Dovolte mi malou vzpomínku z dětství,
které jsem prožil v Jihlavě, nedaleko hlavního nádraží tehdy
ČSD, poblíž překrásného kameného viaduktu vedoucího přes
tzv.Háječek.
Nádraží, samozřejmě, nás kluky přitahovalo. Za prvé tam chodil ten pán v bílém plášti s holou hlavou a bradavicí a svým hromovým hlasem u stojících rychlíků zahalených v mlžný opar kouřících a čmoudících lokomotiv typu Papoušek nebo Albatros vyvolával to svoje „Horké párky, limonáda, pivo limonáda, horké párky!“ Za druhé pak v rohu nástupiště umistěném bufetu nám za padesát haléřů paní prodávala úlomky bombónů, protože tehdy se ještě bombony vážily a to bylo vlastně to bombonové smetí. Inu, to se ještě nic nevyhazovalo. Za třetí, součástí nádraží byla i restaurace nebo-li hospoda. Už tenkrát dělená na kuřáckou a nekuřáckou část, respektivě restauraci a výčep. A právě v něm, v tom prostředí zahuleném, že na protější zeď nevidět, se soustřeďovala společnost opravdu „vybraná“... jistě si dovedete představit. Tam my kluci občas vklouzli pro limonádu, vlastně Zonku, třebíčskou Zonku jsme tam kupovali.
Opilci zde se soustřeďující měli obvykle, ostatně jako i jinde opilci jiní, hluboko do kapsy a žízeň nekonečnou. Byly to doby, kdy pivo stálo snad korunu dvacet, tuším. Zonka padesátník, to vím. A tak jsme tam jednoho dne před tou drážní hospodou, u vchodu zvenčí, natrefili opilce, který již kapsu měl zcela práznou ale žízeň takovou, že se o ní opřít mohl. A kolo měl, to, na rozdíl od něho, opřené o zeď budovy. Takové černé těžké pánské s balony … to byl takový terminus technikus pro silné pneumatiky, i ráfky kol byly širší, než u kol obvyklých. A nad zadním kolem nosič. Toho dne jsme si Zonky nedopřáli, neboť jsme uzavřeli významný obchod, obchod jenž jsme uzavřeli s dotyčným opilce a ke kterému ho dotlačila ta jeho neuhasitelná žízeň. Po krátkém jednání a smlouvání jsme si o několik minut později odváděli těžké černé pánské kolo, zatímco opilec s nově nabitou pětikorunou v kapce opět vklouzl do výčepu nádražní restaurace.
Kolo bylo opravdu těžké. Vedli jsme
ho čtyři, na každé straně řidítek dva, ti krajní s rukou
nataženou se řidítek aspoň dotýkali, ve vedení kola jsme se
střídali, tak jsme se Všichni do kola v tu ránu zamilovali, a
protože „peníze“ na Zonku jsme za ně už utratili, rozhodnutí
„Co dál?“ respektive „Kam dál?“ nebylo nijak složité. „Do
Háječku, pod ten viadukt k potoku!“, tam uhasíme žízeň,
kterou jsme v tom horkém odpoledni nemohli dík našemu „kupu“
zahnat.
A na malér bylo zaděláno. Cesta,
takový chodníček, co vede do Hájíčka, počíná hned od nádraží
poměrně prudce klesat. Vlevo stráň nahoru, vpravo dolu, kopřivy
a houští, případnému pádu chodcově má bránit jakési
zábradlíčko. Čtyři vyžlata, kluci kolem osmi devíti let,
všemožně brání těžkému kolu, aby se rozjelo. Přední brzda,
jen taková ta páková, je k ničemu. Pohyb celé té bizardní
skupiny se pomalu začíná zrychlovat, a je tu první odpadlík. Tím
se brzdný efek zmenšuje, kolo nabírá na rychlosti, zcela se
osvobozuje z ujařmujících rukou a už se samo řítí cestičkou
dolu, příčná odtoková struha a hop, kolo vezme „vyrblika“
doprava, ladně překonává zábradlí a jízda se mění ve volný
pád do houštinami zaroslé stráně. Celý ten apokalyptický děj
sledují čtyři páry nešťastných očí a stejný počet odřených
kolen a loktů volně roztroušených nad místem děje.
x x x
Doma to toho večera schytali všichni,
od maminek pro ta potrhaná trika a trenky, pro ty odřeniny, ale
hlavně pro tu starost, co je s nimi. Od tátů pak pro to, že
nervózní maminky jim nedali klidu a museli jít kluky hledat.
Nějaký čas měli „zaracha“, také drobné na Zonku
nedostávali, museli doma pomáhat víc než obvykle a tak, však to
znáte. Ale všechno se to lehce dalo vydržet, vždyť „měli
tajemství“, v Háječku pod přístřeškem boudy starého Slámy
schované kolo za pětikorunu.
Co se toho s tím kolem pak nablbli,
úplní cirkusáci se z nich stali. Vydrželo jim to několik let.
Jízda „pod štanglí“ byla nakonec to nejmenší. Uměli se, při
různých příležitostech, opravdu pěkně poředvádět. A to
bylo v celé čtvrti slávy, když s nablýskaným kolem vyjeli. Jen
považte: staré silné kolo s balony, jeden, ten řídící, na
sedadle. Na štangli druhej, vzadu na nosiči třetí a ten čtvrtej?
... no přece na řidítkách! A to zdaleka ještě není všechno.
Oni se v té jízdě na tom kole dokázali přeměňovat, tedy
přesedat, měnit svoje pozice, vyměňovat si místa. Tak dlouho, až
se všichni vystřídali na všech postech. Takhle projížděli
celou Vyhlídkou. I maminky jim pak odpustily a tátové se smáli a
byli na ně pyšní.
A to všechno je pravda, protože se to
stalo na počátku šedesátých let v „ajznboňácké“ čtvrti u nádraží
v ulici Na vyhlídce.
Žádné komentáře:
Okomentovat