Hovory o všem ... SIEGFRIED WEISS

Hovory o všem ... 27.února 2019 v 18.00 hodin v Café a Galerie FR v Rýnovicích

...ano, ano, dovolil jsem si únorový pořad „HOVORY, ovšem...“ přejmenovat na původní „Hovory o všem“. Proč? Inu, pro velkou úctu, jež chovám... a zajisté nejen já... k člověku, kterého budeme moci společně na únorovém podvečeru přivítat, který nám bude vyprávět „o své cestě...“ a zajisté bude i ochoten povídat „o všem“ na co se optáte. Tentokrát bude našim milým hostem pan … ale abych začal od začátku:

„To nejlíp fotí Sigi“ … „? ? ?“ ...“Ty neznáš Sigiho?! Toho zná každej!“ - to byla před mnoha a mnoha lety slova mého přítele, když jsme dávali dohromady něco o G.Leuteltovi. „Neznám...“ - odpověděl jsem tenkrát „...to víš, já tady nehrál kuličky!“ - jak se říká, že jeden není „odsud“.

Tak jsem se s ním, alespoň co se jména týká, setkal poprvé. Čas běžel, různé akce člověk navštíví, samozřejmě už jsem věděl. A pak přišlo divadlo, něco o předválečném spisovateli  G. Leuteltovi - básníku Jizerských hor, jak je mu říkáno, a jeho Knize o lese, jsem tam organizoval. Myslím že tam jsme si byli tenkrát představeni, a k mému velkému překvapení, při posezení nahoře u baru, mi ukázal první výtisk této knihy, samozřejmě v němčivě. Už jsme „o sobě“ věděli, a tak, co utekly další roky, budu jako únorového Hosta moci s velkým potěšením a úctou přivítat fotografa, ale také malíře a básníka, v neposlední řadě i hudebníka, ...a špičkového kovorytce, jabloneckého rodáka pana Siegfrieda Weisse.

Níže uvádím malou výpověď, o kterou jsem pana Weisse požádal.

Jak člověk zapomíná a s odstupem let obzvlášť, tak jsem také dospěl k potřebě udělat si pořádek, co jsem ve svých výtvorech napáchal. Všechno začalo Jizerkami, jak milým kopcům v okolí důvěrně říkám. Ale nebyly to jen kopce, byla to touha po poznání ve všech směrech a nadšení pro volnost a krásu přírody. Je přirozeným vývojem mladého kluka při výletech šplhat na snadnou skálu, je-li zrovna nějaká při cestě.

Chodil jsem před vojnou s kamarádem na výlety, měli jsme s sebou skicáky, ale navíc mě nechával někdy zmáčknout spoušť starého fotoaparátu Voigtländera a tak jsem se dostal k mému životnímu nešvaru - fotografování. On mi také věnoval na jednom výletě knihu od horolezce a básníka Rudolfa Kauschky, která silně ovlivnila můj život. Jeho básně, ač někdy zádumčivé, ale vždy se silným citem pro krásu přírody a života, mi byly velmi blízké. Stále jsem se snažil vykřesat také svými slovy tu jiskru, jež tkvěla v jeho básních.

Asi toto spojní bylo živnou půdou pro intenzitu, s níž přistupuji ke všem životním projevům, s láskou ke své práci kovorytce, kterou jsem 42 let vykonával, k fotografování, ale i ke své rodině a ke své ženě, s níž jsme už 61 let šťastně spolu.

Silným podnětem pro intenzitu vnímání byl počínající zánik starého horského pralesa na vrcholu Jizery, jenž se mě silně dotkl, z čehož se zrodilo několik málo linorytů a i pár maleb, z čehož jsem čerpal i pro knihu „ O věčných proměnách lesa“. Nevedla mě nějaká snaha hrát si na „umělce“, chtěl jsem jen po mnoha letech ještě jednou zažít tehdejší pocity a udělal jsem si jen pro sebe dvě knížky. „Jak lesy umíraly“ a „Moje staré Jizerky“. Díky CHKO Jizerské hory, která v roce 2018 slavila 50 let svého trvání, a Nadaci Ivana Dejmla, byla vytvořena z těchto podnětů jedna kniha, ještě k tomu k mým 85.narozeninám. Je milé a příjemné, setká-li se moje počínání se shovívavým přijetím.

„Hovory o všem“ jsem sestavil ze vzpomínek na fotografování a zážitky s tím spojené, tak jak šel život. Nebyl jsem v jiných světadílech, moje cestování bylo spíše skromné, ale všechno jsem vnímal jako veliký dar, vzpomenu-li na své předky, jejichž jediné cestování bylo: jednou v životě do Krkonoš. I když chodím nejraději fotografovat sám, patří dík všem, se kterými mě cesty spojily.

Platonickou láskou byla komorní hudba, vyrůstal jsem v rodině, kde se hrála. Dlouhá léta jsem hrál se spřáteleným houslistou, ale jen v domácím prostředí a pro vlastní potěšení. Po jeho smrti se vytratila motivace, tak jsem se vrátil k platonickému vztahu. Tato hudba je blízká mému vnímání světa, ve kterém mám rád spíš tichost a nevtíravost. Celý svět je příliš hlučný, klid by se měl chránit, tak jak se chrání příroda.

                                                                                                                    S.W.

Na shledání s vámi 
v 18 hodin ve středu 27.února 2019 v Kavárně FR v Rýnovicích

se těší

                                                        S.Weiss - host večera
                                                  P.Laurin - ředitelka Kavárny a Galerie FR
                                                  M.Brož - autor pořadů HOVORY, ovšem  

HOVORY, ovšem... ŠÁRKA RAICHOVÁ

HOVORY, ovšem... ty lednové, už jsou tady, ve středu 30.1.19' v 18 hodin 
Kavárna a galerie FR, Jablonec n.N. - Rýnovice

Šárka Raichová - host večera, autorské čtení poezie, obrazy
Yvetta Ellerová - hra na metalofon a zpěv

Lednové HOVORY, ty jsou vždy takové jiné. Proč? Inu, jsou první toho kterého roku, letos tedy roku 2019, ale zároveň mají pořadové číslo šest toho kterého ročníku, neboť náš cyklus hovorů koresponduje se školním rokem a začínáme vždy v září.
„...indiáni duchovnímu průvodci říkají  volně přeloženo... ten , kdo pečuje o mou vizi...kdo jsem,kde se nacházím, co cítím, kam směřuji...a mnohem víc, aby mohlo být méně...stresu, předsudků, očekávání.....více vnitřního klidu, radosti a přijetí...“

To jsem si dovolil citovat našeho prvního letošního, tedy lednového, Hosta našich „HOVORŮ, ovšem...“ Slova ta pronesla paní ŠÁRKA RAICHOVÁ, a jak uvedeno na pozvánce, bývá v „nadzámčí“ i u nás známého zámku Lemberk u Jablonného v Podještědí, nebo též u Lvové, kterou prochází hlavní silniční tah z Liberce na Děčín a Ústí n.L.

Co jsem se tam v minulosti najezdil, snad každých čtrnáct dní, někdy týden co týden, každou zatáčku jsem znal. A pamětníci jistě pamatují i sochu císaře Josefa II, která stávala při vjezdu do nedalekých Kunratic. A že se příliš ideologicky, ten panovník... to, že se zasloužil o zrušení nevolnictví v našich zemích, nehodil tehdejšímu režimu, tehdejší mocipáni ji dali odstranit. Po „sametové“ přišel ke slovu zdravý rozum a dnes, zrestaurována, dohlíží Josef II na školní život před kunratickou školou.

Trošku jsem odbočil, odpusťte, vzpomínky mě zanesly... Vraťme se k našemu Hostu. V kavárně FR tentokrát přivítáme výtvarnici, básnířku, lektorku, studentku arteterapie, manželku faráře a v neposlední řadě matku tří dětí, dcery studují - v Brně herectví a v Praze hru na harfu. A... a... a  duchovní provázející “poutníky na cestě k sobě”. V Anglii absolvovala duchovní cvičení podle Ignáce z Loyoly, “Llysfasi Spirituality workshop” a pravidelná duchovní cvičení u sester karmelitek v Čechách...no a také si “pobyla ve Tmě“...jsem výtvarnice, básnivá a snivá...bytost etherická – říkají, ale s nohama na zemi, hlavně bosky...V Anglii i v Čechách doprovázela meditace s dětmi i dospělými, lektoruje výtvarné workshopy... a... dost. O tom všem, ale i jiném (ale to vše asi nestihneme) si budeme moci s paní Šárkou popovídat v podvečeru lednových „HOVORů“, kdy se nám přijede představit především autorským čtením své poezie.

Hudební stránku večera obstará paní YVETTA ELLEROVÁ z Ostravy. Přijede k nám pro své přátelství se Šárkou a já z toho mám ohromnou radost. Však zkuste si najít její jméno v internetových stránkách. Okamžitě každému dojde, proč právě tyto dvě neobyčejné dámy pojí jejich přátelství. Paní Yvetta nám zahraje na metalofon, hru doprovodí i zpěvem. Věřím, že se jí u nás bude líbit tak, že někdy v nedalekém budoucnu, a ten příslib se v dálce již pomaloučku zjevuje, u nás také vystoupí jako hlavní Host večera.

         Na závěr několik ukázek tvorby Šárky Raichové

Za všechny, kdo se na přípravě podílel, srdečně zve Milan Brož

HOVORY, ovšem ... PAVEL ŽUR

Prosincové HOVORY - čtvrtek 27.12.2018 od 18 hodin
Pavel Žur  -  Kavarna a galerie FR, Jablonec n.N.-Rýnovice
JazzDuo - saxofon V.Suchánek, klávesy M.Hladík

HOVORY, ovšem … ty prosincové, to to uletělo!!! … již jsou tady. V minulosti jsem již o tom psal, i mé HOVORY se vyvíjejí, přes, v počátcích jenom „mou“ poezii, přicházejí hosté, autoři, poeti. A hudebníci, nesmíme zapomenout. Všechno se posouvá, vždyť letos běží již pátý ročník, tak i tento můj pořad, a pro letošní rok … a snad i dále … jsem se rozhodl občas pozvat i osoby, za kterými je něco vidět, kus práce, kterou věnovali nejen sobě, ale hlavně nám všem ostatním. A tak po únorové prvé vlaštovce – z Albánie přišedšího dnes restauratéra Lukase Karaqui alias Franka, pozvání na prosincový podvečer HOVORŮ tentokrát „ HOVORŮ O NĚKOM“ - chtělo by se říci, přijal člověk, který se vskutku zásadní měrou zasloužil o rozvoj kultury v našem městě, a to v nebýválé šíři svého záběru.

Ve čtvrtek 27.prosince jako HOSTA uvedu ředitele Městského divadla v Jablonci nad Nisou, pana Pavla Žura. Ne, nebudu ho zde zevrubně představovat, to si lze přečíst na stránkách WIKIPEDIE zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_%C5%BDur

Jen několik mých postřehů a zkušenností bych tu chtěl zmínit. Leta má firma do divadla dodávala veškeré čisticí, mycí a úklidové prostředky a pomůcky. Také restaurační nádobí, sklo a potřeby do patra do baru...a víte co?! V celém areálu divadla si můžete kdekoliv a v jakémkoliv koutu prostřít přímo na zemi a pojíst. Taková čistota v prostorách této budovy panuje, a to i v místě, které na nepořádek (a za dvacet pět let té mé činnosti mám nějaké zkušennosti) bývá opravdu a paradoxně nejnáchylnějí, v úklidové komoře. Však tu čistotu v různých rozhovorech v rozhlase zmínili i naši populární herci a zpěváci.

Tím se dostávám k další vyjímečnosti našeho stánku Thálie. Jako divadlo, které nemá vlastní soubor, patři to naše jablonecké mezi špičku takovýchto zařízení v naši republice. Opravdu za pár stokorun tu jsou k vidění věci, za které, když seženete lístek, v Praze zaplatíte i pětinásobek. A rádi k nám „ti protagonisté“ jezdí.

Divadlo však dává značný prostor i místním a regionálním souborům a osobnostem. Stačí si pročíst seznam pořadů. Dokonce i mně pan ředitel, to jsme si ještě vykali, ta naše jablonecká „prkna, co znamenají svět“, dvakráte propůjčil - spolu s V.Kocumem a jeho obrazy, a s dalšími hosty, které jsem si pozval.

Mohl bych se rozepsat o dětském pěveckém sboru VRABČÁCI, o jabloneckém kulturním festivalu MĚSTO PLNÉ TÓNŮ, který k nám, spolu s divadelním programem, láká mnohé kulturymilovné nejen ze sousedního Liberce ale i z širokého až k příkladně Boleslavi sahajícímu okolí, a... a... a...

Ale nač dále psát, o tom všem nám pan Pavel Žur, zajisté se těšící i na vaše otázky, přijde popovídat ve čtvrtek 27.prosince 2018 od 18 hodin do Kafé-galerie FR v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích.

Autobus MHD odjíždí z autob.nádraží v 18.00 a se začátkem čekáme na jeho příjezd. Z Rýnovic odjezd je v 19,42 / 20,12 / 21,18

Na všechny se těší:

     Pavel Žur – host večera

     Petra Laurin – ředitelka Domu ČNP

     Milan Brož – autor večera

HOVORY, ovšem... VĚRA KOPECKÁ

Listopadové HOVORY - středa 28.11.2018 v 18,00

Věra Kopecká - kavárna FR Jablonec n.N.-Rýnovice
Klavír Jakub Slezák, zpěv Barbora Havlásková

„Kulatý, kulatý je ten náš svět“...se zpívá v jedné písničce snad ze šedesátých let. No a že je to „pravda pravdoucí“, že Svět je velký a Zeměkoule kulatá, tak se na tom našem „kulatým Světě“ naše cesty kříží a protínají a na nich se potkáváme... toho důkazem je i náš listopadový host (odpusťte, vím, není to genderově správné, neboť se jedná o ženu, ale mě se slovo „hostka“ nelíbí).

Tak jak to teda bylo? To se potkaly cesty jablonecké a pražské. V Praze i v Jablonci. Už v minulosti také „pražské“ s „broumovskými“. Aby to nebylo tak jednoduché... i ty „broumovské“ vedly původně z našeho Jablonce. A pak se ta „má jablonecká“ přes „pražskou“ zatoulala na východ Čech a střetla se s tou „broumovskou“ ...v Jablonci i v Broumově. A to všechno na tom našem „kulatém Světě“, a vzniklo z toho pozvání na listopadové „HOVORY, ovšem...“

Hostem listopadového podvečera bude pedagožka, básnířka a překladatelka, také vynikající fotografka paní VĚRA KOPECKÁ. Abych nevymýšlel vymyšlené, tu je citace z Wikipedie:

Věra Kopecká narodila se 14. července 1951 v Turnově. Do maturity žila v Jablonci nad Nisou, od roku 1992 bydlela v Broumově, nyní žije ve Křinicích (2 km za Broumovem). Od roku 2000 je organizátorkou Dnů poezie v Broumově a od roku 2006 členkou Východočeského střediska Obce spisovatelů. Vystudovala učitelství matematiky a deskriptivní geometrie na Karlově universitě. V letech 1980–1985 absolvovala na Lidové konzervatoři v Praze obory umělecký přednes, divadlo poezie a literární tvorba.

Píše od studentských let. Vydala více než dvacet sbírek poezie. Je laureátkou mnoha literárních soutěží. Účastní se mezinárodních literárních festivalů a setkání v Čechách i v Polsku a na výtvarných plenérech. Organizuje česko-polské broumovské Dny poezie (konají se od r. 1997; v roce 20165 proběhl už 17. ročník tohoto festivalu). Překládá a vydává poezii svých přátel. Fotografuje krajinu, měla řadu výstav v Čechách i v Polsku. Zabývá se rovněž tradičními lidovými technikami a řemesly. Více podrobností si můžete najít:
Viz Wikipedia: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bra_Kopeck%C3%A1

Byl jsem hostem paní Kopecké na posledních broumovských Dnech poezie. Moc se mi líbilo...považte, komu se například podaří recitovat svou poezii ve zdech Broumovského kláštera? Málokomu, a já se k těm šťastlivcům dnes už můžu také počítat. Bylo nás snad čtyřicet, z Polska, Slovenska, Čech a Moravy. Zastoupení mělo i Řecko i Litva. Moc se celý víkend vydařil … no jakby né!... když tomu všemu šéfovala právě paní Kopecká. A tak jsem moc rád, že právě ji budeme moci u nás přivítat, zvláště proto, že listopadové „HOVORY“ součástí jsou celorepublikového festivalu „DEN POEZIE“ - více viz: http://www.denpoezie.cz/

Přijměte proto naše pozvání - datumově máme vyjímku na poslední středu v měsíci – 28.listopadu 2018 v 18,00 h – do „Domečku“ v jabloneckých Rýnovicích.

Za všechny srdečně autor HOVORŮ - Milan Brož

Ukázky fotografické tvorby V.Kopecké

Hovory, ovšem... Milena Hercíková

HOVORY, ovšem... středa 31.října od 18 hod
MILENA HERCÍKOVÁ - kavárna FR Jablonec n.N.-Rýnovice
PÍSNĚ DUŠÍ - Jan F. Medvin a Zuzana Landová

Sedím v prostorném bytu činžáku, jenž pro úředníky kdysi jedné slavné fabriky postaven byl před více než sto lety. Jezdím sem, co jsem nastoupil do Centra pro zdravotně postižené jako OA - nebo-li osobní asistent, již řadu měsíců. Mou klientkou je zde již šestnáct let nevidomá paní... říkejme jí Zdena. Chodíme nakupovat, pomohu drobnými pracemi v domácnosti, hovoříme při kávě a Zdenou vlastnoručně upečené bábovce. Častokrát jsem již předčítal něco ze své tvorby, také i na pásek namluvil povídky, poezii.

Jak tak i tentokráte meleme o všem, povídám i o říjnových „Hovorech“, recituji poezii, jejíž autorka nás navštíví. Zdena pozorně naslouchá, občas drobnou poznámkou či připomínkou vstoupí do pauzy. A pak žádá povědět něco i o autorce samotné... a v tu chvíli si to uvědomuji, stávám se svědkem pomyslného setkání dvou mimořádných žen, s nimiž se život opravdu nemazlil a jejichž osobní příběh, životní statečnost a elán příkladem může být mnohým zcela zdravým. Posuďte sami.

X X X

Hostem říjnových „Hovorů, ovšem...“ je básnířka a dlouholetá pedagožka na liberercké ZUŠ, paní Milena Hercíková z Liberce. Přenesme se o několik dní zpět. Sedím v prostorném bytu v Liberci na „Husovce“. Jen chvilinku trvala na prahu dveří vzájemná rozpačitost z toho, že jsme se při prvém domluveném termínu, byť jsme byli jen několik metrů od sebe, nesešli, a jsem zván dál. Okamžitě se, přes representativnost obýváku a pohodlnost jeho křesel shodujeme: „Sedneme v kuchyni!“ Představujeme se, podáváme ruce: „Levou!“- jsem upozorněn „...já pravou nemám, dejte mi levou!“ Na podruhé jsem to zvládnul.

Od té chvíle se řeč nezastavila a kdybych nemusel, tak tam snad sedím dodnes. Ihned nacházíme nejen společná témata, ale i leckteré osoby našeho života nás spojují. Už jen to, že adresu jsem nijak hledat nemusel... naproti pře dvůr dvacet let bydlela má sestra. A jak mě mohlo napadnout, že můj dávný kolega a spoluhráč z dob, kdy jsem hrával basket za Slavii VŠST Liberec, je její mladší bratr. A co manžel paní Mileny? ...znalí absolventi liberecké „vejšky“ budou určitě vědět... obávaná pruba – pružnost a pevnost, to bylo „síto“, jak se říká, kdo přešel, ten už dostudoval. Bohuže, letos v létě ve čtyřiadevadesáti letech profesor Hercík zemřel.

„A něco bych chtěl napsat o Vás...na blog!“ - odbočuji a chci se něco více dozvědět o ní samé.
„Hele, někdy z kraje roku jsem byla v rádiu, jako host paní Maléřové. Tak si to najděte, tam je všechno.“ - a byla s tím hotová

Tak jsem si to našel. Vysílala to 1.února stanice Praha... pardon, před časem stanice byla nesmyslně přejmenována na „Dvojku“. V nočním Mikroforu od 23 hodin paní Hercíková plnou hodinu hostem byla redaktorce Zuzaně Maléřové. A tak jsem se dozvěděl, že ruku ji utrhla bomba, jediná, která spadla z jediného letadla při oslavách osvobození Brna... že to je malý zázrak, že přežila... že jí ta bomba usmrtila bratra... že se posléze rodina přestěhovala do Machnína a narodil se nejmladší bratr – právě ten můj kamarád... že se naučila vše dělat levou, i oblékat panenky, i posléze zavazovat dupačky a tkaničky u botiček svému miminku, zavinovačku vázat, všechny práce v domácnosti, taky „štrikovat“- důkaz na „Hovory“ přinesu... a že... že... že...

Že za půl století, co vedla dramaticko-literárního obor na ZUŠ Liberec, vychovala a do života nasměřovala hezkou řádku mladých, ...že je autorkou mnoha sbírek... že se jí podařilo v jednom roce vydat i tři knížky. Že ...

X X X

Tak posuďte sami...myslím, mimořádné setkání. Paní Milena a paní Zdena, obdivující její verše. Paní Zdena, která ani po šestnácti letech naprosté slepoty na svět nezanevřela, vaří, peče, chodí do divadla, na turistické výlety, zajede za kamarádkou do Prahy, Liberce, sama přijímá několikadenní návštěvy kamarádek, navléká a tvoří náramky ze skleněných korálů... no co bych povídal. Namlouvám jí povídky, recituji poezii a podobně.

Teď jí musím předat i ten odkaz na besedu paní Mileny a namluvit jí její básně. Slíbil jsem to. A ten odkaz posílám i vám, stejně jako i dvě básně dle paní Zdeny a jednu dle sebe.

Odkaz na archiv Čro Dvojka:

https://dvojka.rozhlas.cz/rozstrihali-mi-saticky-i-me-detstvi-silny-pribeh-z-konce-valky-basnirky-mileny-7453244#player=on

P.S.

My všichni, nejen já, poděkovat za to, že nás tato mimořádná osobnost, paní Milena Hercíková navštíví, poděkovat musíme Františku Lamačovi. Ano, je to on, který již několikeré „HOVORy“ provázel svými houslemi.

Na popovídání s mimořádnou ženou, paní Milenou Hercíkovou, i na její autorské čtení

za všechny srdečně zve

                        Milan Brož

„Najděte si jedno místo,/ ať je kdekoli,/ místo, které setře slzu,/ když vás zabolí./ Místo, které vyslechne si/ celou pravdu,/ šťastný vzdech,/ místo, které sejme tíhu/ skrytou na zádech.“

Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/kdyz-o-mne-nekdo-mluvi-jako-o-basnirce-skoro-se-le.html

                                                        Milena Hercíková

HOVORY, ovšem... září 2018

Září... září... krásný měsíc. Na září se vždycky moc těším. Leta letoucí. Však posledních pět let i proto, že začínám vždy další cyklus literárních podvečerů „HOVORY, ovšem...“, které korespondují ze školním rokem, tedy září-červen. A pokaždé, až na výjimky, poslední středu v měsíci.

Kdo by to byl na začátku řekl, ale letos skutečně poběží již ročník pátý. Program do konce letošního roku, tedy do Vánoc, je již prakticky hotov, hosté domluveni, piáno,jak jsem se dozvěděl od paní Petry, již je také naladěno. A tak poslední zářijovou středu, je to 26.září 2018, opravdu začínáme.

Chci zavést opět jednu novinku. Po loňské premiéře „Hostů co něco dokázali“, když tento záměr bude samozřejmě pokračovat, letos bych chtěl občas pozvat i hosty „odjinud“, ale ne jen se svými literárními díly, jako spíše „s povídáním od nich“. A tak vlastně, Hovory, ovšem..., by se v těchto případech měli jmenovat „Hovory odjinud“.

Potěšit nás přijedou … ale né, takhle to hned vyzradit, to né. A tak „Jak tedy k zářijovým hostům vůbec došlo?“ Náhoda? Kdepák! Jak se říká „My, co víme, víme že náhody není!“ Jistě pamatujete, když nás navštívil „největší básník“ Radek Lehkoživ. Od té doby jsme se setkali několikrát, voláme si. A tak se přihodilo, že jsem byl účasten křtu jeho další sbírky básní. Není pro tuto chvíli důležité její název, ale to, s kým jsem se tam seznámil. A slovo dalo slovo, pak se to pořádně uhnětlo a upeklo a prvním hostem prvních „HOVORů“ pátého ročníku bude paní Katka Špalková z Kutné Hory...a nebude sama. Postupně jak se to hnětlo, přidávaly se ingredience a paní Katka přijede s celou svou kutnohorskou equipou. Dáme slovo jí samé. Uvidíte, že je opravdu na co se těšit.
Paní Katka nám napsala:

Výprava z Kutné Hory přijede do Jablonce na nečekané pozvání při milé příležitosti. Náhodné setkání na "půli cesty"  způsobilo, že vyprávět  o Kutné Hoře historické i současné, přijede člověk nejpovolanější a to bývalý starosta stříbrného města - pan Martin Starý. Společně s ním v harmonii duševní dorazí též kapela JeToJedno, která společně s Katkou Špalkovou z Rodinného centra Špalíček nahrála a nazpívala tématické CD O Kutné Hoře. Těšíme se na setkání s milými lidmi na milém místě a především na hovory "o všem".

Moc se na vás těším a přeji prima a klidný večer, Katka z KH

Tak si připravte zvídavé i všetečné otázky. Myslím, že skutečně je na co se těšit.

Milan Brož

Setkání na Vyšehradě

Setkání na Vyšehradě

Ne ne, byla jste to vy. Seděl jsem tam…no seděl…poloseděl polostál ve střílně té historické hradby, ale co není na Vašehradě historické, že?, … zádům polevit jsem si potřeboval. Podvečerní slunce vytvářelo dlouhé stíny, z blízkého amfiteátru zaléhala hudba a najednou jsem vás spatřil, zprava jak přicházíte. Ani nevím, odkud jste se vynořila, zda po cestě nebo z toho starého protějšího domu, co jsem mu tak, dalo by se říci, šrekou naproti byl odpočíval a nevěnoval té straně nižádnou pozornost, výstavku fotografií jsem očima propátrával a … ta hudba, ta šla také z té strany stejné.

Srdce mi poskočilo. Přicházela jste pozvolna, moc dobře jsem vás vnímal, typickou chůzi snad ten dlouhý šat, co nosíte, způsobuje. Přes ramena přehozenu, jak mi páni říkáme, takovou tu rybářskou síť, vlasy tentokrát rozpuštěny byly a když jste zvedla hlavu, malinko se, proti za chvíli zapadajícímu slunci, brýlemi zablýsklo. Jo jo, byla jste to vy. Pomalu jste se ke mne blížila, už už se ke mně obracíte, naše oči se střetávají, těším se na váš úsměv, pár slov třeba také, a najednou…přibíhají dva skotačící psi, rovnou k vám a do svých hrátek vás hned zapojují, vaši pozornost na sebe obraceje. Snad ještě ten úsměv, ale spíše omluvný a plachý, jsem zachytil, ale jist si nejsem, zda jen pouhé moje přání mne neklame.

Míjíte mne zvolna, tím krokem vaším, … psi kolem vás a „baf“ sem a „haf“ tam … směřujete, tím psím rejem plně zaujata, k ochozu západnímu, přímo tam nad Vltavu. Ještě pár kroků a ve zlatu toho zapadajícího slunce mi pomalu vaše silueta z očí mizí,… a za chvíli i to psí „haf“ a „baf“ se ztrácí, tou krásnou hudbou z přírodního jeviště jsouce přehlušeno.

Na Vyšehradu, mém nejmilejší místě v Praze, v létě 2014. Milan Brož