KATE DELA TOMMYCAT

„Kdo to je? Znáte?“

„No jak by né?!“ - řeknou mnozí, v hlase spíše víc těch vykřičníků
„To číslo...!?“ - vykřiknou, s otazníkem v tónu, jiní
„Kdo to je?“ - neví poctivě další

Když se mi tuhle z mobilu ozvalo „Tady Kačenka, pane B...“, tak jsem přesně věděl a cítil, že to je holka, jako každá jiná. Mladá holka … ve svém věku ještě „holčička-Kačenka“ si dovoluju s odstupem mého věku a bez urážky o téhle zajímavé slečně říci, ale!!!

Již v loňském roce jsme „Katušku“, jak jsem si ji pojmenoval, mohli v „Hovorech...“ přivítat. Všechny nás překvapila a zaujala nejen svou poctivostí projevu, ale... a tu je to ale z předcházejícího odstavce... ale i zejména hloubkou svých zamyšlení a odhalování témat a pravd, ke kterým leckdo nedochází ani v letech starších, nebo nedojde vůbec.

Bohatý vnitřní život plný imaginace, fantazie a obrazotvornosti, věčné zkoumání, hledání a pochybování o všem, o světě, o sobě, stálé nalézání nového a hlubšího, zkoumání vztahu Já a My... to toho je na jeden mladý život až až, ale ne toliko, ještě zvláštní a mistrné definování toho všeho, toho nalezeného, objeveného, toho porozuměného nebo naopak neporozuměného, ta překvapivě přesná definice pocitů a nálad ve svých písních a básních, to Katušku posouvá opravdu trošičku jinam. Proto mě vůbec neudivuje, že Katuška již teď pochopila to, že žena je - slovy klasika – „všechno mezi prostitutkou a Marií pannou“. Na důkaz toho, a s jejím povolením, pár jejích myšlenek a veršů:

• Všechny tady do jediné hrajeme svou roli, roli matky, prostitutky, milenky či zrůdy.
• Nepokládejme se z toho jak působíme, už pro to, kdo doopravdy jsme.
• Jedna dneska dokraluje,
  druhá zase zazáří,
  jsme to všechno, všechny ženy,
  oblé křivky bez tváří.
• Veškerý náhled a názor ostatních na jedince, plyne jen a jen z jejich vlastní vnější projekce. Mnohdy bývá tak daleko od pravdy, že je neslučitelný s tím, kdo doopravdy jsme.
• Pýcha je předzvěstí pádu. Předsudky zabíjí poznání a člověk se záhy diví oč přichází. Vše co seješ, později sklízíš. Ego může být postaveno na kráse, umění, talentu či vzdělání, ale není-li zachyceno láskou k druhým, podněcuje jen nenávist a klam. Nemiluješ-li ostatní, nedovedeš milovat sebe sama tak jak zasluhuješ. Kde není světlo, přichází lež, kde je jen sebeláska, přichází nenávist. Vědomí moci, svazuje ducha. Nadutost ega, pálí mosty, ale odpuštění je všude když člověk žádá. Když zlo zmizelo, není třeba sebenenávisti. Když zmizela potřeba řídit a manipulovat, není třeba být řízen a manipulován. Vědomí je mocnější než ego, vrací člověka do reality prostého bytí.

Nelze se proto divit, že s Katuškou se lze setkat v různé její, vzletně řečeno - poloze, obyčejně česky – náladě. Zeptejme se, třeba její maminky, nebo její profesorky, kamaráda, kamarádky, milého či mistrové! Před vámi se objeví, jak bych to řekl ...řada různých žen, co odpovídající, to jiná slečna. A tak můžeme být jen zvědavi, v jaké poloze se nám ve středu představí. Vše je možné, mezi Kateřinou Kotkovou a Kate dela Tommicat je opravdu takřka vše.možné

Uvidíme, přijďte pobejt!

                                                       Milan Brož a Galerie FR

HOVORY, ovšem...

Herci a herečky... jak řada pimprlat,

samostatně nebo v procesích,

pěkně...tak jak to mám rád...

často přepadne mě z toho smích,

když na otázku: “Co to?“ stačí jedna věta,

                                                                   „Inu, defiluje tu sama Komédie světa.“

Hostem večera:

Kate dela Tommycat

středa 25.ledna 2017 od 18 hod.

Kavárna galerie FR

Jablonec n.N.-Rýnovice

http://hovoryovsem.blogspot.cz

Štangle aneb koupě století

Dovolte mi malou vzpomínku z dětství, které jsem prožil v Jihlavě, nedaleko hlavního nádraží tehdy ČSD, poblíž překrásného kameného viaduktu vedoucího přes tzv.Háječek.

Nádraží, samozřejmě, nás kluky přitahovalo. Za prvé tam chodil ten pán v bílém plášti s holou hlavou a bradavicí a svým hromovým hlasem u stojících rychlíků zahalených v mlžný opar kouřících a čmoudících lokomotiv typu Papoušek nebo Albatros vyvolával to svoje „Horké párky, limonáda, pivo limonáda, horké párky!“ Za druhé pak v rohu nástupiště umistěném bufetu nám za padesát haléřů paní prodávala úlomky bombónů, protože tehdy se ještě bombony vážily a to bylo vlastně to bombonové smetí. Inu, to se ještě nic nevyhazovalo. Za třetí, součástí nádraží byla i restaurace nebo-li hospoda. Už tenkrát dělená na kuřáckou a nekuřáckou část, respektivě restauraci a výčep. A právě v něm, v tom prostředí zahuleném, že na protější zeď nevidět, se soustřeďovala společnost opravdu „vybraná“... jistě si dovedete představit. Tam my kluci občas vklouzli pro limonádu, vlastně Zonku, třebíčskou Zonku jsme tam kupovali.

Opilci zde se soustřeďující měli obvykle, ostatně jako i jinde opilci jiní, hluboko do kapsy a žízeň nekonečnou. Byly to doby, kdy pivo stálo snad korunu dvacet, tuším. Zonka padesátník, to vím. A tak jsme tam jednoho dne před tou drážní hospodou, u vchodu zvenčí, natrefili opilce, který již kapsu měl zcela práznou ale žízeň takovou, že se o ní opřít mohl. A kolo měl, to, na rozdíl od něho, opřené o zeď budovy. Takové černé těžké pánské s balony … to byl takový terminus technikus pro silné pneumatiky, i ráfky kol byly širší, než u kol obvyklých. A nad zadním kolem nosič. Toho dne jsme si Zonky nedopřáli, neboť jsme uzavřeli významný obchod, obchod jenž jsme uzavřeli s dotyčným opilce a ke kterému ho dotlačila ta jeho neuhasitelná žízeň. Po krátkém jednání a smlouvání jsme si o několik minut později odváděli těžké černé pánské kolo, zatímco opilec s nově nabitou pětikorunou v kapce opět vklouzl do výčepu nádražní restaurace.

Kolo bylo opravdu těžké. Vedli jsme ho čtyři, na každé straně řidítek dva, ti krajní s rukou nataženou se řidítek aspoň dotýkali, ve vedení kola jsme se střídali, tak jsme se Všichni do kola v tu ránu zamilovali, a protože „peníze“ na Zonku jsme za ně už utratili, rozhodnutí „Co dál?“ respektive „Kam dál?“ nebylo nijak složité. „Do Háječku, pod ten viadukt k potoku!“, tam uhasíme žízeň, kterou jsme v tom horkém odpoledni nemohli dík našemu „kupu“ zahnat.

A na malér bylo zaděláno. Cesta, takový chodníček, co vede do Hájíčka, počíná hned od nádraží poměrně prudce klesat. Vlevo stráň nahoru, vpravo dolu, kopřivy a houští, případnému pádu chodcově má bránit jakési zábradlíčko. Čtyři vyžlata, kluci kolem osmi devíti let, všemožně brání těžkému kolu, aby se rozjelo. Přední brzda, jen taková ta páková, je k ničemu. Pohyb celé té bizardní skupiny se pomalu začíná zrychlovat, a je tu první odpadlík. Tím se brzdný efek zmenšuje, kolo nabírá na rychlosti, zcela se osvobozuje z ujařmujících rukou a už se samo řítí cestičkou dolu, příčná odtoková struha a hop, kolo vezme „vyrblika“ doprava, ladně překonává zábradlí a jízda se mění ve volný pád do houštinami zaroslé stráně. Celý ten apokalyptický děj sledují čtyři páry nešťastných očí a stejný počet odřených kolen a loktů volně roztroušených nad místem děje.

x x x

Doma to toho večera schytali všichni, od maminek pro ta potrhaná trika a trenky, pro ty odřeniny, ale hlavně pro tu starost, co je s nimi. Od tátů pak pro to, že nervózní maminky jim nedali klidu a museli jít kluky hledat. Nějaký čas měli „zaracha“, také drobné na Zonku nedostávali, museli doma pomáhat víc než obvykle a tak, však to znáte. Ale všechno se to lehce dalo vydržet, vždyť „měli tajemství“, v Háječku pod přístřeškem boudy starého Slámy schované kolo za pětikorunu.

Co se toho s tím kolem pak nablbli, úplní cirkusáci se z nich stali. Vydrželo jim to několik let. Jízda „pod štanglí“ byla nakonec to nejmenší. Uměli se, při různých příležitostech, opravdu pěkně poředvádět. A to bylo v celé čtvrti slávy, když s nablýskaným kolem vyjeli. Jen považte: staré silné kolo s balony, jeden, ten řídící, na sedadle. Na štangli druhej, vzadu na nosiči třetí a ten čtvrtej? ... no přece na řidítkách! A to zdaleka ještě není všechno. Oni se v té jízdě na tom kole dokázali přeměňovat, tedy přesedat, měnit svoje pozice, vyměňovat si místa. Tak dlouho, až se všichni vystřídali na všech postech. Takhle projížděli celou Vyhlídkou. I maminky jim pak odpustily a tátové se smáli a byli na ně pyšní.

A to všechno je pravda, protože se to stalo na počátku šedesátých let v „ajznboňácké“ čtvrti u nádraží v ulici Na vyhlídce.

Bludná korunka

Tak to je už od dob Bati. Ceny končí na devítku. Jak se říká 499 jsou jen čtyři stovky a něco, ale 501 koruna, to už panečku je přes pět stovek, a to už je drahota, i když rozdíl jsou jen pouhé koruny dvě

Všechno zboží, co měl na stánku, končilo na tu devítku. Byl dobře připraven, drobných, a to ve všech hodnotách, měl … jak by řekli bratia Slováci, neurekom, čili jestli to slovo dobře chápu, dost. Jak tak šly dny, prodával a prodával, v misce na drobné mu zůstaly dvou a pěti a deseti koruny, a padesátky. Vlastně se korun záměrně zbavil, protože přišel na to, že je v podstatě nepotřebuje. Koupil-li kdo více zboží, když to byl součet na sudé, stačili mu dvoukoruny, když na liché, bura měl, nebo tu korunu, ostatně tak jako při koupi jediné položky, kdy cena končila na devítku, mu tu jednu jedinou korunu každý vždycky na pultě nechal. „To za ochotu!“ - říkali zákazníci.

Postupně začal podle té koruny, co mu tam u kalkulačky ležela, vlastně ji tam měl připravenou, i dělit zákazníky. Na ty, co mu nechali těch drobných víc. Na ty, co vzali všechno, ale té koruny, kterou se naučil vždycky dávat o štych bokem, … to aby zákazníkovi jaksi napověděl a malinko i pomohl v tom rozhodnutí mu ji nechat, ...se ani nedotkli,, a pak na ty, co vzali s ostatními mincemi i tu korunu. S tímhle typem zákazníka to pak byly nervy, protože už byla jediná, ale nakonec mu ji nechal každý, byť ji i zpět z portmonky vytáhl.

Tak šly dny, to už byla pěkná řádka zákazníků, mladých starých, hubených i těch druhých pohlaví obého, a všichni mu ji nechali. Korunce začal říkat „moje bludná koruna“ a praxe se denně ve stejných intencích opakovala. A je tu další, nákup za celých 39 Kč, levnějšího nic nebylo. Prodavač vrací na sto, začíná padesátikorunou, ták, tady deset, to máme šedesát a... tady ještě letáček... ták, a se slovy „...a korunka do sta!“ - ji klade zase trochu vedle. Pán bere zakoupenou placatku, letáček, vrácené mince a … představte si... v peněžence končí i ta „bludná korunka“. Než stačí zareagovat, pán se vplétá do davu, ani v tom fofru neví, jak vypadal. Rychle ze stánku za ním, směrem k východu, ale kdepak: „Pane, to je moje korunka, dejte mi ji, dám vám za ní dvě, … tak stůjte, vraťte ji!!!“ - a počáteční vykání přechází v ty: „Tyyy chrapoune jeden, tyyy mizero, ty lakomče, vrať ji, neznabohu, ty vydřiduchu, ty kapitalisto!!!“ Všechno marné, dav se sune proti a obchodníček se mrzutě a bez své „bludné korunky“ vrací na svůj post. Má zkaženou náladu na celý zbytek dnešní šichty a jakoby to všichni cítili, za ty dvě poslední hodiny už skoro nic neprodá. Ani přesně neví, jak ten lakomec vypadal.

Další den se připravil, „může jich bejt víc...takovejch!“ - si s despektem říká a do misky vsype drobné. Obchod jde a tak pomalu na tu včerejší mrzutost pozapomíná. Zákazník jeden za druhým, nákupy se oproti včerejšku zvýšily, a najednou … jo, je tu prémie. Na pohled dobře situovaný pán, už toho má za pět set, rozmýšlí a objednává dál. No, nakonec toho měl skoro za tisícovku.

„Né, to je dobrý, já drobný mám!“ - odpovídá pán na dotaz, jak bude platit a vyndá z tašky skleněnou zavařovačku, kterou se slovy „To je dobrý!“ vysype na pult a zmizí.

Když to pak překvapený obchodníček počítal, má na stole přesně tisíc a jednu korunku, počítaje v to i třicetikorunovou diškreci, pochopitelně také v mincích o nominální hodnotě jedné koruny.

Zástěra – proč se mi stále kroutí doprava?

Nosím zástěru, takovou černou dlouhou, docela z fest materiálu, i při mých skoro dvou metrech mi je tak tak, takový ten tkaloun kolem krku na doraz, ale je! A to je malý zázrak... občas rád vařívám, a vždy rád v zástěře, leč drahně let již „bez“, protože zástěru na vaření na sebe nekoupím.

„Co to teda tu píšu za hloupost?“ - určitě každého napadne. „Tak nosí zástěru, nebo né? A říká, že se mu kroutí doprava, ale při tom vaří „bez“?!“

Osvětlím hned. Obé je totiž pravdou. Tu zástěru z fest materiálu, tu co mi je, nosím totiž jenom jedenkrát v roce a ještě k tomu vůbec ne na vaření. Jednou v roce a hned na několik dní. Kontinuelně, ano, takže když ji zasviním, není ani čas na vyprání. Já totiž … před mnoha lety jsem se to dozvěděl od ženy, nešpiním, ale sviním. Neplést sviním, jako prasatům – podstatné jméno 3.pád množného čísla, ale sviním ve smyslu zasviňovat, tedy sloveso v 1.osobě čísla jednotného. Ale to jsem odbočil.

Já tu zástěru nosím na obchod, předvánoční, a když vám sdělím, že na prsou se skví zlatý nápis KITL, bude hned vše jasné. Již několikátý rok prodávám bilinné produkty této rodinné firmy, která své mediciální produkty vyrábí dle prastarých receptur a postupů legendárního Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela, slovutného léčitele a doktora z Jizerských hor. Tady kousek, nad Jabloncem žil. Že neznáte? ...tehdá znali, a nejen v Praze, ale až v Drážďanech, dokonce sám císař pán ve Vídni ho zmiňuje, snad jím i léčen byl.

Ale ryche zpět k té zástěře. Nevím, nechápu to, ale pořád se mi kroutí tak nějak šrekou doprava. Prozkoumal jsem její střih i dílenské zpracování, stehy, zapošití, lemy … no a tak. Nic, pravidelnost sama, i nitě kvalitní. Ono je to totiž nepříjemné, ono vás to tak divně šponuje, poposedáváte, přešlapujete … no, jako že to už nemůžete udržet, nebo jako nějaký tik kdybyste měli. Zástěra musí dolu, protřepat, srovnat, a znovu na sebe ... kvůli obchodu. Prostě na chvíli zástěru dolů a znovu na sebe. Tak se to za ten den opakuje několikráte. Zajímavé je, že minulé zástěry se takto nechovaly, ani loňská, předloňská ...žádná. Bude to určitě tou letošní zástěrou. Ale vždyť jsem ji prozkoumal, nikde nic ...anebo snad... nějakou mou vadou?!

Ani domyslet nechci. Začínám se prozkoumávat. Hned ještě na prodejním stánku. Kontroluji si i koutky úst, zda mi nevisí … člověk nikdy neví ...zda svetr či zástěru nemám uslintanou. Ani se mi nezdá, že bych některé rameno nosil níže. Ptám se slečny, co vedle prodává, ale ani ta na mně nic nevidí. Tak se uklidňuju, že „Mrtvicí to asi nebude!“ a počkám na doma. Tam, po těch dvanácti hodinách, kdy je člověk řádně znaven, by se přeci každá asymetrie měla projevit ještě zřetelněji. Civím na sebe do zrcadla, ale nic! Žádná výduť, žádná vyboulenina, jsem docela symetrický. Pravda, stoprocentně ne, vepředu, nad opaskem, tam se o symetrii moc mluvit nedá, ale neřekl bych, že to je ta příčina, proč se mi zástěra pořád kroutí doprava. Zkouším nohy, koukám na boty, jak je mám ošlapaný, ale podpatky jsou sešlapaný nepatrně a celkem pravidelně na obou botách. Opravdu si už nevím rady. Napadá mne, jestli to není tím, že jsem v jedné kapse měl peněženku, takovou šrajtofli na tržby, dost těžkou. Takže její váha třeba mohla zapřičiňovat tu asymetrii a tím pádem to pozvolné kroucení. Ale doma si už neuvědomuju, v jaké kapse, lévé či pravé, jsem toho dne tu peněženku měl. Zítra si na to musím dát pozor, a buďto kapsu nezatěžovat, nebo obě zatížit stejně, abych vynuloval i tuto možnost. No jo, ale dvě šrajtofle nemám, ona je dost drahá. Tak snad by také šlo, to v pravidelných, třeba půlhodinových intervalech, střídat, levá pravá.

Druhý den, hned od rána si to hlídám. Raději nemám v kapsách zástěry nic. Vzal jsem si i jiné boty na přezutí, jistota je jistota. „No a co byste řekli?“ Uteče hodina, nic. Lebedím si „Tak to byla ta šrajtofle!“ Hodina a půl – nic, dvě ...a zástěra se zase kroutí, a zase doprava! Už si s tím fakt nevím rady. Přemýšlím dále...“Že by to bylo tím, jak sedím na židli, jedním směrem, jak se na ní vrtím a otáčím, takže pozvolně posouvám tu zástěru?“ Změnil jsem nejen posed na židli, ale i její umístění a nakonec i židli samotnou. Tentokrát neutekla ani hodina, a zástěra mě už zase šponuje, už se zase kroutí, a dorava.

Je taková denní doba, kdy začasté přichází návštěva z podniku. Nechci ani tomu říkat dozor, ale tak ňák se přichází přesvědčit, jak to jde, jak jde obchod a tak. A taky, myslím si, jestli mám na sobě zástěru. Image firmy je image firmy! A to by nebylo dobré, ji na sobě nemít, protože ve vzájemném ujednání, v jednom z bodů, to přímo stojí jako povinnost, nosit při prodeji a jiné prezentaci firmy podnikovou zástěru. Tak si ji zase beru. Toho dne ale nikdo nepřišel, a já se tak v ní šponoval až do konce pracovní doby úplně zbytečně.

Při cestě domu pořád přemítám, kde může být ten zakopanej pes, že zástěra se stáčí, a pořád jen doprava. Už si fakt nevím rady, už se chytám každého stébla. Přicházím na toto: na košili, kterou zrovna nosím, na rukávech jsou dva knoflíčky, na volné či více utažené zapnutí. Já to nosím na volno, ale!!! ...a tady je zřejmě ten problém, „Ha!!!“ - už to mám. Na jednom rukávu chybí knoflíček, a je to zrovna ten na volno. Čili ten rukáv nosím utažený. To musí bejt ono, jasně, vždyť je to ten rukáv pravej.

Následujícího dne si beru novou košili, co má na manžetách rukávů knoflíčky nastejno. Také jsem se večer koupal a při té příležitosti se ještě jednou, tentokrát manželkou nechal zkontrolovat, zda jsem symetrickej. Avšak až na drobnou a nepodstatnou typicky pánskou asymetrii, na mně moje doktorka opravdu nic neshledala. Cestou se už těším, že budu toho dne bez problémů, „Počkej, ty zástěro jedna mizerná, já ti dám, tentokrát jsem na tebe vyzrál!“ - jsem si jist, že jsem odstranil všechny možnosti a příčiny toho jevu.

Utekla cca hodina dvacet, malounko se začínám ošívat. Ano, je to tady, zástěra zase šponuje. Jsem zoufalej, skoro bych brečel, jsem na ten .problém krátkej. Třesoucí se rukou beru mobil a obvolávám kamarády, doktora a krejčího, a sjednávám si s nimi hned na zítřek brzkou ranní schůzku.

A jak to dopadlo? Dobře, je po problému. Né, kdepak kamarád doktor, prohlížel mě sice ze všech stran, ale nic. Mistr pánský krejčí, ten pomohl. Prohlédl zástěru, pak letmo kouknul i na mne a … inu, až se hambím to tu uvést... „Zkuste druhou nohavičku!“ - poradil, a když viděl, jak se tvářím, ještě dodal „To si zvyknete!“

HOVORY, ovšem... prosincové

Tak je to tady, konec roku ...už už jsem chtěl napsat „školního“, ale to je blbost, že jo! ...no, i když?!?!? ...vlastně jeden se učí celej život, nebo lépe řečeno, jsme „vyučováni“ celej život. To jen nezkušené mládí či „nafrněný frajer“ jakýsi v jakémkoliv věku mají za to, že už všechno vědí, a že toho vědí více, nežli ti staří. A ti starší, staří ...ti naopak už vědí, jenže...jenže „houby s octem“ … co oni ...tedy už musím říkat My, co vlastně víme, ... že „všechno je jinak“ ?-snad, ... a že vlastně nevíme nic. A tak se zase učíme, a kdo nám je tím učitelem? No? ...no! ...no přeci život sám, ja ja, sám Pan Život. A ? … ještě někdo!... hádejte trošku, než se k tomu dostanu!

Totiž, sedělo nás po letech u štědrovečerního stolu šest. Přijely děti se svými partnery. Takhle jsme se už leta nesešli. Tak než jsme zasedli, pár takových těch slov a vět se vzpomínkou na …a na … a s poděkováním za... a za..., a že tu jsme tak pohromadě, a „cink červeným vínem“ ...a v tu chvíli mi to došlo!

Takže, „pane Živote, a Ty starý roku, ... a naše milé Děti, děkuji vám za to, že nás „starší“ učíte, vychováváte!“

Tak!
Původně to mělo být „pozvání“ na poslední letošní „HOVORY, ovšem...“. Konají se opět poslední středu v měsíci: 28.prosince od 18 hodin v Kavárně FR v rýnovickém Domečku. Tak přijďte všichni.

Na setkání se těší hosté večera Mirek Tomeš, znamenitý hráč klavíru a Ondra a Kuba Vláškovic, znamenití nejen slovem ale i hudebním nástrojem, uvidíme, co si za nástroj donesou.

…a Petra Laurin s Milanem Brožem

P O Z V Á N K A

Milan Brož a Galerie FR

Zdraví štěstí a tak,

opaku však

ani za mák,

by se jeden nemusel bát

a měl všeho akorát.

HOVORY, ovšem...

hosté večera:

Mirek Tomeš

Kuba a Ondra Vláškovi

středa 28.prosinec 2016 od 18 hod.

Kavárna galerie FR

Jablonec n.N.-Rýnovice

http://hovoryovsem.blogspot.cz

O přehradě naší, o lstivosti dračí, o lidech jak se mají... a o našem kraji

Milý pane...co značí

otázka ta dračí...

… dnes má lidstvo jiný věci k práci,

nežli zkoumat zdali ještě žijí Draci!

Dneska když lítáme už do vesmíru,

dávno ztratili jsme víru,

že tu po dně v ňáký louži

ňákej Drak se ještě plouží.

Dneska pane

všechno máme,

co nemáme

prozkoumáme

tady u nás na té naší planetě,

vždyť i k Marsu lítáme už v raketě.

Oho...to je mýlka, to vám říkám tu,

do hajzlu si strčte ňákou raketu,

vyprávíte samé bludy... zdá se mi,

žijem přece pořád tady na zemi,

a tam daleko na půlnoční hoře pracka dračí,

říkám milý pane, po zemi tam stále kráčí,

a dodnes žádná panna zbloudilá v ta místa

svým nejcennějším nemůže si být tam jista.

Ze severu já tu zprávu pane nesu,

tam od hranice z kraje plné lesů,

kde ve zdravé tam vodě

se noví draci stále roděj,

kde v bouřích blesků hromů ba i krup

si draci vybírají ten svůj krutý lup.

Tam na vodě na nebezpečí – i na jiné,

si panny pozor musí dávat v té krajině,

to není jako v Němcích musulman či chlípnej chlap,

tam na severu nebezpečí největší pro pannu je dračí dráp...

ach pane, co vy víte co tam značí

otisk v blátě pracky dračí,

nevěřte všemu, co dnes říkaj vědci,

tam jsou na to všechno, pane, svědci!

Tam při hranici Drak ve vodě si klidně pluje,

avšak jedna z jeho hlav své rejdy stále kuje

a všechny panny v šíř i dáli

by se ho v tý chvíli bály...

Na vodě či na břehu

předvede jim svou něhu,

naslibuje hory doly... naslibuje lásku,

povozí je po přehradě, povozí je na ocásku,

a v roztoužení panny jasné

její život náhle hasne

a své milce

v slabé chvilce...

… no, na to zbytečno je pane dlouhých vět,

prostě ... zas o jednu pannu chudší je ten svět.

A pak

ten drak,

po svém díle

na té víle

do své sluje

klidně vpluje

a oběť jeho na břehu a v pláči

pro ty plané sliby dračí,

papírové kapesníčky smáčí.

Takovejch keců a takovejch zbytečnejch vět?...

na to přec není zvědavej moderní dnes svět!

To si tu svou báchorku

schovejte někde na dvorku!...

a zkuste dneska... jedno zda k večeru či ránu,

zkuste, pane, ještě dneska najít ňákou panu!

Jakou, milý pane, chcete v dnešním právu,

jakou asi chcete lidem dáti známku z mravů?

Nedělejte si blázny ze mě,

tam na severní straně země,

tam kde draci

mimo práci

prohánějí ještě

přímo v měště

na vodě

svý lodě,

tam stále žije lid ten ryzí,

tam ne všechno dobré mizí

a jak stará moudrost praví,

každá doba má své mravy,

tam každý mládenec tu svou panu

pohlídá i dnes si... z večera či k ránu,

v každý čas - za slunka, i když se mračí!...

… a po hladině přehrady plují lodě dračí.

mb hovory... listopad 16'

HOVORY...s Martinem Trdlou a ...

Taková zvláštní situace nastala při posledních, tedy listopadových HOVORECH. A nebylo to jenom tím, že hlavní protagonista večera nás navštívil již podruhé, a že to bylo přesně rok a měsíc a den po svém vystoupení prvním, ale ...vždy zvu Hosta večera, a tentokrát? ... vlastně nás navštívili hned tři, teda, abyste se v tom vyznali, pozván byl jeden, přišli dva a nakonec byli tři. Nevěříte... nerozumíte... však počítejte se mnou. Martin Trdla, toho jsme pozvali. Radek Kraus, toho si Martin přivedl, to je právo Hosta, "přivést si". No jo, ale to jsou jen dva, co ten třetí. Inu, odpovědí je jednoduchá rovnice: "Jeden + jeden = jedna", respektive ti dva si přivedli tu třetí, vlastně nepřivedli, ale najednou tam byla. Prostě ... vytvořili skupinu NÁDOBY, a to je ta jedna, respektive ten třetí.

Více foto  Z D E

Začněme odzadu. Skupina NÁDOBY sestává z muzikantů a zpěváků, jak to tak u skupin bývá. Obého se této skupině dostává v jednotném čísle. Martin, jakožto jeden z nejtalentovanějších mladých básníků nemá daleko ani k textům písní, přidáme-li k tomu jeho sluch, hlas a projev = zpěvák té skupiny. Pak už zbývá místo jen pro hudebníky, čili hudebníci, tedy "ensemble" skupiny NÁDOBY "je" Radek,  a "že jeho otcem je i jeden z otců  VOLUPSIÍ" je ta další zajímavost - nemusím, v našich zeměpisných šířkách, představovat, že. Jinak kytarista je to znamenitý, věřte.

Tak, tihle tři se perfektně komplet bez problémů postarali o hudební stránku večera. Bez problémů? ... vlastně až v samém závěru ten "problémeček" nastal. Takový zvyk tam u nás vládne, na závěr, když Hostovi nebo Hostům děkuji, obdarováni vždy jsou jablíčkem ... to že vJablonci, no. Nakonec jsem sehnal i to jablko třetí, ale ...ale spravidlivé to bylo, vždyť byli tři, takže vlastně předat ho třeba bylo, zádrhel však, že nebyl, kdo by ho přejal, nebyl přece žádný kapelník ... Jak to dopadlo? Nechal jsem to na celém souboru té skupiny, ať si to NÁDOBY vyřeší sami.

Trochu jsme přeskočili. Tak postupně - po úvodní skladbě jsem si vzal slovo, p.t. publikum uvítal a Hosty představil. Pak přišedší několika svými verši oblažil, něco dětských humorných citátů přidal a potom večer předal Martinovi. Ten své představení, krom již zmíněné hudby, rozdělil do tří bloků. Zbytečně toho "kolem moc nenamluvil" a začal hned s recitací své poezie. A že ho publikum poslouchalo pozorně, musel poprosit: "Potlesk, prosím, stačí až na závěr bloku!"

Byť poprosil slušné publikum slušně, tomu se stejně nepodařilo jeho prosbě stoprocentně vyhovět, a tak se Kavárnou Franze Riegra tleskalo celý večer. "No bodejť, vždyť bylo taky čemu!" A tak jsme byli všichni rádi, že jsme se toho večera sešli a bylo nám spolu dobře.

Tak dík! ...jsem rád, že jste všichni přišli.

Milan Brož