J.Mašata - ukázky tvorby

Povídky FOKUS a ODPUSTKY, poezie HLAVA Z JARA

I.

Fokus…

Hajzle jeden… odpornej!

Vymrštila po mě Saša jeden ze svých vzteků a schovala se do dlaní.

Usmál jsem se a poslal na oplátku hodně sladkej polibek.

Přesto, že jsem jasně věděl, že nemám navrch… už dávno.

Tak jsem zaostřil. Když takhle schovala to nejkrásnější. Vlasy jí zvýrazněly. Měla tak jemný uši a to jak je přerůstaly vlnky načechraných vlasů. Jak se dál vlněly až kamsi k lopatkám. K červenýmu znamínku, kde to muselo asi lechtat. Vypadalo jako malý tlačítko. Možná, kdybych ho zmáčknul, tak jí restartuju a všechno by bylo jako dřív. Tenhle restart jsem ale vytlačil z hlavy.

Uznal jsem, že si ode mě zaslouží poslední slušnost… a to sice nechat čas a prostor, aby polkli trapnost týhle chvíle. Toho konce, kterej přišel stejně jako jaro po zimě.

Stáhl jsem to a odporoučel se.

Vyšel jsem z bytu a sednul na studený schody.

To zábradlí bylo zdobený tak před sto lety.

Ušlechtilý železný ozdoby vypadaly jako houslový klíče.

A malý skvrnky na kamenných schodech jako čerstvě padlý vločky.

Kolik těl se za ty roky asi pokoušelo dobelhat až sem do pátýho.

Kolik nohou kráčelo sněhem hezky jedna závěj po druhý.

Malý puberťáci kdysi ve třicátejch co pozdějc zamykali před gestapem a ještě pozdějc před rudejma fízlama. Tolik příběhů a osudů. Návratů k rodině na horu a útěků od rodin zase po schodech dolů.

Třeba tady dožili a třeba jich pár skončilo na jednom z těch zubů do nebe.

II.

„Kraviny“! otočil jsem se sám do sebe a vyvrátil myšlenky někam do přízemí.

Dveře se otevřely a ona procupitala na těžkejch podpadcích jako datel někam pryč.

Když mě míjela ani koutkem oka nezavadila o mojí přítomnost.

Jako by někdo ze sousedů nechal uvázanýho jezevčíka k jednomu z těch houslovejch klíčů a ona to viděla každej den. Tak lhostejnou jí to nechalo.

„No… pěkný finále“ zamumlal jsem si a těžkopádně se zvedl, abych pomalu sjel jejím směrem… ale né za ní.

Sešel jsem až do sklepa, kde to kdysi všechno začalo.

Tady jsem byl naposledy, když mi bylo patnáct.

Zbytky omítek páchly pořád stejně prohnile něco mě na tom zaujalo.

Nedalo mi to a kousek jsem si odlomil jako perník z chaloupky. Strčil si střep z dětství do kapsy jako na památku a bylo úplně jedno, že se hned rozdrolil na prach.

Chvilku jsem tu minulost nasával a zjistil jsem, že mi dělá dobře. Kolik radosti může zarůst do plesnivý duše vopelichanýho psa. Trošku sklepní hniloby a nejednou bylo líp.

No vezmu to nahoru a ven a nechám se převálcovat září ranního kotouče.

Venku bylo živo.

Spěchalo se, potácelo, jezdilo brmbrm… a taky hádalo.

Dva týpci hned na rohu u Křepelků. Ty mě zaujali. Tak jsem si je přiblížil. Štěkali na sebe. Asi si dlužili z předešlé noci.

III.

Jeden druhýmu šacujou kapsy a blekotaj něco o kamarádství a děvkách a zradě a taky dluzích.

Všiml jsem si, že mají podobný nosy. Jeden výrazně koktal a ten druhej se pořád přiblble usmíval.

Ty nosy mě ale zaujali nejvíc. Tak jsem zaostřil.

No jo… je to jasný. Zaradoval jsem se jako Sherock Holmes. Mají naprosto stejnou bradavici na rozpláclý špičce nosu a ksichty jako buldoci. Oba ty zrzouni budou určitě bráchové.

Nahlas jsem se zasmál jako malej, až jsem tím překvapil proudící okolí. To se na chvilku nechápavě zastavilo, ale hned se zase rozjelo stejnou rychlostí jako před tím. Ostatní mi byli fuk. Navíc stejně nikdo z nich nestál za přiblížení.

Když jsem zaostřil zpět ke Křepelkům, nic se už nedělo. Tak jsem to stáhnul.

Dost lidí by se divilo pro

mě tak zajímají tyhle detaily, maličkosti, titěrnosti.

Je to jednoduchý. Poznal jsem v životě už dost velkosmyslů a iluzorních pakřivin na to, abych si konečně začal všímat těhle malých a přitom tak rozlehlých světů.

Skrývaly toho tolik. Stačilo si je jenom přitáhnout a zaostřit.

To vám jsou věci, co se dějí ve stínech lidský pozornosti.

Tak například včera těsně před setměním.

Malej psík… takovej ořech. Táhnul v tlamě kus nakousaný bagety. Jak přebíhal ulici, tak mu ten zbytek odhozenýho žvance zůstal ležet mezi kolejema. Přímo uprostřed hlavní street. Tak jsem zaostřil.

Byl tak chytrej, že se nenechal přejet a vždycky si počkal a v tepu mezi tramvajema se pokoušel vrátit, aby se jí zase mohl zmocnit.

Jenže se mu to nedařilo. Jak se přiblížil, hned něco burácelo a on musel uskočit.

IV.

Zajímavý je, že se vždycky najde jeden mezi tisíci, kdo pomůže. Většinou to jsou nevýrazní pro ostatní obyčejní lidé, kteří nezáří dost na to, aby jim někdo věnoval gram času.

Jsou to lidé, kteří září samy pro sebe a udržují si mnohem více tepla než všechny hvězdy a komety co kolem prolétají. Když je potřeba, tak se otevřou a jedním paprskem posvítí přesně tam, kam je ve tmě potřeba.

Jedna taková bytost si všimla neštěstí tý malý chlupatý schránky a přes posměch puberťáků a dalších vyspělých figurek se postavila do cesty řítící se tramvaje… a ta musela zastavit.

Těžkotonážní figura a nekompromisní proporce odhodlané ženy, která roztáhla ruce, jako sám Ježíš uprostřed tý začmouděný ulice mě naprosto uchvátili. To odhodlání a bytostní truc.

Tramvaják a veškeré osazenstvo toho přibližovadla jí přímo zatloukávali do dlažebních kostek, ale ona odolávala se širokým úsměvem a tváře se jí nadouvali a osoba jako by rostla a rostla. Vedle toho monstrózního dobra byl psík jako nicotná veška. Přiběhl k těžce dobívanému pokladu, popadl ho a hned utekl.

Ženská se jenom ujistila, že splnila misi a beze slova a s úsměvem se odhoupala na nateklých nohách kamsi do postranních uliček. V hledišti to ještě chvilku vrčelo, cinkalo, a když byla nenávist polknuta… brmbrm jelo se dál. Pak jsem to stáhnul.

Nemám recept ani scénář ani žádný moudro, který bych trousil jako odkaz apoštola.

Všímám si a uzdravuju SVOJÍ duši. Zjišťně hledám lék a odpustek pro vlastní nitro. Záchranu vlastního bytí.

Léků je tolik jen je polknout a vychutnat si každý sousto. V těch chutích je poznání.

Jedno Vám povím. Jednou přijde den, kdy se nebudu bát zaostřit i sám na sebe.

Odpustky

Francova žízeň

Napiju se!

Zlomím si mozek a nechám odplavat ten usedlej hnus co to půjde. Stejně nebudou stačit všechny kanály světa.

Jsem stvůra, co už dávno měla dodýchat, ale osud se nějak zasekl… pořád čeká.

Do mých přesýpacích hodin se musel dostat pořádnej kus sajrajtu. Jinak to není možný.

Moje existence neměla nikdy smysl, tak možná pár barům a hospodám jsem pomohl. To jo! Vo ničem jiným nemám ponětí.

I starou trumpetu jsem dávno prolil napříč tělem.

Bez pláče a dojetí.

Je to divný. Je to opravdu divný. Kurvy, co sem znal už jsou nejspíš v důchodu… a jiný lidi? Jiný lidi vlastně neznám. Neměl jsem tu čest.

Snad kdysi, ale to už je dávno. Zapomenuto.

Vymazáno jest!

Jako v mlze.

V mlze se ztratí všechno. Je to dech kanálů navlhlých myšlenek krys a potkanů.

Když se tak poflakuju a odrážím ulicema jako koule ve flipperu od rohu k rohu.

Směju se při každým odrazu a cinkám drobnejma v kapse.

Jo chlast je dobrej parťák o to hůř rádce.

Utrácím život a nelituju.

Někdo holt prohraje, aniž by vsadil.

Spadnout až na dno nedá zas velkou práci.

Jsem sám sobě bolavou inspirací.

Snažím se nasávat, aniž bych vadil.

Snažím se cítit, a to je to jediný, co na mě nesnášej ostatní zdechliny.

Alééé zpěněný moře a vlny jako barák… na to bych se ještě podívat chtěl.

Vobčas se takhle zasním u pivní pěny a napadaj mě barevný představy.

Jen tak na to burácení příboje civět a divit se.

Věřim… že voda jednou semele všechno. Zahryzne se do starejch kontinentů jako do chleba. Pěkně je rozmočí a pomalu stáhne v malejch žvejkancích zpátky ke dnu. Do bahna a tmavejch jeskyní. Zbytek sežerou obrovytý bílý verlyby, hladový po všech těch staletích v šeru čekajících.

To bude pastva!

Lok,lok,lok,lok… lok. Já si na vodu už nějakou dobu zvykám. Ve všech jejích skupenstvích a formách. Mě překvapit nemůže. Ovšem, co budou dělat ti… ti všichni suchozemci, zvyklý na suchý hrdla a přecpaný žaludky vepřovým masem. Tó vážně netuším.

Oceány se s nikým mazlit nebudou. Žlutý, černý, bílý a vůbec všechny pestrobarevný posery bez žáber sroluje do jednoho tepichu a pokreje s nima široký dno. Kostřička na kostřičce, jako dávný schránky mořských korýšů.

Kilometry úkrytů pro hady, murény a hejna dalších potvor.

Tak na to si připiju!

Nadechl jsem se. Nadechl se jak nikdy a smíchal to s lahodným kouřem průmyslově nastřihaných šluků.

Ten dehet na plicích mi vždycky připomene, jakej jsem sebevrah. Na posranej útulek nedám ani pětku, ale živit tabákový generály a jejich nadpozemský žití mi nesmrdí. Neberte to! Obvzvlášť , když mi zaručí rychlej a bolestnej konec. Jistota je jistota.

Prej je to mindrák! Pravda je, že našeho učitele na matiku jsem se bál. Bál jsem se taky chlapa v ulici, co se vždycky otáčel a řval krutý věci.

Krabičák za třicet a po dvou deci žluklý kecy.

A ten cikán, ten mi v deseti narval kloubem do dásně. Popelnice dělaj pěknej randál! Ta zranitelnost mě dost překvapila , ale strach to už nebyl.

Co takhle žiju a plejtvám. Čím dál víc se děsím sám sebe. To nejbolestnější a děsivý jsem objevil právě sám v sobě. Ve svých vlastních stínech a zašitých tajemstvích. Žádný voňavý nebe!

Stál jsem před šedivým barákem a v ruce svíral tašku se svým životem. Hvězdy byly dotěrný, jako vždycky a já dělal, že je nenávidim.

Všechno bylo kulatý. Obzor mě dojal, ale jenom na chvíli.

Zvrácená chvíle osudu, kterej chyby nedělá. Nikdy se nemýlí.

Tak se zase odrážím.

Jako ve flipperu.

A pálím za chlastem.

Máme sraz s Renatou.

Má černý kukadla a prošla si marastem.

Před chlápkem s kvérem zdrhla z Ukrajiny

Třeba se zžijem

A třeba se nepoperem a skáknem do peřiny.

Tak pěknej večír… a bacha na zdechliny!

HLAVA z JARA

Asi mi praskne… HLAVA! 

Po tý dlouhý krutosti těžkých zimníků

schovaný krásy holek

Rtů jenom modrých a zkřehlých prstíků

Na duši obleva… přesto váhám

Je květen

Je ráno

Je zázrak

Je ke zrození dáno

Poslední podzim zanechal pod listím

kopečky popela vášnivých ohňů

Spálené naděje přikryté pod zimou

najdu a rozfoukám při jarním větru

na klestí pletence ženských vlasů

Květnový rituál ze starých časů

Ty barvy a obrazy a nádherný tvary

Holky jsou posedlý a jako ve snu

jako by se zdály

čistý a hedvábný jak kůže na děcku

jen tak si baletí… KRÁSA

… přisává sílu mláděti u cecku

Již neváhám a skáču po hlavě

do proudu vášně květnových obřadů

Snažím se pohladit všechny ty tvary

Snažím se ochutnat chutě a nektary

Běžím a nasávám vůně světů

schované vábení jarních květů

V závoji představ pod lehkou košilkou

stíní se tajnosti pro chlapy lep

Toužím se přitisknout poslouchat šum

zpěněné krve

Toužím se nabízet

Oslepen vášní

Pohlcen opilstvím

Objal bych všechny

… všechny mi srdce lámou

 Žíly jak hřebci ve svalech mohutní

Vlčím si neřestí

postelí rozestlanou

Ta postel je svět!

Jen lehnout si a roztáhnout duši

Pod hlavou polštář zelený mech

a opar jak peřina

v teplých pramenech

nateče do klína

té co leží se mnou

v pletenci těl

Je jako lék co uzrává

a není na příděl

Krev tedy pění

Rodí se nevinnost

a mě je dobře

Hlava je k prasknutí

nejde však o bolest

Nikdo mě nenutí

To že jsem divákem

květnových slavností

je pro mě rozkoší

 … je pro mě čest.