Setkání na Vyšehradě
Ne ne, byla jste to vy. Seděl jsem
tam…no seděl…poloseděl polostál ve střílně té historické
hradby, ale co není na Vašehradě historické, že?, … zádům
polevit jsem si potřeboval. Podvečerní slunce vytvářelo dlouhé
stíny, z blízkého amfiteátru zaléhala hudba a najednou jsem
vás spatřil, zprava jak přicházíte. Ani nevím, odkud jste se
vynořila, zda po cestě nebo z toho starého protějšího
domu, co jsem mu tak, dalo by se říci, šrekou naproti byl
odpočíval a nevěnoval té straně nižádnou pozornost, výstavku
fotografií jsem očima propátrával a … ta hudba, ta šla také
z té strany stejné.
Srdce mi poskočilo. Přicházela jste pozvolna, moc dobře jsem vás vnímal, typickou chůzi snad ten dlouhý šat, co nosíte, způsobuje. Přes ramena přehozenu, jak mi páni říkáme, takovou tu rybářskou síť, vlasy tentokrát rozpuštěny byly a když jste zvedla hlavu, malinko se, proti za chvíli zapadajícímu slunci, brýlemi zablýsklo. Jo jo, byla jste to vy. Pomalu jste se ke mne blížila, už už se ke mně obracíte, naše oči se střetávají, těším se na váš úsměv, pár slov třeba také, a najednou…přibíhají dva skotačící psi, rovnou k vám a do svých hrátek vás hned zapojují, vaši pozornost na sebe obraceje. Snad ještě ten úsměv, ale spíše omluvný a plachý, jsem zachytil, ale jist si nejsem, zda jen pouhé moje přání mne neklame.
Míjíte mne zvolna, tím krokem vaším,
… psi kolem vás a „baf“ sem a „haf“ tam … směřujete,
tím psím rejem plně zaujata, k ochozu západnímu, přímo
tam nad Vltavu. Ještě pár kroků a ve zlatu toho zapadajícího
slunce mi pomalu vaše silueta z očí mizí,… a za chvíli i
to psí „haf“ a „baf“ se ztrácí, tou krásnou hudbou
z přírodního jeviště jsouce přehlušeno.
Na Vyšehradu, mém
nejmilejší místě v Praze, v létě 2014. Milan Brož
Žádné komentáře:
Okomentovat