Bludná korunka

Tak to je už od dob Bati. Ceny končí na devítku. Jak se říká 499 jsou jen čtyři stovky a něco, ale 501 koruna, to už panečku je přes pět stovek, a to už je drahota, i když rozdíl jsou jen pouhé koruny dvě

Všechno zboží, co měl na stánku, končilo na tu devítku. Byl dobře připraven, drobných, a to ve všech hodnotách, měl … jak by řekli bratia Slováci, neurekom, čili jestli to slovo dobře chápu, dost. Jak tak šly dny, prodával a prodával, v misce na drobné mu zůstaly dvou a pěti a deseti koruny, a padesátky. Vlastně se korun záměrně zbavil, protože přišel na to, že je v podstatě nepotřebuje. Koupil-li kdo více zboží, když to byl součet na sudé, stačili mu dvoukoruny, když na liché, bura měl, nebo tu korunu, ostatně tak jako při koupi jediné položky, kdy cena končila na devítku, mu tu jednu jedinou korunu každý vždycky na pultě nechal. „To za ochotu!“ - říkali zákazníci.

Postupně začal podle té koruny, co mu tam u kalkulačky ležela, vlastně ji tam měl připravenou, i dělit zákazníky. Na ty, co mu nechali těch drobných víc. Na ty, co vzali všechno, ale té koruny, kterou se naučil vždycky dávat o štych bokem, … to aby zákazníkovi jaksi napověděl a malinko i pomohl v tom rozhodnutí mu ji nechat, ...se ani nedotkli,, a pak na ty, co vzali s ostatními mincemi i tu korunu. S tímhle typem zákazníka to pak byly nervy, protože už byla jediná, ale nakonec mu ji nechal každý, byť ji i zpět z portmonky vytáhl.

Tak šly dny, to už byla pěkná řádka zákazníků, mladých starých, hubených i těch druhých pohlaví obého, a všichni mu ji nechali. Korunce začal říkat „moje bludná koruna“ a praxe se denně ve stejných intencích opakovala. A je tu další, nákup za celých 39 Kč, levnějšího nic nebylo. Prodavač vrací na sto, začíná padesátikorunou, ták, tady deset, to máme šedesát a... tady ještě letáček... ták, a se slovy „...a korunka do sta!“ - ji klade zase trochu vedle. Pán bere zakoupenou placatku, letáček, vrácené mince a … představte si... v peněžence končí i ta „bludná korunka“. Než stačí zareagovat, pán se vplétá do davu, ani v tom fofru neví, jak vypadal. Rychle ze stánku za ním, směrem k východu, ale kdepak: „Pane, to je moje korunka, dejte mi ji, dám vám za ní dvě, … tak stůjte, vraťte ji!!!“ - a počáteční vykání přechází v ty: „Tyyy chrapoune jeden, tyyy mizero, ty lakomče, vrať ji, neznabohu, ty vydřiduchu, ty kapitalisto!!!“ Všechno marné, dav se sune proti a obchodníček se mrzutě a bez své „bludné korunky“ vrací na svůj post. Má zkaženou náladu na celý zbytek dnešní šichty a jakoby to všichni cítili, za ty dvě poslední hodiny už skoro nic neprodá. Ani přesně neví, jak ten lakomec vypadal.

Další den se připravil, „může jich bejt víc...takovejch!“ - si s despektem říká a do misky vsype drobné. Obchod jde a tak pomalu na tu včerejší mrzutost pozapomíná. Zákazník jeden za druhým, nákupy se oproti včerejšku zvýšily, a najednou … jo, je tu prémie. Na pohled dobře situovaný pán, už toho má za pět set, rozmýšlí a objednává dál. No, nakonec toho měl skoro za tisícovku.

„Né, to je dobrý, já drobný mám!“ - odpovídá pán na dotaz, jak bude platit a vyndá z tašky skleněnou zavařovačku, kterou se slovy „To je dobrý!“ vysype na pult a zmizí.

Když to pak překvapený obchodníček počítal, má na stole přesně tisíc a jednu korunku, počítaje v to i třicetikorunovou diškreci, pochopitelně také v mincích o nominální hodnotě jedné koruny.