměť stínů
se
stále toulá krajinami sedlého prachu
jako
kamenná tvář Bolesti,
která
se zvětráváním rozpomíná na svá Jména….
KRAJINO,
KRAJINO
Krajino
zvířená teď mýma očima!
Krajino
zvířená jenom mým dechem!
V měsíčním
světle jsi prostřená k samotě.
V měsíčním
světle jsi těhotná mechem!
Nikoliv
nehybná, nikoliv hliněná!
Zářivá
Jsoucností, šťavnatě pramenná.
Krajino
šeřivá, modřínem nesená!
Tišivě
chladivá, do pramínků pěšin
rozbásněná!
Do
duší poutníků od pólů k rovníkům
láskami
andělů pod klenbami mraků
zalesněná!
Krajino
zrozená z modliteb, úliteb!
Krajino
vždy znovu nalezená
jako
dar jiskřivé zvonivé Plnosti
do
Časů smířlivě rozbalená!
KDYSI
KŘÍŽ BYL ČISTOU VODOU
Kdysi
kříž byl čistou vodou bezbřehou jak loučení.
Kdysi
Stín byl ornou půdou připravenou k mlčení.
Kdysi
paměť byla kruhem vědomého dotýkání.
Kdysi
radost byla sněhem prvotního díkůvzdání.
Kdysi
tělo bylo tónem v symfonii tvoření.
Kdysi
stěna byla jménem Větru znovuzrození.
Kdysi
Láska byla Slovem nevtěleným v Bolesti.
Kdysi
déšť byl živým zpěvem prasluneční bytosti.
Kdysi
člověk hnízdil v lukách tvořících sil planety.
Kdysi
založil první práh, pošlapal první květy……
Kdysi
kříž byl čistou vodou bezbřehou, jak loučení.
Stín
bojem vzlétl za Svobodou a Smrtí vzplálo mlčení…
