Hovory … listopadové 2016

Rok se s rokem sešel, ...a měsíc navrch a je tu letošní listopad... a on je tu zas! „Kdo? ...co?...o čem? a... pro koho?“ - se jistě ptáte. Nebo, možná spíše, si myslíte: „Co to ten Brož tady blábolí? Co si to zase vymyslel za nesmysly?“

Tak, odpovím. Není až tak důležité, kde a kdy jsme k sobě přišli. Důležité je, že přišli a on pak vloni, v měsíci říjnu, přišel mezi nás – odkaz na loňský rok viz: Z D E a Z D E 2 . A od té doby o sobě víme, a já jsem tomu rád.

Martin Trdla, básník, textař, novinář, muzikant … ano, to je host letošních listopadových „HOVORů, ovšem...“ Za ten jeden jediný rok Martin ušel na své umělecké dráze opravdu pěkný kus cesty. Jen „letem světem“ malé představení:

S jeho tvorbou se můžete setkat na stránkách literárních časopisů a serverů jako je Divoké víno, Tvar nebo Nedelnichvilkapoezie.cz. Loni a letos publikoval své verše v Kalmanachu, což je literární sborník autorů z Euroregionu Nisa. Občas píše i povídky. Najdete je například v časopisu Jízda libereckého dopravního podniku. Za svoji tvorbu získal v minulosti několik literárních ocenění. Namátkou zvláštní cenu časopisu Host na Hořovicích Václava Hraběte či druhé místo v soutěži Trutnovský drak. Letos skončil na třetím místě v soutěži Seifertovy Kralupy a v říjnu získal za báseň "Seděl jsem tam a díval se" zvláštní cenu poroty v soutěži Literární Čáslav. Podobné ocenění si ze stejné soutěže odnesl i loni. Třikrát byl hostem dnes již zaniklého rozhlasového pořadu Zelené peří na ČRO 2. Několik vlastních autorských čtení realizoval převážně v Libereckém kraji, ale několikrát jeho básně slyšela i Praha.

Podle literárních kritiků je básníkem neotřelých vidění a působivé společenské i intimní adaptability v kulisách přítomné rozbouřené doby. Trdlovy básně v pravém slova smyslu glosují současnost se všemi neduhy, radostmi i obavami a nepřetržitou chutí vyrovnávat se s nimi zvláštním metaforickým nadhledem.)

Martin se nám představí i jako textař a muzikant, to coby člen kapely NÁDOBY. Máme se, myslím, tedy opravdu na co těšit.

Tak nezapomeňte, ve středu 30.listopadu od 18 hodin v Kavárně FR v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích. 

Všechny srdečně zveme     Petra    Martin    Milan

P O Z V Á N K A

Milan Brož a Galerie FR

zvou na listopadové

Hovory, ovšem…

host večera

MARTIN TRDLA

a kapela NÁDOBY

středa 30.listopad 2016 od 18 hodin

Kavárna galerie FR

Jablonec n.N.-Rýnovice

http://hovoryovsem.blogspot.cz

(mw)

HOVORY, ovšem... říjnové

...o Republice, čs.legiích, o zlatém pokladu

více foto Z D E

Honza Steidler Kluzák - známe se už dlouho...deset let? ...no to dýl, pěkně přidej! Ale kolik, fakt nevím, možná jeho bylo by dobré se optat. Prostě dlouho. Chodil k nám nakupovat čisticí a mycí prostředky, zdědil po dědovi "úklidovku". Později chodil častěji, nežli bylo nákupem potřeba, totiž ...bylo pořád co povídat,, a vůbec nevadil náš třicetiletý věkový rozdíl. A zůstalo nám to, i když už 

Honza /zelený/ v divadle
více foto Z D E

"úklidovku" neměl a ani já ten sklad. A tak to mezi námi trvá dodnes, povídat je pořád co, řeč se nezastaví. Proto jsem ho přemluvil, a taky, že toho tolik ví, bude o říjnových „HOVORECH...“ povídat i vám.

Totiž, jak šly roky, začal se z něho klubat „pěknej a zajímavej ptáček“. Myslím, začalo to tím, že si přímo v našem skladu objednal u mého kamaráda malíře Václava, který také často, an plincaje se městem, na pokec zavítal...prostě objednal si u něj „Výkřik“. Ale né, žádné řvaní, ani v tom skladu ani na lesy, ale ten „profláklej“ slavnej Munchův obraz. Teda... jeho kopii.

Transibiřská magistrála
více foto Z D E

Co bych povídal, to byla akce tenkrát v malířově „aťasu“, při předání obrazu. Vlastně vernisáž to byla, těch „Munchů“, v rozličném stadiu vyhotovení tam bylo víc, ale „Výkřik“, ten dominoval. Sešlo se nás tenkrát nad dvacet, škoda jen, že „jeho excelence vyslanec Norského království“ se dlouhým dopisem zdvořile omluvil. A pak ještě v tom divadle, uctění nějakého výročí toho norského malíře. To už těch „Munchů kopií" bylo snad sedm, z toho celých pět Honzy Kluzáka. A on sám u toho, samozřejmě také byl.

Rudolf Hásek
více foto Z D E

Čas šel dál, a ...pevnost Stachelberg, Maginotova linie, pochod Paříží v dobových uniformách, transibiřská magistrála, československé legie, zlatý poklad, vznik republiky a... a... a... a spousta zapůjčených knížek, co mi konečně v dané problematice udělaly alespoň trochu jasno, ...také tradiční výstava „V průjezdu“, kam zapůjčil nejen množství zajímavého materiálu, ale mně i „kompletní mundůr“ ruských legionářů... pak „legio vlak“, jehož replika již několik let brouzdá naší republikou.

A to všechno jeden člověk, Honza Steidler Kluzák! Srdečně vás proto zvu na jeho zajímavé vyprávění o vzniku naší republiky, o legiích a ruském zlatém pokladu, o jabloneckém legionáři Háskovy, jehož vilu dodnes obdivujeme, o tom, jak to všechno bylo. Tak nezapomeňte, ve středu 26.října od 18 hodin v „Domečku“ v jabloneckých Rýnovicích.

PS.

A proč „Kluzák“? No... to se možná dozvíte právě o tom říjnovém podvečerním povídání.

P O Z V Á N K A

Milan Brož a Galerie FR

zvou na říjnové

Hovory, ovšem…

o Republice, čs.legiích,

o zlatém pokladu

povídat bude host večera

JAN STEIDLER KLUZÁK

ve středu 26 října 2016 od 18 hodin

kavárna Galerie FR

Jablonec n.N. - Rýnovice

Jablonecká radnice

Tato naše vyjímečná funkcionalisticko-konstruktivistická stavba (nikde jsem přesnější určení stylu nenašel), plná rozporů a střetu názorů, opět upíná k sobě pozornost. Co město, kterému vládne, je už třicet osm let mým domovem, střetávám se prakticky jen se dvěma názorovými tábory: jedni ji obdivují, druhým se nelíbí. Nežli se dostanu k meritu věci, dovolte mi o ní jen pár slov.

Jedná je o jednu ze dvou radnic postavených v naší republice v období mezi dvěma válkami. Která je ta druhá – hádejte, prozradím později, jen upozorňuji, že v Čechách a na Moravě jest daleko známější, nežli ta naše, nese si i daleko větší prestiž. Jsme tedy té naší krasavici hodně co dlužni. Kdo ví, kolik jablonečáků k ní má alespoň takový vztah, jako pan Ropracht.

Vyprávěl mi, ten pan Ropracht, je to asi dva roky, že za ta léta, co tu stává na náměstí před radnicí se svým stánkem na našich trzích a slavnostech, nikdy ho nenapadlo se do radnice podívat. Až jednou ...na záchod potřeboval. A když se tak motal v jejích útrobách, prvně ho jakýsi člověk udáním azimutu na WC vysvobodil a pak provedl.

„Nevím, kdo to byl, úředník či nějakej radní, ale věděl toho hodně!“ - a pokračoval, jak o každým použitým kamenu věděl, odkud ho dovezli, jaké lampy, dřevo a.... a... a... „A od těch dob, panečku, si toho místa tady před tou vaší radnicí cením dvojnásobně!“ - končil svoje vyprávění a se slovy „.. tenhle je na mě!“ - mi podal frťánek slivovice.

Pana Roprachta jistě znáte... jezdí na naše Trhy pravidelně a u jeho stánku se slivovicí, kde se vždycky probere všechno, se setkávájí „generace“.

Již před lety se naše město rozhodlo vrátit jí její krásu a originalitu kompletní rekonstrukcí, včetně například i osvětlovacích těles a takových maličkostí, jako jsou kličky u oken ap. Jen škoda, že noblesnímu restauračnímu zařízení v suterénu už asi opravdu odzvonilo, a že se neujal ani nápad zřídit zde „městské museum“, které naše město velmi postrádá.

Vnitřních rekonstrukcí...kino už je hotové... si „jeden“ , když náhodou zrovna něco „na úřadě“ nepotřeboval, vlastně ani nevšiml. Až teď, kdy dochází na „vnější plášť“, čili po našem na „fasádu“, to již vidíme všichni. A začalo se západní částí, včetně věže. Měsíce se jakoby nic nedělo, ale za modrým hábitem ochraných textilií probíhal na lešení čilý řemeslný ruch. A „veřejnost“ se náhle začala starat:

„Jaký to bude?“

„Nechaj tomu tu samou barvu?“

„No to snad né!...a ta komunistická fialová, fuj!!! ... tím se natíraly sokly u paneláků!
„Mě by se líbila šedá, taková ta noblesní...pánečku, to by bylo!“

A podobné diskuse o budoucí barvě fasády probíhají všude. Až najednou ...stavbaři odhalili jeden roh, zrovna ten pod věží. A je světle šedý. Lidé se zastavují, hodnotí, fotí. Postávám často tam naproti, na rohu u „Jizerky“ a poslouchám. Většině se to takhle líbí, ale „Bacha, bacha, koukněte na to pořádně, to se bude ještě natírat!“ - říká jeden, a jsme vlastně na začátku, jaká že ta konečná barva nakonec bude. Diskusi uzavírá další z hloučku slovy „A mě by se to zrovna takhle líbilo!...“ - asi nějakej znalec, protože pokračuje „...bylo by to takové odlehčené, celá ta hmota té stavby by ten prostor tak nezatěžovala, nechala by vyniknout těm domům okolo, jejich fasádám... mě by se to tak fakt líbilo!“ - uzavírá.

Tak nevím, co si o tom myslíte vy? Já za sebe můžu říci zrovna s tím dotyčným „Mě by se to takhle také docela líbilo.“ Připojená foto dokumentují současný stav a počítačová perokresba evokuje k té šedivé. Však si to každý může vytisknout, i několikrát, a jen tak pro sebe vybarvit různejma „fasádama“.

.

.
.

A jó... a která že je ta druhá meziválečná radnice? No přece ta … v Ostravě.

mw

KWOKU

aneb vstávám v půl pátý

Aha, abych to vysvětlil. Ne, tam není chyba, ani „nekvoku“, čili nekvokám, ani “k voku“, čili k oku, ale skutečně kwoku – tak řečeno, tedy pardón, k woku – tak psáno, ale úplně správně „k WOKU“.

Jo...kdyby se mne někdo včera, vlastně už dneska, kolem půl druhé ráno, nebo v noci???... např. v Mostecké ulici někdo zeptal „Kam jdeš, ty vole, tak pozdě?“ , tak bych úplně normálně odpověděl „KWOKU!...ty vole, kwoku!“ - a měl bych pravdu.

Jablonečtí jistě vědí. Měli jsme tu kino OKO, nepřežilo. Ale, a světe div se, nepadlo, ale jedním zarputilým šílencem přebudováno bylo v klub WOKO. Proč šílencem? ...a proč zarputilým? Těch klacků, co mu bylo především úředními místy, ale nejen jimy...zkoušeli to všelijak...leta házeno pod nohy!!! Zbytečně, i neoprávněné pokuty museli vrátit. Dnes tu máme bezva klub, a při zachování všech historických prvků tvrdím „parádní“, a myslím, jednou přijde den, kdy to bude doceněno. Taky proto tam občas, teda upřímně hodně občas, ale rád, zajdu. Taky proto, že tam můžu v tom začmoudilém šeru i s tou mou v současnosti mizernou technikou fotit a něco z toho vyleze, nebo to nějak upravim a stejně vyleze.

x x x

Tak... jako úvod stačí. „V kolik tam hraješ?“ - to se SMSkou ptám syna. Pochopitelně, hodiny žádná odpověď. Až v podvečer telefon: „Až někdy ve dvě... před druhou, přede mnou tam hraje... ten a ten, já jsem ještě v … teprve do Jablonce dojedem. Dřív fakt ne!“

A je to, já v půl pátý vstávám! Ale zase jednou bych ho vidět chtěl. V létě na „singltrek“ mi to nevyšlo, do Prahy na to nejedu, tak teď byla šance, ale v pět musím odjet, no?!

Jak to dopadlo, už víte. Postávám u jednoho z pultíků, několik známých „dětí“ ... né, nebojte, jen jim tak říkám, znám je z dětských let, mě tenkrát bylo jen o fous víc, nežli jim teď... mě pozdravilo. Popíjíme s dětičkem Kubíčkem plzíňku a po panáčku slivovice. Pak zas chvíli sám, a docela rád. Tak mi v tom randálu běží ten film, kdy na první aparaturu si Péťa vydělal ve Švýcarsku, na pumpě. Pak doma dřel a dřel, měsíce. I na chalupu se na několik týdnů zavřel. Bylo nám to tenkrát cizí, nějak jsme to pořád se ženou nechápali. Pak utekly roky, moc jsme se neviděli. Až jednou, na chalupě, tak se to nějak vyvrbilo, že ve tři ráno jsme si udělali skoro desetikilometrovej „špacír“. A věřte, to se toho napovídá....taky na jedno si pamatuju. „Zda má ještě pořád se tomu věnovat, hrát?“ se mne ptal. „To víš, že jo! Třeba jen občas, ale když něco umíš, tak to za hlavu neházej!“ 
Je to škoda, já to v životě udělal několikrát, dneska vidím, byla to chyba, velká chyba. Tak nevím, třeba malinkatou zásluhu na tom, že pořád míchá ty desky, mám.

Nějak mi zvlhly oči, ale upřímně, tím „čmoudnem“ tam to nebylo. V tu chvíli jsem rád, že jsem sám. Už dávno vím, že dobrou věc lze rozeznat, i když v tom člověk není zrovna kovanej.. A tak můžu řict - pivo dobré, slivovice znamenitá – a hudba, i když tady jsem „nekovanej“, jakbysmet! Tak ještě chvíli posedím, dopiju, tu slivovičku vychutnám. A po hodince odcházím, nemám to daleko, ale musím, fakt vstávám v půl patý!

MW

Zářijové „HOVORY, ovšem...s Honzou Mašatou

... se staly ve středečním podvečeru minulostí. Jak avizováno, až z krušnohorského Perninku nás navštívil pan Jan Mašata, a k potěšení všech i se svou chotí... a návštěva to byla „nějaká“! Ale začněme od počátku.

Více foto  Z D E

„Chtěl bych kolem páté dorazit.“

„Kudy pojedeš?... přes Prahu?“

„Né, vezmu to na Mělník, Slaný... a tak.“

„Jasně, znám tu cestu, jezdíval jsem co tři neděle tudyma do Rakovníka...“ - a tak nějak dál pokračoval náš rozhovor den před. Ještě „...jestli na GPS, vem to na OBI, jako na Janov, tam tě vyzvednu, ono se to blbě vysvětluje...“ No, odpověděl mi Honza, že to najde, nevěda, že jiho-severní cesta přes Jablonec opravdu jednoduchá není a vysvětlit dost dobře tomu kdo nezná, nejde.

A bylo pět, a bylo půl šesté a třičtvrtě … a host stále nikde. Nebudu to natahovat, těsně před osmnáctou mobil a „Tak jsme někde u ATREI“.

„Taková fabrika, jo? … stará modro bílá, nebo nová hranatá?“

„Nová, nová...“

Tak to docela trefil, byl hned za „LIAZem“, vlastně kousek od „Domečku“.
„Vyčkej, hned jsem u tebe!“

A tak večer začal pro Honzu rovnou z auta. Jel těch dvěstě padesát kilometrů čtyři hodiny.

Více foto  Z D E

PT. diváctvo ani nedutalo, když Honza recitoval své básně, nebo četl své povídky. Jejich hloubka, zastavení se u jednotlivostí, co život přináší, všímavost tzv.banalit, které však tvoří svět, nás všechny stále a stále přesvědčovaly o tom, že se nám prezentuje autor, kterému naslouchat se opravdu vyplatí, který dovede svět náš vezdejší ukázat v až překvapivé nahotě, a dík své všímavosti a citu se dostává až k věcem, které přehlížíme. Vyvrcholením pak byly chvíle, kdy zasedl za piano a předvedl nám … snad nejlépe to charakterizuje slovo „melodram“.

„Takové smutné, posmutnělé...ale krásné to bylo!“ - byla při závěrečném „si povídání“ slova diváků.
„Ale Krušné hory jsou takové, jsou smutné...“ - ještě teď slyším Honzu odpovídat, a protože jsem je za svého mládí docela poznal, tu skutečnost potvrdil.
O mnohém se povídalo, o údělu Sudet – tím tématem jsme si byli blízcí, osudy regionů podobné, vysídlená území, zaniklé obce, zapomenutí ...ale, v dnešní době, a prostřednictvím hlavně mladých, ...a spolků, zázračná znovuvzkříšení památných míst, alejí, pomníků... a ty ruce, co se zasluhují, jsou nejen české, ale začasté i německé.

„Kéž by to tak vydrželo...“ - si jeden povzdechne - „..a v celé Evropě!“

Ne, nebyl to večer, co se vleče. Všem se nám zdálo, že to uteklo nějak moc rychle. Při tom závěrečném povídání jsme si byli hodně blízcí, a tak není divu, že jsme si slíbili „Zase někdy!“

Mě nezbývá, než za ten večer poděkovat, on to byl i úctyhodný výkon sportovní, vždyť po těch třech hodinách zase hned těch dvěstě padesát kilometrů zpátky. A tak Jana a Petra z „Domečku“  ještě na cestu přidaly malé balíčky na občerstvení a Honza se svou ženou Réňou nás opustili. My ještě hodinku poseděli a vesměs se shodli na tom, že na ten večer zapomenout nepůjde.

„A tak, Honzo, dík za něj!“

Milan Brož

Na houby... nebo na hrochy

...to taky znám, červenou

„Zajdu si na houby!“ - řekl jsem si, ale, kdo mne zná, ví, že to je úplná blbost. Proč? No...že houby nesbírám, tedy ne že je nejím, to s chutí, ale nesbírám je. Totiž, já bych je rád i sbíral, ale já je nevidím. Hrocha, toho bych uviděl, ale houbu... když mi takovou houbu někdo ukáže, tak ji vidím, samozřejmě, ale bez toho ukázání ne, to je marný, leda tak metr vysokou bedlu, tu uvidím, ale protože si nejsem jistý, že to bedla je, tak ji tam raději nechám, to z hrochem bych si byl jist, je veliký a poznám ho. A muchomůrku, to taky znám, červenou, a jak houby neznám, tak u ní vím, že je jedovatá, tak pro jistotu nechávám na svým místě všechny červený houby... a hrochy také, člověk nikdy, při jejich tělnatosti, neví. A to ostatní, to je jednoduchý, ty nevidím.

Pohled na město a Jizerky

To moje paní, panečku, ta tu houbu vůbec vidět nemusí. To ona najednou řekne „Počkej...“ - já počkám, ona zavětří a pak se "šrekou" dozadu o kousek vrátí, tam zahrabe a ruku vítězoslavně nahoru „Je tam!“ a mezi prsty drží „něco“, co je tak malé, že na tu dálku nerozeznat. Ale když mi „to“ pod nos, tak to houbou opravdu voní.

Takže, když já si řeknu „Zajdu si na houby!“ mám tím na mysli „vyjdem s Brunem ven, do lesa“, sice „houby“ najdu, ale na ně nejdu, jdem se projit, na hodinu, dvě...někdy třeba i pět. A věřte nevěřte, jak tak „nehledáme“ - Bruno je se mnou loajální a také nehledá – najednou najdeme hrocha. On je trochu větší, než taková houba, a tak jsem ho našel, i když není červenej. No opravdu, však jsme pořídili fotodokumentaci. Jestli utekl z liberecké ZOO, nebo nějakému chovateli, nebo dokonce až z Afriky, mezi uprchlíky, to fakt nevím. Ale byl tam v lese. Fotili jsme raději z dálky, to víte, hroch je hroch, to člověk ani pes neví, co takový zvíře má za lubem, kór když se toulá v lesích pod Černou Studnicí.

Podle břicha, asi samice.

Tam...v dálce

Tak to tady raději všem sdělujem, abyste si dali, hlavně vy pejskaři, bacha. V okolí Jablonce se toulá ohromnej hroch a víme, jakej radius naši pejsci dokážou, když jsou na volno, obběhat.

Tak fakt, raději bacha!

(mw)

O vernisáži - Podivuhodný svět Blíženců

Více foto  Z D E

Vracím se v krátkosti k výstavě „Podivuhodný svět blíženců“ maloskalského malíře Jana Šimka, jejíž vernisáž proběhla ve středu 14.9.2016 v „Domečku“ jabloneckých Rýnovic. Celá výstava se nesla v duchu názvu centrálního obrazu „Blíženci“. Malíř nám představil soubor děl, jež se zrodila v průběhu zhruba patnácti let.

Z technických důvodů nemohla zahrát „MY NAME IS ANN“, tak „se toho“ chopil sám mistr a zahrál nám na kytaru.

V krátké fotoreportáži (?) na „Rajčeti“ přibližuji celé to dění, včetně sice „mizerných“ ale alespoň nějak dokumentačních fotografií Honzových obrazů. Výborné „ňamky“, ostatně jako vždy, dodala Janova milená žena, a protože „pozdní jablonecké léto“ ukazující přeplněné pláže naší přehrady, snad úplně jižanské slunce a teplotu 32°C, jsme nepřemohli, nešlo – pro malou účast - všechny ty „dobroty“ ani spořádat. Přesto za ně „Dík!“ a vůbec ...“Honzo, dík za překrásnou výstavu“.

Více foto  Z D E

Shlédnout výstavu lze do půle října vždy odpoledne od 14hod. Příležitost jest také v den „Evropského kulturního dědictví“ 17.září, jehož se letos „Domeček“, tedy Dům česko-německého porozumění, mezi dalšími sedmnácti jabloneckými objekty, stal součástí.

                                                        MW