Ondřej Halama - host březnových "Hovorů, ovšem..."

Hovory, ovšem... březen 2017

nebo „o všem“ ... možná... snad... 

Ovšem, že snad i o všem, ale jistě ty „Hovory“ letošní první jarní, tedy březnové. Připadají na středu 29.března, ale to vše je vlastně na pozvánce. A jakoby symbolicky, s příchodem jara navštíví nás host z míst, kam jaro přichází vždy o tři týdny dříve, než k nám do Jablonce. Má tím pádem vlastně jaksi ty tři týdny jara náskoku.

Moje první opravdu jarní procházka vždy směřuje tam dolu, do „kraje“, na Jizeru, jez, Boučkův statek, špacírem na Zrcadlovou kozu. Už co byly děti malé, jsme to tak dělávali. Jistě, bláta na cestách bylo ještě plno, ale oproti tady, kde ještě leckdy plno sněhu, tam již plno květů. Podběl, devětsil, sem tam už i fialka či orsej, pod stromy sasanky  a tak. Sněženky a bledule už dávno pryč... a děti, po těch letech, vlastně také, jsouce již na těch svých cestách, "zaprasenej" je jen ten pes, jo jo, je už třetí od těch dob.

To se mi jen tak myšlenky zatoulaly, do míst, odkud je náš dnešní host, do Turnova. Tu je jeho malé curiculum vitae:

Ondřej Halama, ThMgr.

narozen 1956 v Praze, mládí prožil v Mladé Boleslavi, v době nastupující normalizace nebyl z politických důvodů přijat na střední školu, nastupuje do dělnické profese, dálkové studium na zeměměřičské průmyslovce, přestup na denní studium strojní průmyslové školy, maturita v roce 1976, na podzim 1976 z politických důvodů vazebně vězněn a odsouzen na 2 roky podmíněně, poté v dělnických profesích, poštovní doručovatel, odečítač vodoměrů, kotelník, v osmdesátých letech přijat na evangelickou teologii v Praze, absolutorium v roce 1986, evangelický duchovní na Rychnovsku, od roku 1997 v Turnově, od roku 2002 také učitel na gymnáziu v Turnově. Od osmdesátých let autor písní a písňových textů, jeden ze zakladatelů undergroundové křesťanské skupiny Lidl&Velik, v současnosti vystupuje samostatně jako písničkář i spolu se skupinou Pranic.

Jisto jistě se máme nač těšit. A abych našeho milého hosta představil ještě lépe, najdete níže pár jeho textů.

Těším se na shledání. Milan Brož

Ondřej Halama - poezie

Tak jsem tu zpátky

Jak malý kluk se koukám z okna vlaku,

ale je na co to mě omlouvá.

Prorvaná nebesa stovkami paneláků,

záclony spletené z pavučin olova.

Tak jsem tu zpátky, Praho moje milá.

Řekni mi pravdu, moc se ti stýskalo?

Jsi pořád stejná, vůbec ses nezměnila,

jen trochu sněhu ti v dlani zůstalo.

Zima

Je konec jara, je konec léta,

dávno už skončil i listopad,

zavřená ústa slovům i větám,

prokřehlé rty, snad napořád.

Zima už zamkla sedmerým zámkem

petřínské lásky i oči básníků,

pod ledem však, jak dívkám pod náramkem

pulsuje tep, i když jen potichu.

Dokud neodejdeš

Dej mi své ruce

a já tě budu hladit,

všude,

tiše a beze studu.

Dej mi své oči

a já se budu dívat

za tebou

i zpod zavřených víček.

Tvé slzy

jsou mokré střechy na Malé Straně

a na Petříně sníh.

Tak dlouho čekám na tvou lásku

chci s tebou jenom dýchat

a nejde to, nejde.

Dej mi své ruce

a já tě budu hladit,

smutně,

dokud neodejdeš.

Naposledy

Jen lehce

zatnul jsem se do své dlaně,

tak jako topič po probdělé noci

do snídaně,

a moje oči

přivykly už dávno tomu šeru,

jak františkáni kdysi v Praze

na choleru.

A jedna hvězda jen,

ta tichá, nebeznalá,

se mnou tu dneska naposledy

posnídala

Kousek srdce

Pokaždé, když tě uvidím,

jako bych ztratil kousek srdce.

Láska mě vždycky bolela

a ty jsi ta poslední.

Zas v noci mě budí verše

a někdy strach mi v zápěstí

sevře tepnu.

Bojím se, že k tobě nevejdu.

Tak dál tě čekám

a vyhlížím,

až budeme se blížit k sobě,

já nahoru ty dolů

na eskalátoru.

Jen letmo se usměješ

a nikdy nepoznáš,

jak malý kousek srdce,

jen tak malý kousek srdce

mi zůstal.

Svědomí

Svědomí mám vždycky po ruce

jako tvou fotku v zásuvce psacího stolu.

Pročítám alba vzpomínek

s bolestí na krajíčku

a všechny utajené dopisy.

Chybí jen adresa.

Tu tvoji už znám,

ale tak málo věřím,

že žádostivě

prohlížíš ranní poštu

a se zatajeným dechem

hledáš moje jméno.

Láska

Bolest mi kůži s duše sdírá,

ta rozpažená láska na kříži.

Mě jenom Erós ruce rozpažil,

abych tě pevně objal

než opustí mě síla.

Mám v žilách pulsující krev

a jsem tu přece proto, abych žil.

Teď vím

Do noci volám slova bezbolestná

a bolest cítím za hrudní kostí,

k tobě se upínám v bdění i ze sna,

už pojedl jsem jablek z ráje do sytosti.

Dopřej mi pokoje, dopřej mi klidu,

dopřej mi ohlédnout se beze studu,

ať život přijmout umím, tak jako roční střídu.

Teď vím, že v tobě byl jsem, jsem i budu.

Čekal jsem múzu

čekal jsem múzu

a zase zůstal sám

to nebylo poprvé

spíše tak po sté

jak tiše stárnu

tak si přivykám

jako ti svatí

na Karlově mostě

čekal jsem múzu

a pak jsi přišla ty

krásně ses smála

pod paží s vínem

stejně mi zůstaly

jenom dny samoty

tak jako tenkrát

pod Petřínem

čekal jsem múzu

a potom přišel on

ne nediv se

to není tak nové

jen mraky zvedly se

a z dáli zazněl zvon

tam od kláštera

nad Břevnovem

Víš?

Víš, co nás k sobě stále ještě víže?

Ta zatracená zemská tíže.

Víš, co náš ještě jakž takž rovně drží?

Že máme nohy, že nejsme plži.

Víš, co nás nutí ještě jakž takž věřit?

Že nejsme kámen nebo pant od dveří.

Víš, co nás pořád ještě někam nutí?

To nabídnuté jab´ko k nakousnutí.