Hovory, ovšem... Milena Hercíková

HOVORY, ovšem... středa 31.října od 18 hod
MILENA HERCÍKOVÁ - kavárna FR Jablonec n.N.-Rýnovice
PÍSNĚ DUŠÍ - Jan F. Medvin a Zuzana Landová

Sedím v prostorném bytu činžáku, jenž pro úředníky kdysi jedné slavné fabriky postaven byl před více než sto lety. Jezdím sem, co jsem nastoupil do Centra pro zdravotně postižené jako OA - nebo-li osobní asistent, již řadu měsíců. Mou klientkou je zde již šestnáct let nevidomá paní... říkejme jí Zdena. Chodíme nakupovat, pomohu drobnými pracemi v domácnosti, hovoříme při kávě a Zdenou vlastnoručně upečené bábovce. Častokrát jsem již předčítal něco ze své tvorby, také i na pásek namluvil povídky, poezii.

Jak tak i tentokráte meleme o všem, povídám i o říjnových „Hovorech“, recituji poezii, jejíž autorka nás navštíví. Zdena pozorně naslouchá, občas drobnou poznámkou či připomínkou vstoupí do pauzy. A pak žádá povědět něco i o autorce samotné... a v tu chvíli si to uvědomuji, stávám se svědkem pomyslného setkání dvou mimořádných žen, s nimiž se život opravdu nemazlil a jejichž osobní příběh, životní statečnost a elán příkladem může být mnohým zcela zdravým. Posuďte sami.

X X X

Hostem říjnových „Hovorů, ovšem...“ je básnířka a dlouholetá pedagožka na liberercké ZUŠ, paní Milena Hercíková z Liberce. Přenesme se o několik dní zpět. Sedím v prostorném bytu v Liberci na „Husovce“. Jen chvilinku trvala na prahu dveří vzájemná rozpačitost z toho, že jsme se při prvém domluveném termínu, byť jsme byli jen několik metrů od sebe, nesešli, a jsem zván dál. Okamžitě se, přes representativnost obýváku a pohodlnost jeho křesel shodujeme: „Sedneme v kuchyni!“ Představujeme se, podáváme ruce: „Levou!“- jsem upozorněn „...já pravou nemám, dejte mi levou!“ Na podruhé jsem to zvládnul.

Od té chvíle se řeč nezastavila a kdybych nemusel, tak tam snad sedím dodnes. Ihned nacházíme nejen společná témata, ale i leckteré osoby našeho života nás spojují. Už jen to, že adresu jsem nijak hledat nemusel... naproti pře dvůr dvacet let bydlela má sestra. A jak mě mohlo napadnout, že můj dávný kolega a spoluhráč z dob, kdy jsem hrával basket za Slavii VŠST Liberec, je její mladší bratr. A co manžel paní Mileny? ...znalí absolventi liberecké „vejšky“ budou určitě vědět... obávaná pruba – pružnost a pevnost, to bylo „síto“, jak se říká, kdo přešel, ten už dostudoval. Bohuže, letos v létě ve čtyřiadevadesáti letech profesor Hercík zemřel.

„A něco bych chtěl napsat o Vás...na blog!“ - odbočuji a chci se něco více dozvědět o ní samé.
„Hele, někdy z kraje roku jsem byla v rádiu, jako host paní Maléřové. Tak si to najděte, tam je všechno.“ - a byla s tím hotová

Tak jsem si to našel. Vysílala to 1.února stanice Praha... pardon, před časem stanice byla nesmyslně přejmenována na „Dvojku“. V nočním Mikroforu od 23 hodin paní Hercíková plnou hodinu hostem byla redaktorce Zuzaně Maléřové. A tak jsem se dozvěděl, že ruku ji utrhla bomba, jediná, která spadla z jediného letadla při oslavách osvobození Brna... že to je malý zázrak, že přežila... že jí ta bomba usmrtila bratra... že se posléze rodina přestěhovala do Machnína a narodil se nejmladší bratr – právě ten můj kamarád... že se naučila vše dělat levou, i oblékat panenky, i posléze zavazovat dupačky a tkaničky u botiček svému miminku, zavinovačku vázat, všechny práce v domácnosti, taky „štrikovat“- důkaz na „Hovory“ přinesu... a že... že... že...

Že za půl století, co vedla dramaticko-literárního obor na ZUŠ Liberec, vychovala a do života nasměřovala hezkou řádku mladých, ...že je autorkou mnoha sbírek... že se jí podařilo v jednom roce vydat i tři knížky. Že ...

X X X

Tak posuďte sami...myslím, mimořádné setkání. Paní Milena a paní Zdena, obdivující její verše. Paní Zdena, která ani po šestnácti letech naprosté slepoty na svět nezanevřela, vaří, peče, chodí do divadla, na turistické výlety, zajede za kamarádkou do Prahy, Liberce, sama přijímá několikadenní návštěvy kamarádek, navléká a tvoří náramky ze skleněných korálů... no co bych povídal. Namlouvám jí povídky, recituji poezii a podobně.

Teď jí musím předat i ten odkaz na besedu paní Mileny a namluvit jí její básně. Slíbil jsem to. A ten odkaz posílám i vám, stejně jako i dvě básně dle paní Zdeny a jednu dle sebe.

Odkaz na archiv Čro Dvojka:

https://dvojka.rozhlas.cz/rozstrihali-mi-saticky-i-me-detstvi-silny-pribeh-z-konce-valky-basnirky-mileny-7453244#player=on

P.S.

My všichni, nejen já, poděkovat za to, že nás tato mimořádná osobnost, paní Milena Hercíková navštíví, poděkovat musíme Františku Lamačovi. Ano, je to on, který již několikeré „HOVORy“ provázel svými houslemi.

Na popovídání s mimořádnou ženou, paní Milenou Hercíkovou, i na její autorské čtení

za všechny srdečně zve

                        Milan Brož

„Najděte si jedno místo,/ ať je kdekoli,/ místo, které setře slzu,/ když vás zabolí./ Místo, které vyslechne si/ celou pravdu,/ šťastný vzdech,/ místo, které sejme tíhu/ skrytou na zádech.“

Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/kdyz-o-mne-nekdo-mluvi-jako-o-basnirce-skoro-se-le.html

                                                        Milena Hercíková

HOVORY, ovšem... září 2018

Září... září... krásný měsíc. Na září se vždycky moc těším. Leta letoucí. Však posledních pět let i proto, že začínám vždy další cyklus literárních podvečerů „HOVORY, ovšem...“, které korespondují ze školním rokem, tedy září-červen. A pokaždé, až na výjimky, poslední středu v měsíci.

Kdo by to byl na začátku řekl, ale letos skutečně poběží již ročník pátý. Program do konce letošního roku, tedy do Vánoc, je již prakticky hotov, hosté domluveni, piáno,jak jsem se dozvěděl od paní Petry, již je také naladěno. A tak poslední zářijovou středu, je to 26.září 2018, opravdu začínáme.

Chci zavést opět jednu novinku. Po loňské premiéře „Hostů co něco dokázali“, když tento záměr bude samozřejmě pokračovat, letos bych chtěl občas pozvat i hosty „odjinud“, ale ne jen se svými literárními díly, jako spíše „s povídáním od nich“. A tak vlastně, Hovory, ovšem..., by se v těchto případech měli jmenovat „Hovory odjinud“.

Potěšit nás přijedou … ale né, takhle to hned vyzradit, to né. A tak „Jak tedy k zářijovým hostům vůbec došlo?“ Náhoda? Kdepák! Jak se říká „My, co víme, víme že náhody není!“ Jistě pamatujete, když nás navštívil „největší básník“ Radek Lehkoživ. Od té doby jsme se setkali několikrát, voláme si. A tak se přihodilo, že jsem byl účasten křtu jeho další sbírky básní. Není pro tuto chvíli důležité její název, ale to, s kým jsem se tam seznámil. A slovo dalo slovo, pak se to pořádně uhnětlo a upeklo a prvním hostem prvních „HOVORů“ pátého ročníku bude paní Katka Špalková z Kutné Hory...a nebude sama. Postupně jak se to hnětlo, přidávaly se ingredience a paní Katka přijede s celou svou kutnohorskou equipou. Dáme slovo jí samé. Uvidíte, že je opravdu na co se těšit.
Paní Katka nám napsala:

Výprava z Kutné Hory přijede do Jablonce na nečekané pozvání při milé příležitosti. Náhodné setkání na "půli cesty"  způsobilo, že vyprávět  o Kutné Hoře historické i současné, přijede člověk nejpovolanější a to bývalý starosta stříbrného města - pan Martin Starý. Společně s ním v harmonii duševní dorazí též kapela JeToJedno, která společně s Katkou Špalkovou z Rodinného centra Špalíček nahrála a nazpívala tématické CD O Kutné Hoře. Těšíme se na setkání s milými lidmi na milém místě a především na hovory "o všem".

Moc se na vás těším a přeji prima a klidný večer, Katka z KH

Tak si připravte zvídavé i všetečné otázky. Myslím, že skutečně je na co se těšit.

Milan Brož

Setkání na Vyšehradě

Setkání na Vyšehradě

Ne ne, byla jste to vy. Seděl jsem tam…no seděl…poloseděl polostál ve střílně té historické hradby, ale co není na Vašehradě historické, že?, … zádům polevit jsem si potřeboval. Podvečerní slunce vytvářelo dlouhé stíny, z blízkého amfiteátru zaléhala hudba a najednou jsem vás spatřil, zprava jak přicházíte. Ani nevím, odkud jste se vynořila, zda po cestě nebo z toho starého protějšího domu, co jsem mu tak, dalo by se říci, šrekou naproti byl odpočíval a nevěnoval té straně nižádnou pozornost, výstavku fotografií jsem očima propátrával a … ta hudba, ta šla také z té strany stejné.

Srdce mi poskočilo. Přicházela jste pozvolna, moc dobře jsem vás vnímal, typickou chůzi snad ten dlouhý šat, co nosíte, způsobuje. Přes ramena přehozenu, jak mi páni říkáme, takovou tu rybářskou síť, vlasy tentokrát rozpuštěny byly a když jste zvedla hlavu, malinko se, proti za chvíli zapadajícímu slunci, brýlemi zablýsklo. Jo jo, byla jste to vy. Pomalu jste se ke mne blížila, už už se ke mně obracíte, naše oči se střetávají, těším se na váš úsměv, pár slov třeba také, a najednou…přibíhají dva skotačící psi, rovnou k vám a do svých hrátek vás hned zapojují, vaši pozornost na sebe obraceje. Snad ještě ten úsměv, ale spíše omluvný a plachý, jsem zachytil, ale jist si nejsem, zda jen pouhé moje přání mne neklame.

Míjíte mne zvolna, tím krokem vaším, … psi kolem vás a „baf“ sem a „haf“ tam … směřujete, tím psím rejem plně zaujata, k ochozu západnímu, přímo tam nad Vltavu. Ještě pár kroků a ve zlatu toho zapadajícího slunce mi pomalu vaše silueta z očí mizí,… a za chvíli i to psí „haf“ a „baf“ se ztrácí, tou krásnou hudbou z přírodního jeviště jsouce přehlušeno.

Na Vyšehradu, mém nejmilejší místě v Praze, v létě 2014. Milan Brož

HOVORY, ovšem... červnové L.p.2018

HOVORY, ovšem …

...Tak!... ani nevím, jak tentokráte začít, tak snad:...ty červnové, ofšem...

A jak dál?
Hm?!... tak třeba: „Hovory“ nabídnou opět velmi zajímavého hosta, člověka mnoha tváří a schopností. Však posuďte sami, pokusím se vyjmenovat, na co vzpomenu: hudebník, zpěvák, skladatel, básník, zvukař, baráčník, sklář, vitrážista, znalec ovocných destilátů a medoviny, včelař a… a... a dost, zadrž! Věřte, nevěřte, to vše v jedné osobě. 

Aha! ...něco podobného jsem psal již loni, v květnu. Že by? Ale tentokráte jsem pozval Básníka! A co – v tom seznamu nahoře je i tohle řemeslo vyjmenované! Tak já fakt nevím... Co nevíš? ...jak se jmenuje? Aha, to bude ono, podle jména. Na pozvánce to je. Tak to jméno: HOF MEDVIN. To je nějaký jméno?! Jo, toho básníka, co přijde, teda snad, doufám... Co to je zase za řeči „doufám“? ...tak přijde nebo nepřijde? Já nevím, přijde, měl by přijít, je to smluveno, leč, může být i smluveno a...jak se to říká? ...“Všechno je jinak!“ Co všechno, co to sem zase motáš? No... proto jsou ty letošní červnové HOVORy publikované jako „...až jako napodruhé“. Jak, napodruhé, jak?...“

Hele, dej mi pokoj už, jo, tak se přijď podívat. A uvidíš … ve středu 27.6.2018 v 18 hodin, ofšem... tak jako vždy čekáme na autobus. A kde? ...jako vždy, ofšemže v „Domečku“ alias „Kavárně FR“ v Jabloneckých Rýnovicích.

A hele, víš co taky?! ...bude výborná muzika, výbornej jazzíček, fakt, Jazz Trio Vlasty Suchánka.

Tak já nevím, může z tohole být někdo moudrej? ...tak se přijďte podívat, tam asi se všechno vyjasní. Srdečně zvou naši hosté: Hof Medvin, Vlasta Suchánek a jeho Jazz Trio, Petra jako šéfová Domečku a Milan jako autor HOVORů.

Milan Brož

HOVORY, ovšem ... ty květnové

"HOVORY?"

"...Ovšem!"
- tak to začalo, když jsem pana XY na naše "HOVORY" pozval. A pokračovalo...

Autor překrásně zná své básně ve všech fázích jejich zrodu.

Díky Bohu za Přírodu, ze které čerpá čerstvou inspiraci

jako křišťálově čistou vodu a ona mu to vrací stonásobně.

Není toho právě málo, je to víc, než hodně.

Tvůrce zná své verše od plenek,

od zrodu myšlenek, zevnitř i navenek,

od bílého papíru s malou kaňkou v rohu

až po klenoucí se kopuli zručně vystavěnou,

v níž nosné oblouky vznešeně se klenou.

Den za dnem prochází novou změnou.

A tvůrce též. Zlehounka tahá za otěž.

Prý ho nazývají, Mistře. Ale jděte.

Vždyť si celou dobu jenom hrál,

bystře ve stínu katedrál.

Po noci přichází ráno všech rán

a tvůrce chce být citován.

Báseň se probouzí časně zrána,

touží být re-ci-to-vá-na.

Tak... na vysvětlenou, prostě jsem si dovolil povídání k májovým „Hovorům“ začít básní jednoho z mých hostů, která se „zove“ ZROD BÁSNĚ ČASNĚ ZRÁNA. Curiculum vitae, které uvedeno jest níže, jsem nechal na něm samotném. Za mne bych jen dodal: vhled do života, nacházení souvislostí... i těch na oko „si protiřečících“, a to vše skryto ve verších, které se jakoby lehounce odvíjejí z myšlenkových závitů svého autora, aby nás závěrečným „odhalením“ tvrdě donutily „se zamyslet“.

Něco o sobě a něco o době, ve které žijeme, ať chceme nebo nechceme:

„Nejprve mi dovolte, abych se krátce představil. Jmenuji se Jiří Svoboda. Narodil jsem se v roce 1961 ve Frýdlantu v Čechách a od té doby ŽIJU, POVOLENÍ MÁM. Období dětství jsem prožil se svými rodiči v Dolní Řasnici. Do měšťanky jsem dojížděl do Nového Města pod Smrkem. Střední průmyslovou školu a vysokou školu jsem vystudoval v Liberci a od roku 1988 bydlím se svou rodinou v Tanvaldu. Zde aktivně žiju. Ze života se raduji, velmi tvrdě pracuji. Každodenně tvořím, hranice bořím. Překračuji všechny možné meze Poznání. Děkuji za pozvání na akci „Hovory o všem? No ovšem!“, kde bych měl vystoupit jako host. A když už mám být jako host, tak jako HOST PRO RADOST.“

Stejně tak je tomu i u „Hosta“ druhého, folkového písničkáře z Raspenavy. Písně si píše i skládá sám. Také se vyznačují až neskutečnou lehkostí, i zpěvností, přičemž však jejich sdělení, která se vesměs zaobírají tím nejvyšším smyslem žití, tedy „LÁSKOU“, vyprávějí nejen o tomto nejkrásnějším citu, ale i o všech možných úskalích, která tento cit také doprovázejí. I jeho jsem požádal o napsání jakéhosi c.v. Jak to dopadlo?...při jeho skromnosti na necelé tři řádky. Tu ho předkládám.

„Honza Vopařil, amatérsky folkový zpěvák. Narozen v Děčíně nyní žije v Raspenavě.
Píše a skládá vlastní písničky možná inspirované folkovou  scénou konce minulého
století. Vystupuje většinou v okolí Liberce a Jablonce.“

Ještě něco na něj prozradím. Doufám, že doveze některá svá CD. Dvě jsem si v minulosti koupil, a snad půl roku to trvalo, než jsem se jimi nasytil a přestal si je denně pouštět.

Jsem velmi rád, že se zdařil můj záměr a oba pánové nás navštíví v jednom večeru. Jaksi zdá se mi, že jejich obraz vidění života a světa není „kaleidoskopický“, tedy jednotlivými útržky halabala nesouvisle poslepovaný, ale naopak „mozaický“, tedy z jednotlivých útržků jak puzzle do sebe zapadajících se postupně skládá celkový obraz „toho všeho“. Tak se těšme … ve středu 30.května v 18 hodin v Kavárně FR v rýnovickém „Domečku“.

Váš Milan Brož a jeho hosté

M A M I N K A

Maminka

Nač dlouhé povídání, natož, abychom se tu snažili vysvětlit pojem „maminka“. To přece každý ví, každý zná!

Ale... je tomu tak opravdu? Dovolte pár řádků o ženě, která žije mezi námi, tu v Jablonci n.N. A která ten „obyčejný“ termín maminka posunula,... „trochu“ posunula, skoro bych řekl: až za hranice jednoho „člověčenství“, jednoho „ženství“.

Paní Dobroslava Kricklová v době, kdy manžel odešel zpět do své domoviny v Německu, zůstala sama se dvěma dcerami, osmiletou Dobruškou a tříletou Reginou. Navíc, protože jeho odchod byl nelegální, z moci úřední (rozumějte partajní) propadl jejich dům, včetně všeho zařízení, státu. Odstěhována byla se dvěma bednami osobních věcí do panelákového bytu v Tanvaldě.

Jen co „holky“ odrostly a postavily se na vlastní nohy, cítila, že musí pomáhat, být užitečná. Ponejprv se stará o jednu starou paní, bere ji k sobě a doslova jí „doslouží“. Pak to začne. Svoji „mateřskou“ náruč rozevírá postupně patnácti dětem. Začíná to malou holčičkou z Dětského domova Olinkou. Ta, když se potkávají na rohu, vždy volá: „A paní, nechcete si mě vzít?!“ Několik víkendů na zkoušku a v roce 1979 ji přijímá do své rodiny. Po rozhodnutí, že si vezme další dítě, chce kluka. Přichází Péťa, po něm Zdenička – již jednou do Domova vrácená z jiné rodiny. Ta neznala, co to je tramvaj, autobus, městské domy, neznala bochník chleba v celku, jen nakrájené krajíce. Když v patnácti začíná vydělávat, najednou se k ní po těch letech hlásí její matka. Musí rozhodnout soud. Svědčí už i Zdenička, a soud rozhoduje ve prospěch paní Dobrušky Kricklové. Zdenička ji totiž označuje za svou „pravou“ maminku a dodává: „Ve škole nám říkali, že pravá maminka je ta, co se o dítě stará!“

Pak přichází Martin – neslyšící, Václav, Stáňa, Pavlík. Následují sourozenci Petr a Tomáš, a... a... a...

„Já už ani nevím, kolik jich za ty roky bylo.“ - říká paní Kricklová u stolku v „Domečku“ při přípravě inzerovaného večera. A dodává: „Když to šlo, vždycky jsme udržovali styk s rodiči. Někdy to, halt, nešlo.“ Pijeme kávu, nežli se však hovor stočí jinam, ještě jakoby mimochodem utrousí: „Účet ještě není uzavřen...“

X X X

Všechny srdečně zveme na večer plný povídání této neobyčejné ženy, pani Dobrušky Kricklové, který pořádáme k blížícímu se „Dni matek“. Chcete-li se toho dozvědět víc, přijďte ve středu 9.května 2018 do Rýnovic, do Kavárny FR kde večer pod názvem „MAMINKA“ proběhne od 18.hodiny. Hrou na piano večer obohatí Mirek Tomeš.

Za všechny zve Petra Laurin, Jana Kocourková a Milan Brož

JAN ŠIMEK - obrazy 1987-2017

Dovoluji si zveřejnit úvodní slovo, jež proneseno bude na zahájení retrospektivy třicetileté umělecké práce mého kamaráda malíře Jana Šimka z Malé Skály, jež světlo světa spatřil ve znamení Blíženců 18.června 1958. Výstava je pořádána k Honzovým šedesátinám. 

Dámy a pánové, važení hosté! …Dobrý den! … buďte vítáni zde, v galerii DETESK, na dnešní vernisáži výstavy maloskalského výtvarníka, malíře Jana Šimka.

Nebudu zastírat, že jsme kamarádi, proto o panu Šimkovi budu hovořit jako o Honzovi. Uváděl jsem mu již výstav několik, ať ty v jabloneckém Rosariu či Domě česko-německého porozumění, tak tu v libereckém Babylonu nebo zde v Železnem Brodě tu společnou se svými žáky. Každá z nich měla své téma, svůj námět, říci bych mohl i „své ideologické zabarvení“. Nyní se mi ale dostalo té cti, uvést Honzovi jeho výstavu retrospektivní, výstavu k jeho šedesátinám, které slaví 18.června. Mottem celé dnešní expozice jest tedy jeho třicetiletá tvorba, třicet let práce, třicet let vývoje... jak toho uměleckého, tak toho obyčejného lidského. Tedy třicetiletá retrospektiva jednoho lidského života.

Soustředit díla na tuto výstavu problém nebyl. Je jich dost, ať těch rannějších, tak těch s let posledních. Co tedy bylo problémem? - Výběr! Výběr takových obrazů, které by co nejlépe reprezentovaly tu kterou dobu svého vzniku, tedy i věku svého autora. Nakonec dle nejlepšího vědomí a svědomí vybráno, dovezeno, nainstalováno.... a znáte to všichni, když něco dokončíte: „Aha, tohle né, tohle k tam tomu, a ještě jsem měl vzít, co jsem vyřadil a opřel o okno...“ Ale času už je málo, už se s tím nedá nic dělat, už to tu je! ... a tak to tedy dnes a ještě více jak měsíc a půl návštěvník této galerie může shlédnout.

x x x

Honza Šimek přišel na svět v osmapadesátém v Turnově. Pak ještě Železný Brod a Malá Skála, to je jeho ta … řekněme … geografická linie života..., na jejímž pozadí se vše promítá: příchod na svět, věk dětský, jinošský, dospívání! A i dnes Honza, jako správný patriot, zůstává věren svému, a tu krásnou krajinu údolí Jizery ,,to POJIZERSKÉ mělecké hnízdo“, které zrod dalo mnoha významným výtvarníkům, nezapírá.

Že v Honzovi „něco“ bylo, po Bižuterním OU studuje dál a v roce 1979 absolvuje zdejší proslulou „SKLANDU“, obor výtvarného umění. Díky škraloupu svého otce u tehdejší vládnoucí strany, který si vysloužil svým postoje ke vstupu armád Varšavské smlouvy, byla marná jeho snaha o přijetí na AKADEMII VÝTVARNÝCH UMĚNÍ. Do poloviny 80.let ještě pracuje jako návrhář svítidel v ŽBS, pak však odchází na „volnou nohu“ a zcela se věnuje „malířině“. Od r.1994 učí na zdejší ZUŠ.

Přes marné pokusy o AVU Honza maluje dál. Těží z přátelství s mistry Komárkem, Jírou.

Nese v sobě sklářkého výtvarníka profesora Novotného, ovlivněn se cítí být i Bauchem, Roualtem. Byl snad jediným z „mladých“, kterému Jíra dělal jakéhosi odborného konzultanta. A prozradím i něco navíc...komupak se podařilo, aby po mistrově smrti mohl malovat na jeho plátna a jeho barvami? … Ano, hádáte správně. To pro jejich vztah je Honza tenkráte obdržel.

x x x

Blíženci … to je Honzovo znamení. Podivuhodný svět blíženců - tak se jmenovala i jedna z jeho výstav. Honza jím je až fascinován. Seděli jsme takhle u piva, řeč šla sama, stačilo jen naslouchat. Uvedu z ní jen pár fragmentů - Podívejme se na to:

• Turnov – Malá Skála – Železný Brod, tak si sobě blízká místa, nadto spojená stuhou Jizery - blíženci
• Jeho obrazy/další příklad – ať ty data dávnějšího či současná díla. Jistě, vývoj znát je, ale vzájemná blízkost je patrná ... zajisté, blíženci, vždyť pocházejí z jednoho hnízda.
• Není místní krajinář, ale je „zdejškem“ inspirován. Když nechci použit známého „klišé“ je bytostně spjat s..., řeknu hezky česky: hrál tady kuličky, tedy je si s tímto krajem blízký – je jím ovlivňován... jasně, blíženci.
• Vraťme se k Josefu Jírovi. Honza samozřejmě jde na té své pouti po té své cestě, ale nezapírá, že svou tvorbou na něj navázal, inu - byli si blízcí.
• Honza maluje to, co nosí v hlavě. A to je „to tady“ ...nejen krajina, ale i příběhy, život, kamarádi, rodina. Co mu je blízké …

Blíženci

podivuhodný svět - Blíženci!

Co si nesou ve věnci?

A co v ratolesti?...

...štěstí?

...nebo ránu pěstí?

Blíženci...

podivuhodný svět...

A kolik vět

mají ve věnci

třeba milenci?

...nebo bez vět

a slov

jen lov, jenom lov,

či tělesný jen chtíč

a pak rychle pryč?!

Blíženci...

podivuhodný svět...

...a kolik slov a vět
mají hráči?...

a kolik bratři?...

Kdo sem všechno patří?...

jen ten co se bratří,

či i ten co mluví za tři?

Nač je třeba se ptát,

kdo koho že má rád

– či

kdo koho doved k pláči?

Blíženci...
podivuhodný svět...

ve kterém nitky vztahů

budují dráhu

co nemá dosti

žádné vzájemnosti

a na kterou krátká je

i sekyra kata,

i zabouchnutá vrata

i kule
nepřítele...
podivuhodný svět

… plný taje

neřestí

i ctností,

co neroztaje

ani na věčnosti.

BLÍŽENCI

Kdysi jsem v jedné knížce napsal: Malíř promlouvá obrazy a spisovatel maluje slovy. A Honza je toho živým důkazem - nechce moc mluvit, leda tak u skledničky při přátelském hovoru. Vždycky říká: „Mluví za mne práce – obrazy …“

Tak snad, kromě již mnou uváděných a shora zmíněných výstav, přidám ještě další, ty důležité Honzovy aktivity:

1992 – se stává členem UNIE výtvarných umělců ČR
1996 - se na základě výběrového řízení jako jediný z ČR účastní ceny
evropského malířství "European price" v Belgickém Ostende. Akci
obsazuje třemi díly. S jakým výsledkem?... všechny tři byly ukradeny.
Počátek devadesátých let – svůj vztah k místu dokumentuje svou účastí
na zakládání Maloskalské galerie.
2010-11 – restauruje - velké sgrafito Josefa Jíry
- malovanou mapu „Maloskalsko“ od Jana Novotného

Dámy a pánové,

Dnešní výstava nám zcela určitě pomůže pochopit bytost malířovu, pochopit jeho vnímání světa, obrazů, dějů,... vnímání barev, kontextů, a v neposlední řadě vnímání a chápání sama sebe!
Vše, co tu dnes vidíme, je vytvořeno složitým vývojovým dějem, který se odvíjí v malířově nitru, v pocitech, v tušeních , v chápání či nechápaní toho všeho, v porozumění svého místa v tom všem. Je to vidění příběhů, zastavení, poznávání a poznání. Dámy a pánové, tady v této výstavní prostoře při příležitosti svých šedesátin vypráví svými obrazy malíř Jan Šimek o svém životě, o sobě, o těch svých nejen uměleckých třiceti letech právě prožitých.

Dámy a pánové,

- pan Jan Šimek! ...hezký večer, dobře se bavte!