KWOKU

aneb vstávám v půl pátý

Aha, abych to vysvětlil. Ne, tam není chyba, ani „nekvoku“, čili nekvokám, ani “k voku“, čili k oku, ale skutečně kwoku – tak řečeno, tedy pardón, k woku – tak psáno, ale úplně správně „k WOKU“.

Jo...kdyby se mne někdo včera, vlastně už dneska, kolem půl druhé ráno, nebo v noci???... např. v Mostecké ulici někdo zeptal „Kam jdeš, ty vole, tak pozdě?“ , tak bych úplně normálně odpověděl „KWOKU!...ty vole, kwoku!“ - a měl bych pravdu.

Jablonečtí jistě vědí. Měli jsme tu kino OKO, nepřežilo. Ale, a světe div se, nepadlo, ale jedním zarputilým šílencem přebudováno bylo v klub WOKO. Proč šílencem? ...a proč zarputilým? Těch klacků, co mu bylo především úředními místy, ale nejen jimy...zkoušeli to všelijak...leta házeno pod nohy!!! Zbytečně, i neoprávněné pokuty museli vrátit. Dnes tu máme bezva klub, a při zachování všech historických prvků tvrdím „parádní“, a myslím, jednou přijde den, kdy to bude doceněno. Taky proto tam občas, teda upřímně hodně občas, ale rád, zajdu. Taky proto, že tam můžu v tom začmoudilém šeru i s tou mou v současnosti mizernou technikou fotit a něco z toho vyleze, nebo to nějak upravim a stejně vyleze.

x x x

Tak... jako úvod stačí. „V kolik tam hraješ?“ - to se SMSkou ptám syna. Pochopitelně, hodiny žádná odpověď. Až v podvečer telefon: „Až někdy ve dvě... před druhou, přede mnou tam hraje... ten a ten, já jsem ještě v … teprve do Jablonce dojedem. Dřív fakt ne!“

A je to, já v půl pátý vstávám! Ale zase jednou bych ho vidět chtěl. V létě na „singltrek“ mi to nevyšlo, do Prahy na to nejedu, tak teď byla šance, ale v pět musím odjet, no?!

Jak to dopadlo, už víte. Postávám u jednoho z pultíků, několik známých „dětí“ ... né, nebojte, jen jim tak říkám, znám je z dětských let, mě tenkrát bylo jen o fous víc, nežli jim teď... mě pozdravilo. Popíjíme s dětičkem Kubíčkem plzíňku a po panáčku slivovice. Pak zas chvíli sám, a docela rád. Tak mi v tom randálu běží ten film, kdy na první aparaturu si Péťa vydělal ve Švýcarsku, na pumpě. Pak doma dřel a dřel, měsíce. I na chalupu se na několik týdnů zavřel. Bylo nám to tenkrát cizí, nějak jsme to pořád se ženou nechápali. Pak utekly roky, moc jsme se neviděli. Až jednou, na chalupě, tak se to nějak vyvrbilo, že ve tři ráno jsme si udělali skoro desetikilometrovej „špacír“. A věřte, to se toho napovídá....taky na jedno si pamatuju. „Zda má ještě pořád se tomu věnovat, hrát?“ se mne ptal. „To víš, že jo! Třeba jen občas, ale když něco umíš, tak to za hlavu neházej!“ 
Je to škoda, já to v životě udělal několikrát, dneska vidím, byla to chyba, velká chyba. Tak nevím, třeba malinkatou zásluhu na tom, že pořád míchá ty desky, mám.

Nějak mi zvlhly oči, ale upřímně, tím „čmoudnem“ tam to nebylo. V tu chvíli jsem rád, že jsem sám. Už dávno vím, že dobrou věc lze rozeznat, i když v tom člověk není zrovna kovanej.. A tak můžu řict - pivo dobré, slivovice znamenitá – a hudba, i když tady jsem „nekovanej“, jakbysmet! Tak ještě chvíli posedím, dopiju, tu slivovičku vychutnám. A po hodince odcházím, nemám to daleko, ale musím, fakt vstávám v půl patý!

MW