Nosím
zástěru, takovou černou dlouhou, docela z fest materiálu, i při
mých skoro dvou metrech mi je tak tak, takový ten tkaloun kolem
krku na doraz, ale je! A to je malý zázrak... občas rád vařívám,
a vždy rád v zástěře, leč drahně let již „bez“, protože
zástěru na vaření na sebe nekoupím.
„Co
to teda tu píšu za hloupost?“ - určitě každého napadne. „Tak
nosí zástěru, nebo né? A říká, že se mu kroutí doprava, ale
při tom vaří „bez“?!“
Osvětlím
hned. Obé je totiž pravdou. Tu zástěru z fest materiálu, tu co
mi je, nosím totiž jenom jedenkrát v roce a ještě k tomu vůbec
ne na vaření. Jednou v roce a hned na několik dní. Kontinuelně,
ano, takže když ji zasviním, není ani čas na vyprání. Já
totiž … před mnoha lety jsem se to dozvěděl od ženy, nešpiním,
ale sviním. Neplést sviním, jako prasatům – podstatné jméno
3.pád množného čísla, ale sviním ve smyslu zasviňovat, tedy
sloveso v 1.osobě čísla jednotného. Ale to jsem odbočil.
Já
tu zástěru nosím na obchod, předvánoční, a když vám sdělím,
že na prsou se skví zlatý nápis KITL, bude hned vše jasné. Již
několikátý rok prodávám bilinné produkty této rodinné firmy,
která své mediciální produkty vyrábí dle prastarých receptur a
postupů legendárního Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela,
slovutného léčitele a doktora z Jizerských hor. Tady kousek, nad
Jabloncem žil. Že neznáte? ...tehdá znali, a nejen v Praze, ale
až v Drážďanech, dokonce sám císař pán ve Vídni ho zmiňuje,
snad jím i léčen byl.
Ale
ryche zpět k té zástěře. Nevím, nechápu to, ale pořád se mi
kroutí tak nějak šrekou doprava. Prozkoumal jsem její střih i
dílenské zpracování, stehy, zapošití, lemy … no a tak. Nic,
pravidelnost sama, i nitě kvalitní. Ono je to totiž nepříjemné,
ono vás to tak divně šponuje, poposedáváte, přešlapujete …
no, jako že to už nemůžete udržet, nebo jako nějaký tik
kdybyste měli. Zástěra musí dolu, protřepat, srovnat, a znovu na
sebe ... kvůli obchodu. Prostě na chvíli zástěru dolů a znovu
na sebe. Tak se to za ten den opakuje několikráte. Zajímavé je,
že minulé zástěry se takto nechovaly, ani loňská, předloňská
...žádná. Bude to určitě tou letošní zástěrou. Ale vždyť
jsem ji prozkoumal, nikde nic ...anebo snad... nějakou mou vadou?!
Ani
domyslet nechci. Začínám se prozkoumávat. Hned ještě na
prodejním stánku. Kontroluji si i koutky úst, zda mi nevisí …
člověk nikdy neví ...zda svetr či zástěru nemám uslintanou.
Ani se mi nezdá, že bych některé rameno nosil níže. Ptám se
slečny, co vedle prodává, ale ani ta na mně nic nevidí. Tak se
uklidňuju, že „Mrtvicí to asi nebude!“ a počkám na doma.
Tam, po těch dvanácti hodinách, kdy je člověk řádně znaven,
by se přeci každá asymetrie měla projevit ještě zřetelněji.
Civím na sebe do zrcadla, ale nic! Žádná výduť, žádná
vyboulenina, jsem docela symetrický. Pravda, stoprocentně ne,
vepředu, nad opaskem, tam se o symetrii moc mluvit nedá, ale neřekl
bych, že to je ta příčina, proč se mi zástěra pořád kroutí
doprava. Zkouším nohy, koukám na boty, jak je mám ošlapaný, ale
podpatky jsou sešlapaný nepatrně a celkem pravidelně na obou
botách. Opravdu si už nevím rady. Napadá mne, jestli to není
tím, že jsem v jedné kapse měl peněženku, takovou šrajtofli na
tržby, dost těžkou. Takže její váha třeba mohla zapřičiňovat
tu asymetrii a tím pádem to pozvolné kroucení. Ale doma si už
neuvědomuju, v jaké kapse, lévé či pravé, jsem toho dne tu
peněženku měl. Zítra si na to musím dát pozor, a buďto kapsu
nezatěžovat, nebo obě zatížit stejně, abych vynuloval i tuto
možnost. No jo, ale dvě šrajtofle nemám, ona je dost drahá. Tak
snad by také šlo, to v pravidelných, třeba půlhodinových
intervalech, střídat, levá pravá.
Druhý
den, hned od rána si to hlídám. Raději nemám v kapsách zástěry
nic. Vzal jsem si i jiné boty na přezutí, jistota je jistota. „No
a co byste řekli?“ Uteče hodina, nic. Lebedím si „Tak to byla
ta šrajtofle!“ Hodina a půl – nic, dvě ...a zástěra se zase
kroutí, a zase doprava! Už si s tím fakt nevím rady. Přemýšlím
dále...“Že by to bylo tím, jak sedím na židli, jedním směrem,
jak se na ní vrtím a otáčím, takže pozvolně posouvám tu
zástěru?“ Změnil jsem nejen posed na židli, ale i její
umístění a nakonec i židli samotnou. Tentokrát neutekla ani
hodina, a zástěra mě už zase šponuje, už se zase kroutí, a
dorava.
Je
taková denní doba, kdy začasté přichází návštěva z podniku.
Nechci ani tomu říkat dozor, ale tak ňák se přichází
přesvědčit, jak to jde, jak jde obchod a tak. A taky, myslím si,
jestli mám na sobě zástěru. Image firmy je image firmy! A to by
nebylo dobré, ji na sobě nemít, protože ve vzájemném ujednání,
v jednom z bodů, to přímo stojí jako povinnost, nosit při
prodeji a jiné prezentaci firmy podnikovou zástěru. Tak si ji zase
beru. Toho dne ale nikdo nepřišel, a já se tak v ní šponoval až
do konce pracovní doby úplně zbytečně.
Při
cestě domu pořád přemítám, kde může být ten zakopanej pes,
že zástěra se stáčí, a pořád jen doprava. Už si fakt nevím
rady, už se chytám každého stébla. Přicházím na toto: na
košili, kterou zrovna nosím, na rukávech jsou dva knoflíčky, na
volné či více utažené zapnutí. Já to nosím na volno, ale!!!
...a tady je zřejmě ten problém, „Ha!!!“ - už to mám. Na
jednom rukávu chybí knoflíček, a je to zrovna ten na volno. Čili
ten rukáv nosím utažený. To musí bejt ono, jasně, vždyť je to
ten rukáv pravej.
Následujícího
dne si beru novou košili, co má na manžetách rukávů knoflíčky
nastejno. Také jsem se večer koupal a při té příležitosti se
ještě jednou, tentokrát manželkou nechal zkontrolovat, zda jsem
symetrickej. Avšak až na drobnou a nepodstatnou typicky pánskou
asymetrii, na mně moje doktorka opravdu nic neshledala. Cestou se už
těším, že budu toho dne bez problémů, „Počkej, ty zástěro
jedna mizerná, já ti dám, tentokrát jsem na tebe vyzrál!“ -
jsem si jist, že jsem odstranil všechny možnosti a příčiny toho
jevu.
Utekla
cca hodina dvacet, malounko se začínám ošívat. Ano, je to tady,
zástěra zase šponuje. Jsem zoufalej, skoro bych brečel, jsem na
ten .problém krátkej. Třesoucí se rukou beru mobil a obvolávám
kamarády, doktora a krejčího, a sjednávám si s nimi hned na
zítřek brzkou ranní schůzku.
A
jak to dopadlo? Dobře, je po problému. Né, kdepak kamarád
doktor, prohlížel mě sice ze všech stran, ale nic. Mistr pánský
krejčí, ten pomohl. Prohlédl zástěru, pak letmo kouknul i na mne
a … inu, až se hambím to tu uvést... „Zkuste druhou
nohavičku!“ - poradil, a když viděl, jak se tvářím, ještě
dodal „To si zvyknete!“
Krásná zástěra. Já si nedávno pořizovala nové vybavení do kuchyně a samozřejmě mezi nimi nechyběla ani zástěra na vaření . Já narozdíl od mnoha žen v kuchyni trávím čas docela ráda, protože mě vaření baví :-)
OdpovědětVymazat