pondělí 22. října 2018

Hovory, ovšem... Milena Hercíková


HOVORY, ovšem... středa 31.října od 18 hod
MILENA HERCÍKOVÁ - kavárna FR Jablonec n.N.-Rýnovice
PÍSNĚ DUŠÍ - Jan F. Medvin a Zuzana Landová

Sedím v prostorném bytu činžáku, jenž pro úředníky kdysi jedné slavné fabriky postaven byl před více než sto lety. Jezdím sem, co jsem nastoupil do Centra pro zdravotně postižené jako OA - nebo-li osobní asistent, již řadu měsíců. Mou klientkou je zde již šestnáct let nevidomá paní... říkejme jí Zdena. Chodíme nakupovat, pomohu drobnými pracemi v domácnosti, hovoříme při kávě a Zdenou vlastnoručně upečené bábovce. Častokrát jsem již předčítal něco ze své tvorby, také i na pásek namluvil povídky, poezii.
Jak tak i tentokráte meleme o všem, povídám i o říjnových „Hovorech“, recituji poezii, jejíž autorka nás navštíví. Zdena pozorně naslouchá, občas drobnou poznámkou či připomínkou vstoupí do pauzy. A pak žádá povědět něco i o autorce samotné... a v tu chvíli si to uvědomuji, stávám se svědkem pomyslného setkání dvou mimořádných žen, s nimiž se život opravdu nemazlil a jejichž osobní příběh, životní statečnost a elán příkladem může být mnohým zcela zdravým. Posuďte sami.
X X X

Hostem říjnových „Hovorů, ovšem...“ je básnířka a dlouholetá pedagožka na liberercké ZUŠ, paní Milena Hercíková z Liberce. Přenesme se o několik dní zpět. Sedím v prostorném bytu v Liberci na „Husovce“. Jen chvilinku trvala na prahu dveří vzájemná rozpačitost z toho, že jsme se při prvém domluveném termínu, byť jsme byli jen několik metrů od sebe, nesešli, a jsem zván dál. Okamžitě se, přes representativnost obýváku a pohodlnost jeho křesel shodujeme: „Sedneme v kuchyni!“ Představujeme se, podáváme ruce: „Levou!“- jsem upozorněn „...já pravou nemám, dejte mi levou!“ Na podruhé jsem to zvládnul.

Od té chvíle se řeč nezastavila a kdybych nemusel, tak tam snad sedím dodnes. Ihned nacházíme nejen společná témata, ale i leckteré osoby našeho života nás spojují. Už jen to, že adresu jsem nijak hledat nemusel... naproti pře dvůr dvacet let bydlela má sestra. A jak mě mohlo napadnout, že můj dávný kolega a spoluhráč z dob, kdy jsem hrával basket za Slavii VŠST Liberec, je její mladší bratr. A co manžel paní Mileny? ...znalí absolventi liberecké „vejšky“ budou určitě vědět... obávaná pruba – pružnost a pevnost, to bylo „síto“, jak se říká, kdo přešel, ten už dostudoval. Bohuže, letos v létě ve čtyřiadevadesáti letech profesor Hercík zemřel.

„A něco bych chtěl napsat o Vás...na blog!“ - odbočuji a chci se něco více dozvědět o ní samé.
„Hele, někdy z kraje roku jsem byla v rádiu, jako host paní Maléřové. Tak si to najděte, tam je všechno.“ - a byla s tím hotová

Tak jsem si to našel. Vysílala to 1.února stanice Praha... pardon, před časem stanice byla nesmyslně přejmenována na „Dvojku“. V nočním Mikroforu od 23 hodin paní Hercíková plnou hodinu hostem byla redaktorce Zuzaně Maléřové. A tak jsem se dozvěděl, že ruku ji utrhla bomba, jediná, která spadla z jediného letadla při oslavách osvobození Brna... že to je malý zázrak, že přežila... že jí ta bomba usmrtila bratra... že se posléze rodina přestěhovala do Machnína a narodil se nejmladší bratr – právě ten můj kamarád... že se naučila vše dělat levou, i oblékat panenky, i posléze zavazovat dupačky a tkaničky u botiček svému miminku, zavinovačku vázat, všechny práce v domácnosti, taky „štrikovat“- důkaz na „Hovory“ přinesu... a že... že... že...
Že za půl století, co vedla dramaticko-literárního obor na ZUŠ Liberec, vychovala a do života nasměřovala hezkou řádku mladých, ...že je autorkou mnoha sbírek... že se jí podařilo v jednom roce vydat i tři knížky. Že ...

X X X

Tak posuďte sami...myslím, mimořádné setkání. Paní Milena a paní Zdena, obdivující její verše. Paní Zdena, která ani po šestnácti letech naprosté slepoty na svět nezanevřela, vaří, peče, chodí do divadla, na turistické výlety, zajede za kamarádkou do Prahy, Liberce, sama přijímá několikadenní návštěvy kamarádek, navléká a tvoří náramky ze skleněných korálů... no co bych povídal. Namlouvám jí povídky, recituji poezii a podobně.

Teď jí musím předat i ten odkaz na besedu paní Mileny a namluvit jí její básně. Slíbil jsem to. A ten odkaz posílám i vám, stejně jako i dvě básně dle paní Zdeny a jednu dle sebe.

Odkaz na archiv Čro Dvojka:

https://dvojka.rozhlas.cz/rozstrihali-mi-saticky-i-me-detstvi-silny-pribeh-z-konce-valky-basnirky-mileny-7453244#player=on


P.S.
My všichni, nejen já, poděkovat za to, že nás tato mimořádná osobnost, paní Milena Hercíková navštíví, poděkovat musíme Františku Lamačovi. Ano, je to on, který již několikeré „HOVORy“ provázel svými houslemi.

Na popovídání s mimořádnou ženou, paní Milenou Hercíkovou, i na její autorské čtení
za všechny srdečně zve
                        Milan Brož


„Najděte si jedno místo,/ ať je kdekoli,/ místo, které setře slzu,/ když vás zabolí./ Místo, které vyslechne si/ celou pravdu,/ šťastný vzdech,/ místo, které sejme tíhu/ skrytou na zádech.“




Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/kdyz-o-mne-nekdo-mluvi-jako-o-basnirce-skoro-se-le.html
                                                        Milena Hercíková

Žádné komentáře:

Okomentovat