úterý 3. října 2017

HOVORY, ovšem... říjnovým hostem bude ing.Karel Pupík

To bylo tak. V době, kdy jsem ještě měl sdostatek času, navštěvoval jsem, kde se co šustlo. Tak i tehdy před lety „Kostel sv.Anny“, tehdy ještě pod gescí Městského divadla pořádala zde výstavy a i akce jiné paní Irena Kaufmanová. Tenkrát se ta výstava jmenovala...tuším...“Africké umění“. Tak jsem šel.

Kostel byl plný, to se rozumí samo sebou a do dneška je to pravidlo, lidí. Ale plný byl i vystavovaných zde artefaktů, uměleckých děl, obrazů, plastik a soch, i předmětů jiných, jež pojmenovat nedokážu. Ještě pak dvakrát jsem výstavu navštívil, tak mne zaujala.

Po vernisáži, však to každý, kdo „chodí“ zná, tvoří se vždy hloučky diskutujících, kdy členové kroužků se individuálně přelévají z jednoho do druhého, a tak při pohledu ze shora struktura davu se stále proměňuje. A každý vždy chce osobně pochválit i pohovořit s „pachatelem“ toho všeho, poptat se na lecos, být s ním, alespoň na chvíli, viděn...ó, ta prestiž, no a tak.

To je pan inženýr Karel Pupík!“ - mi paní Irena představuje toho pachatele dnešního, galeristu ... a cestovatele, básníka a taky trochu sportovce, technika na výškové práce, a ...a …a … Ale to jsem ještě v té chvíli nevěděl. „Milan Brož“ - se také představuji, pochválím, a to je tak pro tuto chvíli všechno.

A najednou se začínáme potkávat, na výstavách, na chodníku za autobusákem, různě. Pár slov prohodíme, a že i spolupracovníkem či spolustudujícím na VŠST Liberec s mým dobrým kolegou z basketu byl, a jižní Čechy do toho, a běžky, a tak krůček po krůčku se přibližujeme a poznávám, že paní Irena měla pravdu, když říkala „To je zajímavej člověk, ten Pupík, fakt!“ To můžu dneska potvrdit a jsem rád, že jsme se dobrali až... až k tomuto avizovanému večeru, kdy pan Pupík byl tak laskav a k mé velké potěše přijal pozvání do mých pravidelných „HOVORŮ,ovšem...“ A nejen tak, osobně, ale i s částí své sbírky afrických obrazů převážně ze Zimbabwe a Zambie, také i z Konga, Kuby a ostrova Mauritius.


Poprosil jsem „našeho hosta“, aby se nám ve zkratce sám svými slovy malinko představil, poodhrnul tu záclonu svých životů... A níže jsou již slova jeho:

Karel Pupík žije na severu Čech teprve posledních čtyřicet let.
V roce 1976 běžel poprvé Jizerskou padesátku a v roce 1978 se poprvé setkal s malířem Vladimírem Komárkem. V Liberci vystudoval na vysoké škole strojní fakultu. Potom mohl jako telekomunikační technolog  v roce 1982 rozhoupat vlastní hmotou vrchol vysílače na Ještědu s kyvadlem legendárního ing. Patermanna. Dvě děti se mu narodily v Jablonci nad Nisou a Děčíně.

Z touhy po věčné kráse založil v roce 1998 v Českém Krumlově první galerii jménem DOXA. „Umění je kratochvíle zahálčivých lidí“, říká společně s ruským myslitelem L.N.Tolstým. Tak na jihu Čech vystavoval i díla pojizerských výtvarníků Jaroslava Klápště, Josefa Jíry a Vladimíra Komárka. Jako uznání  práce galeristy  vytvořil Boris Jirků v 2005 jeho portrét. V kresbě Petra Urbana hovoří galerista o své posedlosti skokem o tyči.

Jsem sběratel umění, emeritní galerista a trochu i básník. Takové je pořadí mých současných aktivit.“ - říká dnes ing.Karel Pupík.

Tak, a více... to ostatní až 25.října 2017 v 18,00 v Kavárně FR v Domě česko-německého porozumění v Jablonci n.N.-Rýnovicích.


          Všechny srdečně zveme!

                                               Milan Brož a ing.Karel Pupík

Žádné komentáře:

Okomentovat