Únorové hovory … s Radkem
Lehkoživem, tak je máme za sebou.
Jaké byly? Inu... začněme od
začátku. Jako řádný hostitel byl jsem mu naproti u autobusu.
Však to znáte, vždycky u spoje z Prahy je několik čekajících
na přišedší, a když autobus trošinku mešká, hned...a to
zejména starší dámy, jsou li v tom hloučku čekajících: „A
co prý se zase stalo...co je potkalo na cestě, jestli ta imaginární
nehoda byla už u Boleslavi, či až u Turnova?...“ no a tak. Kdo
to má poslouchat, tak jsme...ano jsme, čekali jsme na Radka dva,
vzal jsem s sebou Bruna, to je chlupatý čtyřnohý rarach...tak
jsme se tak procházeli po „gumáku“ - tak se u nás říká
autobusovému nádraží, ale ti mladší už né, až ten autobus
přijel. Meškal jen několik minut, a čtvrtá odpolední, to je
první odpolední špička, to se na příjezdovce od porodnice zdrží
ve frontě někdy i daleko déle. Ale abych se vrátil k „jádru
pudla“, tedy k tomu, co chci říct, čili k našemu psovi, i když
to pudl není. Co je, vysvětlit nedovedeme, jen že maminku má
čistokrevnou paní Jack Rasselovou, po které zaručeně zdědil
temperamet a psí bystrost. Tak mu říkáme „Bruno von Eisenstad“,
protože je ze Železnice u Jičína.
Autobus dobržďuje, a z obou dveří
se vyvalí dav. Radek je nepřehlednutelný, to víme, ale jak to
psisko, když ho v životě nevidělo, jak mohlo vědět, že čekám
právě na něj. Bez zaváhání si z toho davu cestujících vybralo
okamžitě právě jeho, a začalo ho vítat, jako kdyby se mu právě
vrátila jeho metreska. Jeho vítací ceremoniál obnáší i skoky
do výšky, paničce doskočí až ke hlavě, a bez rozběhu, ...a to
měl Radek se svými 206cm kliku, že jemu né. Trochu ho to
zarazilo, teda Radka, psa snad ani ne, protože na mě také
nedoskočí, ale to už jsme si podávali ruce a takto řádně byv
uvítán Radek byl u nás v Jablonci.
- - - - -
Večer už začíná,
kavárna se pěkně zaplnila, klavírista Mirek Tomšů hrábne do
kláves, vše se ztišuje. Na občerstvovacím stole tentokrát
nakrájená tlačenka a na kolečka jitrničky ze sousedního
Řeznictví u Brožů – ne, nejsme příbuzní, papriky a tak, také
pečico, bavorské louhové preclíky … už mám slíbený recept,
a fakt se máčej v louhu. Nabízíme hostu večera čili Radkovi, s
díky odmítá „Až po, až po, teď by se mi blbě mluvilo!“,
ale Svijanskou jedenáctkou nepohrdne, ta mu šmakuje.
Kdo ví, jak to u nás „na Hovorech“ chodí, ten ví, že prvně si beru slovo sám. Mývám dúležitá sdělení z pravidelné rubriky „Zaslechnuto“ - a tak jedno přidám.
Kdo ví, jak to u nás „na Hovorech“ chodí, ten ví, že prvně si beru slovo sám. Mývám dúležitá sdělení z pravidelné rubriky „Zaslechnuto“ - a tak jedno přidám.
- Já jako jednoduchej člověk si pamatuju vždycky jen jednu věc. Tak například že musím ráno brzo vstávat.
- A to vstaneš? ...nebo to zapomeneš?
- Né, vstanu, to si právě pamatuju, tu jednu věc.
- Tak co...
- To je právě to, vstanu, ale když vstanu, tak už si nepamatuju, proč!
...no a
tak. Do poezie se mi moc zabrousit nechce, vždyť tu dnes jako hosta
máme básníka, a jakého, samotného Radka Lehkoživa. Asi tak
dvacet minut mi to trvá, no s hudbou pětadvacet a o ten „zbývající“
čas, který však trval více dvou hodin, se začíná dělit Radek
s klavírem. Má to pěkně připravený, do čtyř takových souborů
rozdělený, to podle sbírek zatím vydaných. Také pauzu děláme
vždy, na čůrání, objednávání si, také pro odpočinek od
soustředění se... a tak, v tomto přípapadě je vyplněna i koupí
Radkových sbírek a jeho improvizovanou autogramiádou.
- - - - -
Kolem
deváte se společnost pomalu rozchází. My zainteresovaní,
tj.účinkující a paní domu Petra a paní baru Jana se sesedáme k
jednomu stolu. Stůl s občersvením je vymeten, však bylo „ňáké“!
Ale dámy myslely na vše a už má Radek před sebou vyšetřený
„obložený talíř“ s těma pochutinama. A pořád bylo o čem
povídat, „Hovory“ se prakticky nezastavili, vždyť museli jsme
vzácného hosta trochu seznámit s naším městem, jeho historií
odsunutých obyvatel, vzniku Neugablonz, dnes samostatné čtvrti v
Kaufbaurenu v Bavorsku, či Jabloneckou chatou v Alpách. Také
trošku do historie řemesel a dovedností místních, no samozřejmě,
všechno se to točilo kolem skla, bižuterie, kovorytectví,
medailérství a kolem toho kumštu zdejšího. Kavárnu FR, neboli
Franze Riegra – zachránce toho „domečku“jak mi říkáme,
nebo-li „Domu česko-německého porozumění“, jsme opouštěli
to už se blížila třiadvacátá. A lilo a lilo a lilo, jako by se
počasí na Radka opravdu smluvilo. Chtěl jsem mu ještě ukázat
noční „přehradu“, která za to i v tuto dobu stojí, a zároveň
vyvenčit Bruna, který se večera také zůčastnil, ale ten déšť
nám to překazil. Tak jsme povídali, vlastně „Hovory“
pokračovaly ještě u nás doma. Vysvětlil jsem mu, že u nás tady
se říká, že „V Jablonci je to buď do kopce, nebo prší.“
Ale také že, když je všude inverze, jako bylo teď douhou dobu
skoro všude po republice, tak u nás je „modro“ a svítí
slunce. Však co lidí se sem přistěhovalo z Teplic, Chomutova,
prostě z těch pánevních oblastí. Kvůli dětem, za čerstvým
vzduchem. Není divu, také jsme, podle nějakého průzkumu,
nejzelenější město ve státě. Když jsme se pak kolem půl druhé
rozcházeli „do hajan“, na stole osiřely dvě prázdné flašky
od vína.
Je ráno,
za pět minut osm. Na autobusáku, kam to máme celých pět minut
daleko, před „pražákem“ v hloučku čekajících, až šofér
otevře, se loučíme, teda zase mi dva, Bruno a já, s Radkem
Lehkoživem. V devět je na „Čerňáku“ a do desáté, kdy ho
pracovní povinnosti volají na Žižkov, to tento „urostlý Hanák
z Kroměříža“ dobře stihne. A oba víme, že tímto „naše
hovory“ rozhodně neskončily.
Milan Brož
Žádné komentáře:
Okomentovat