Ondřej Halama - host březnových "Hovorů, ovšem..."

Hovory, ovšem... březen 2017

nebo „o všem“ ... možná... snad... 

Ovšem, že snad i o všem, ale jistě ty „Hovory“ letošní první jarní, tedy březnové. Připadají na středu 29.března, ale to vše je vlastně na pozvánce. A jakoby symbolicky, s příchodem jara navštíví nás host z míst, kam jaro přichází vždy o tři týdny dříve, než k nám do Jablonce. Má tím pádem vlastně jaksi ty tři týdny jara náskoku.

Moje první opravdu jarní procházka vždy směřuje tam dolu, do „kraje“, na Jizeru, jez, Boučkův statek, špacírem na Zrcadlovou kozu. Už co byly děti malé, jsme to tak dělávali. Jistě, bláta na cestách bylo ještě plno, ale oproti tady, kde ještě leckdy plno sněhu, tam již plno květů. Podběl, devětsil, sem tam už i fialka či orsej, pod stromy sasanky  a tak. Sněženky a bledule už dávno pryč... a děti, po těch letech, vlastně také, jsouce již na těch svých cestách, "zaprasenej" je jen ten pes, jo jo, je už třetí od těch dob.

To se mi jen tak myšlenky zatoulaly, do míst, odkud je náš dnešní host, do Turnova. Tu je jeho malé curiculum vitae:

Ondřej Halama, ThMgr.

narozen 1956 v Praze, mládí prožil v Mladé Boleslavi, v době nastupující normalizace nebyl z politických důvodů přijat na střední školu, nastupuje do dělnické profese, dálkové studium na zeměměřičské průmyslovce, přestup na denní studium strojní průmyslové školy, maturita v roce 1976, na podzim 1976 z politických důvodů vazebně vězněn a odsouzen na 2 roky podmíněně, poté v dělnických profesích, poštovní doručovatel, odečítač vodoměrů, kotelník, v osmdesátých letech přijat na evangelickou teologii v Praze, absolutorium v roce 1986, evangelický duchovní na Rychnovsku, od roku 1997 v Turnově, od roku 2002 také učitel na gymnáziu v Turnově. Od osmdesátých let autor písní a písňových textů, jeden ze zakladatelů undergroundové křesťanské skupiny Lidl&Velik, v současnosti vystupuje samostatně jako písničkář i spolu se skupinou Pranic.

Jisto jistě se máme nač těšit. A abych našeho milého hosta představil ještě lépe, najdete níže pár jeho textů.

Těším se na shledání. Milan Brož

Ondřej Halama - poezie

Tak jsem tu zpátky

Jak malý kluk se koukám z okna vlaku,

ale je na co to mě omlouvá.

Prorvaná nebesa stovkami paneláků,

záclony spletené z pavučin olova.

Tak jsem tu zpátky, Praho moje milá.

Řekni mi pravdu, moc se ti stýskalo?

Jsi pořád stejná, vůbec ses nezměnila,

jen trochu sněhu ti v dlani zůstalo.

Zima

Je konec jara, je konec léta,

dávno už skončil i listopad,

zavřená ústa slovům i větám,

prokřehlé rty, snad napořád.

Zima už zamkla sedmerým zámkem

petřínské lásky i oči básníků,

pod ledem však, jak dívkám pod náramkem

pulsuje tep, i když jen potichu.

Dokud neodejdeš

Dej mi své ruce

a já tě budu hladit,

všude,

tiše a beze studu.

Dej mi své oči

a já se budu dívat

za tebou

i zpod zavřených víček.

Tvé slzy

jsou mokré střechy na Malé Straně

a na Petříně sníh.

Tak dlouho čekám na tvou lásku

chci s tebou jenom dýchat

a nejde to, nejde.

Dej mi své ruce

a já tě budu hladit,

smutně,

dokud neodejdeš.

Naposledy

Jen lehce

zatnul jsem se do své dlaně,

tak jako topič po probdělé noci

do snídaně,

a moje oči

přivykly už dávno tomu šeru,

jak františkáni kdysi v Praze

na choleru.

A jedna hvězda jen,

ta tichá, nebeznalá,

se mnou tu dneska naposledy

posnídala

Kousek srdce

Pokaždé, když tě uvidím,

jako bych ztratil kousek srdce.

Láska mě vždycky bolela

a ty jsi ta poslední.

Zas v noci mě budí verše

a někdy strach mi v zápěstí

sevře tepnu.

Bojím se, že k tobě nevejdu.

Tak dál tě čekám

a vyhlížím,

až budeme se blížit k sobě,

já nahoru ty dolů

na eskalátoru.

Jen letmo se usměješ

a nikdy nepoznáš,

jak malý kousek srdce,

jen tak malý kousek srdce

mi zůstal.

Svědomí

Svědomí mám vždycky po ruce

jako tvou fotku v zásuvce psacího stolu.

Pročítám alba vzpomínek

s bolestí na krajíčku

a všechny utajené dopisy.

Chybí jen adresa.

Tu tvoji už znám,

ale tak málo věřím,

že žádostivě

prohlížíš ranní poštu

a se zatajeným dechem

hledáš moje jméno.

Láska

Bolest mi kůži s duše sdírá,

ta rozpažená láska na kříži.

Mě jenom Erós ruce rozpažil,

abych tě pevně objal

než opustí mě síla.

Mám v žilách pulsující krev

a jsem tu přece proto, abych žil.

Teď vím

Do noci volám slova bezbolestná

a bolest cítím za hrudní kostí,

k tobě se upínám v bdění i ze sna,

už pojedl jsem jablek z ráje do sytosti.

Dopřej mi pokoje, dopřej mi klidu,

dopřej mi ohlédnout se beze studu,

ať život přijmout umím, tak jako roční střídu.

Teď vím, že v tobě byl jsem, jsem i budu.

Čekal jsem múzu

čekal jsem múzu

a zase zůstal sám

to nebylo poprvé

spíše tak po sté

jak tiše stárnu

tak si přivykám

jako ti svatí

na Karlově mostě

čekal jsem múzu

a pak jsi přišla ty

krásně ses smála

pod paží s vínem

stejně mi zůstaly

jenom dny samoty

tak jako tenkrát

pod Petřínem

čekal jsem múzu

a potom přišel on

ne nediv se

to není tak nové

jen mraky zvedly se

a z dáli zazněl zvon

tam od kláštera

nad Břevnovem

Víš?

Víš, co nás k sobě stále ještě víže?

Ta zatracená zemská tíže.

Víš, co náš ještě jakž takž rovně drží?

Že máme nohy, že nejsme plži.

Víš, co nás nutí ještě jakž takž věřit?

Že nejsme kámen nebo pant od dveří.

Víš, co nás pořád ještě někam nutí?

To nabídnuté jab´ko k nakousnutí.

Firemní balíček aneb Kdo si připadal jako debil

Na poště. To ještě existovalo samostatné balíkové okénko. Po chvíli čekání jsem konečně na řadě, přistupuju k přepážce a tím šoupákem vsunuju, současně s pozdravením, patřičný útržek. „Moment!“ - ozve se kovovým hlasem přes místní bezpečnostní elektrozvukovod hlas přepážkové balíkové specialistky v neodhadnutelném věku a svetru ještě po prabábě, a ona těžce povstavše, se odporoučí za roh. Fronta se prodlužuje a s úměrně vzrůstající nervozitou nabývá vrchu i můj pocit viny vůči za mnou čekajícím. Jakoby nekonečně se nic neděje, jen fronta se rozrůstá o další členy.

Chci odejít, ze zadu se totiž ozývají hlasy, a výkřiky „Tak co jeee?!“ nebo „Je tam někdooo?!“ patří ještě k těm publikovatelným. Právě v momentě, kdy se to ve mně láme, se objevuje „svetr ještě po prabábě“, v ruce spíše tlustou obálku nežli placatý balíček a kovový hlas svými slovy: „...toste nemoh říc, že to máte takhle malý!?“ ve mně pocit viny ještě umocňuje. Chci se začít omlouvat, ale kovový hlas přikáže: „Občanku!“ Tu jsem sice už měl připravenou, ale zase jsem ji vrátil, když jsem chtěl odejít. Teď ji zrovna nemůžu najít, kam jsem si ji dal...a ze zadu někdo volá: „Pane, to máte mít připravenýýý, vystydne mi polífka...“

Už nebudu líčit, jak mi občanka spadla na zem do té čachty zvenčí, co jsme tam na botách nanosili, už nebudu líčit … jisté ale je jen to, že celou dobu jsem si připadal jako … no, však víte... debil. Všemu ale ještě není konec. Kovový hlas znovu útočí: „A razítko máte? ...je to na firmu...“

„M...m...mám...“ zakoktám a jmu se hledat v tašce razítko. „P...p...rosím!“ a cpu jí tím pultovým šoupákem razítko. „Mhmmm!“ - na mě kovový hlas a razítko se mi po použití šoupákem zase vrací, ale hlas útočí dál: „...a zplnomocnění!“

„Jaké zplnomocnění? Vždyť to jsem já, ten adresát!“
„Vím, viděla jsme občanku!“ na mě ten kovový hlas, a pokračuje „Ale je to na firmu!“

„Vždyť jsem vám dal razítko, né?!“
A zezadu se ozývá: „Co se tam vybavujou?“ ...a taky: „Tak jí to dejte, to máte bejt připravenej!“ … a tak různě.

A znovu ten kovový hlas: „Pane, když dete pro firemní zásilku, musíte mít zplnomocnění, víte?!“
„Ale ta firma jsem já, víte!“ konečně začínám nabírat trochu jistoty. „To je adresovaný na mne a já jsem ta firma, víte!!!“
„Vím...“ opáčí hlas a zatím, co se svetr po prabábě zavrtí na židli, dodá „...tak proč jste si už neudělal to zplnomecnění?“
„Protože jsem ho nikdy nepotřeboval, protože to jsem Já, paní, víte, protože Já jsem Firma a Firma je já!!! … víte, viděla jste občanku, dostala razítko, víte, jsem to já, obojí v jedné osobě! … víte!!!“ - už jsem přešel do ofenzívy.
Ale kovový hlas se jen tak nedá a rozvážně „Vím, zajisté, ale máte to adresovaný na firmu. Kdybyste to měl na bydliště, tak by to bylo v cajku, ale že to máte na adresu sídla firmy, musíte mít zplnomocnění!“

Dostávám nápad, zajisté spásný. Razítko mám, občanku mám, a tak: „Nedala byste mi kus papíru, Áčtyrku, prosím!“

„Na co?“ s udivením ten hlas z reproduktoru té skleněné přepážky.
„Napíšu si to zplnomocnění, víte!“
„Ale to nemůžete...“ kárá mne hlas, „...tady to nejde!“
Skoro jsem omdlel, z chvilkového útoku se už zas nemůžu ani bránit. Jen špitnu: „Vždyť to jsem já, Já i ta firma jsem Já. Já mám i podpisový právo, víte, to je můj podpis, to jsem všechno Já, i ta občanka, i to razítko i ta firma!“
„Vím, ale to dělaj nahoře v patře, tam maj i právo odsouhlasit, že to jste vy a ověřit vás i s podpisem, a když to odsouhlasej, tak vám do tejdna to zplnomocnění pošlou!“ - trumfuje kovový hlas a prabábin svetr furiantsky pohodí hlavou, jist si svým vítězstvím.

Už jsem skoro na lopatkách, už nemám sil vzdorovat, poslední jasná myšlenka: „Tak si to tu ne... ne... nechte!“ - otáčím se na podpatku a odcházím. Jen koutkem oka ještě zahlédnu, jak se prabábin svetr hroutí, ještě vzdáleně zaslechnu kovový hlas „Ale to to nemůžete...“ - a pak jen kovové chrčení. Ale to už pevným krokem poštovní úřad opouštím.

Ps. Nikdy jsem se nedozvěděl, co v tom balíčku bylo. A nikdy mi to nechybělo. Jen jsem věděl, kdo že tam v tu chvíli nakonec byl za debila.

mb

Radek Lehkoživ v únorových Hovorech...

Únorové hovory … s Radkem Lehkoživem, tak je máme za sebou.

Jaké byly? Inu... začněme od začátku. Jako řádný hostitel byl jsem mu naproti u autobusu. Však to znáte, vždycky u spoje z Prahy je několik čekajících na přišedší, a když autobus trošinku mešká, hned...a to zejména starší dámy, jsou li v tom hloučku čekajících: „A co prý se zase stalo...co je potkalo na cestě, jestli ta imaginární nehoda byla už u Boleslavi, či až u Turnova?...“ no a tak. Kdo to má poslouchat, tak jsme...ano jsme, čekali jsme na Radka dva, vzal jsem s sebou Bruna, to je chlupatý čtyřnohý rarach...tak jsme se tak procházeli po „gumáku“ - tak se u nás říká autobusovému nádraží, ale ti mladší už né, až ten autobus přijel. Meškal jen několik minut, a čtvrtá odpolední, to je první odpolední špička, to se na příjezdovce od porodnice zdrží ve frontě někdy i daleko déle. Ale abych se vrátil k „jádru pudla“, tedy k tomu, co chci říct, čili k našemu psovi, i když to pudl není. Co je, vysvětlit nedovedeme, jen že maminku má čistokrevnou paní Jack Rasselovou, po které zaručeně zdědil temperamet a psí bystrost. Tak mu říkáme „Bruno von Eisenstad“, protože je ze Železnice u Jičína.

Autobus dobržďuje, a z obou dveří se vyvalí dav. Radek je nepřehlednutelný, to víme, ale jak to psisko, když ho v životě nevidělo, jak mohlo vědět, že čekám právě na něj. Bez zaváhání si z toho davu cestujících vybralo okamžitě právě jeho, a začalo ho vítat, jako kdyby se mu právě vrátila jeho metreska. Jeho vítací ceremoniál obnáší i skoky do výšky, paničce doskočí až ke hlavě, a bez rozběhu, ...a to měl Radek se svými 206cm kliku, že jemu né. Trochu ho to zarazilo, teda Radka, psa snad ani ne, protože na mě také nedoskočí, ale to už jsme si podávali ruce a takto řádně byv uvítán Radek byl u nás v Jablonci.

- - - - -

Večer už začíná, kavárna se pěkně zaplnila, klavírista Mirek Tomšů hrábne do kláves, vše se ztišuje. Na občerstvovacím stole tentokrát nakrájená tlačenka a na kolečka jitrničky ze sousedního Řeznictví u Brožů – ne, nejsme příbuzní, papriky a tak, také pečico, bavorské louhové preclíky … už mám slíbený recept, a fakt se máčej v louhu. Nabízíme hostu večera čili Radkovi, s díky odmítá „Až po, až po, teď by se mi blbě mluvilo!“, ale Svijanskou jedenáctkou nepohrdne, ta mu šmakuje.

Kdo ví, jak to u nás „na Hovorech“ chodí, ten ví, že prvně si beru slovo sám. Mývám dúležitá sdělení z pravidelné rubriky „Zaslechnuto“ - a tak jedno přidám.

• Já jako jednoduchej člověk si pamatuju vždycky jen jednu věc. Tak například že musím ráno brzo vstávat.
• A to vstaneš? ...nebo to zapomeneš?
• Né, vstanu, to si právě pamatuju, tu jednu věc.
• Tak co...
• To je právě to, vstanu, ale když vstanu, tak už si nepamatuju, proč!

...no a tak. Do poezie se mi moc zabrousit nechce, vždyť tu dnes jako hosta máme básníka, a jakého, samotného Radka Lehkoživa. Asi tak dvacet minut mi to trvá, no s hudbou pětadvacet a o ten „zbývající“ čas, který však trval více dvou hodin, se začíná dělit Radek s klavírem. Má to pěkně připravený, do čtyř takových souborů rozdělený, to podle sbírek zatím vydaných. Také pauzu děláme vždy, na čůrání, objednávání si, také pro odpočinek od soustředění se... a tak, v tomto přípapadě je vyplněna i koupí Radkových sbírek a jeho improvizovanou autogramiádou.

- - - - -

Kolem deváte se společnost pomalu rozchází. My zainteresovaní, tj.účinkující a paní domu Petra a paní baru Jana se sesedáme k jednomu stolu. Stůl s občersvením je vymeten, však bylo „ňáké“! Ale dámy myslely na vše a už má Radek před sebou vyšetřený „obložený talíř“ s těma pochutinama. A pořád bylo o čem povídat, „Hovory“ se prakticky nezastavili, vždyť museli jsme vzácného hosta trochu seznámit s naším městem, jeho historií odsunutých obyvatel, vzniku Neugablonz, dnes samostatné čtvrti v Kaufbaurenu v Bavorsku, či Jabloneckou chatou v Alpách. Také trošku do historie řemesel a dovedností místních, no samozřejmě, všechno se to točilo kolem skla, bižuterie, kovorytectví, medailérství a kolem toho kumštu zdejšího. Kavárnu FR, neboli Franze Riegra – zachránce toho „domečku“jak mi říkáme, nebo-li „Domu česko-německého porozumění“, jsme opouštěli to už se blížila třiadvacátá. A lilo a lilo a lilo, jako by se počasí na Radka opravdu smluvilo. Chtěl jsem mu ještě ukázat noční „přehradu“, která za to i v tuto dobu stojí, a zároveň vyvenčit Bruna, který se večera také zůčastnil, ale ten déšť nám to překazil. Tak jsme povídali, vlastně „Hovory“ pokračovaly ještě u nás doma. Vysvětlil jsem mu, že u nás tady se říká, že „V Jablonci je to buď do kopce, nebo prší.“ Ale také že, když je všude inverze, jako bylo teď douhou dobu skoro všude po republice, tak u nás je „modro“ a svítí slunce. Však co lidí se sem přistěhovalo z Teplic, Chomutova, prostě z těch pánevních oblastí. Kvůli dětem, za čerstvým vzduchem. Není divu, také jsme, podle nějakého průzkumu, nejzelenější město ve státě. Když jsme se pak kolem půl druhé rozcházeli „do hajan“, na stole osiřely dvě prázdné flašky od vína.

Je ráno, za pět minut osm. Na autobusáku, kam to máme celých pět minut daleko, před „pražákem“ v hloučku čekajících, až šofér otevře, se loučíme, teda zase mi dva, Bruno a já, s Radkem Lehkoživem. V devět je na „Čerňáku“ a do desáté, kdy ho pracovní povinnosti volají na Žižkov, to tento „urostlý Hanák z Kroměříža“ dobře stihne. A oba víme, že tímto „naše hovory“ rozhodně neskončily.

Milan Brož

Hovory, ovšem... únorové

Únor… a máme tu únor. Ten ze zimních měsíců prostřední. Když mě děda před snad padesáti lety učil stříhat stromky, vždycky: „Až po těch druhejch zimních mrazech, až po těch únorovejch!“ říkával. Jo, bylo to ještě v době, kdy platila nějaká pravidla, která i průběh roku dodržoval. Letošní zima zdá se býti podobnou těm dávným, takže zřejmě se ještě máme nač těšit a pak, po těch mrazech se snažit zkultivovat ty své stromy, jak ty „in natura“, tak i ty pomyslné.

Před kavárnou "Jiný kafe", třetí zleva Radek Lehkoživ

A na co se těšit rozhodně máme i na našich pravidelných rýnovických „Hovorech, ovšem...“, kdy únorovou kultivaci vašich duší vám určitě mohu přislíbit. Po listopadové návštěvě mladého a velmi úspěšného básníka Martina Trdly, přivítám spolu s osvědčeným pianistou Mirkem Tomešem, spolu s vámi a s „naší Petrou, šéfovou z Domečku“, mezi námi člověka, mladého chlapa, ověnčeného gloriolou snad nejvydávanějšího současného našeho básníka.... a největšího, však uhlídáte.

Milan Brož a Radek Lehkoživ

Hned hned to dosvědčím. „A mrdne-li Theatrálium Příšeří se Tanga“.

Ne ne, nehledejte žádný jinotaj. To jsem jenom vyjmenoval tituly básnických sbírek, které našemu hostu vyšly v letech 2006 až 2015. A pro letošní rok se chystá vydání sbírky další.

Tak já to teda prozradím, pro znalé je jeho jméno už stejně jasné. Ostatně stačí to jméno napsat ve vyhledavači Googlu a odkazů se vám objeví na celý večer. Našim vzácným... ale dovolte mi ještě jednu malou vsuvku: že „čouhám“ nad ostatní, na to jsem si při mé postavě zděděné po otci už zvykl. Tak i v „Jiným Kafi“, žižkovské to kavárně, kam jsem se dostal díky Zoře Šimůnkové. Organizuje tam proslulé „Večery přiměřených depresí“, vyhlašuje literární soutěže a vůbec...tak. Ostatně ona sama našim hostem byla v roce minulém. Tak se vrátím k tomu čouhání, že někdo „čouhá“ ještě nade mne, na to opravdu moc zvyknutý nejsem, leč toho večera se stalo, naaranžovali nás pěkně pospolu a fotili. A tak jsem ho poznal, … našim vzácným hostem únorových „Hovorů...“ je český básník, narozený v Kroměříži 6.5.1975, pan Radek Lehkoživ.

                                                                                          milan brož

Za pozvánkou dovolil jsem si umístit i několik ukázek tvorby.

Tanga

Když jsem z ní stáhnul

její sněhobílá tanga

(a ona ještě po tom tahu spala)

Proužek měl nepatřičnou

barvu přezrálého manga

(a já poznal, že taky není dokonalá …)

  U Velasů 

           Kdo nechlastal U Velasů

           neví, co je to za krásu...

           Tramvaj duní restaurací,

           Štěpánka se domů vrací.

           Neví, že jsem v hospodě,

           tráví večer v pohodě.

           Až k ní ta zvěst dorazí,

           Štěpánka mě přerazí.

Židle

Pod stolem

u stolu

židle – má milá

Kolikrát

ta už mi

posloužila!

Dojatě

prdel má

v sedě se

zachvěje…

Jenom ty

má milá

chápeš vždy

jak mně je…

Jsem

Jsem:

sen, který schne

za svitu hvězd

zbloudilý poutník

jenž nevrací se z cest

ztracený syn

nikdy nenalezený

potomek touhy

co vzešel z lůna ženy

tak co bych chtěl být víc ?!

No přece NIC…!

Sbohem a šáteček

Sbohem a šáteček!

Už žádné příště!

Výkřik se proměnil v dusivý smích

a v hlavě zbylo jen pohřebiště

všech mých padlých buněk

mozkových…

 Holubi

(věnováno B. Hrabalovi)

často mívám chuť nebýt

a ta chuť s věkem roste

každým dnem je těžší přežít

dnes myslím na to posté

každý den toužím

ať je to za mnou

ať to mám konečně z krku

ve třetím patře

holubům sypu

- toužím mít křídla

…vrků!

Na dno

Šlo to tak snadno

spadnout až na dno

sletět až z vršku

rozbít si držku…

…a teď jen stěží

zůstávám svěží

-

Drápat se zpátky?

Na to jsem krátký…

Kariéra

Dnes jsem zase za pár drobných

koupil opici

z podřízené se však záhy

stala velící!

 Ještě ne…

Ještě jsem nedojed

svůj krajíc chleba!

Ještě jsem nedopil

pohár až do dna!

Ještě se ve světle

lucerny mihotám…

Ještě ti nepatřím

země má… - rodná?

Habaděj

Mám peněz habaděj

- prodal jsem beznaděj!

Teď pláču radostí

- nad novou starostí…

Další pokus

Sypu si do dlaně

všecky své prášky

mocnými doušky je

zapíjím z flašky…

-

Najednou vidím se

- jakoby shora...!

Do hajzlu – hejbu se

- zas jsem to zvoral…

Antibigotní

Ve staré křesťanské bazilice

vrtal jsem sochu

v svitu svíce

až konečně jsem – proklatě

přišel k samotné

Podstatě!

Pak šťasten řval jsem z atria:

Heuréka – z dřeva’s Maria!!!

Co můžeš udělat dnes…

Na hrudi ve vlasech ztrácejí

se roztomilá ňadra…

Polaskám je hned raději

za pár let mohou viset zvadlá…

Můj byt

Kdosi za dveřmi mého bytu

dnes večer se mi vysmíval

že já už dávno nebydlím tu

ať táhnu zase o dům dál!

Když rozrazil jsem vztekle dveře

opravdu velmi rozezlen

zas z druhé strany hlas mě vyzval

ať táhnu z jeho bytu ven!

Evoluce

Miluji příběhy, co berou lidem iluze a dech!

Sám ovšem zůstávám raději v teple a klidu…

Dříve snad lezl jsem velmi rád po stromech,

dnes raděj na zemi snáším svou bídu…

Koloběh životů

Jednou se vrátím tam,

odkud jsem povstal v pomíjivost…

(Za trest anebo za odměnu?)

Až se však znova narodím

v tom příštím, lepším světě,

na ta místa již nevzpomenu…

Jednou se vrátím tam,

kam má pamět už nesahá,

odkud jsem vyšel z věčnosti…

Až se však znova narodím,

v tom příštím, smutném světě,

budu zas mít věčné starosti…

Lednové „Hovory, ovšem...“ aneb „Myšlenkový flám“

Myšlenkový flám

Lednovému setkání jsme s Katuškou – hostem večera, nakonec dali pojmenování „Myšlenkový flám! Došli jsme k tomu den předem při přípravě. Katuška přinesla svou věc, kterou napsala pro tuto příležitost a pro mne, abych jí přednesl. A při řečech, které se k večeru vedly, padlo i toto sousloví. Není vůbec důležité, kdo ho vyslovil, vyplynulo totiž samo, a přiřadili jsme ho jak tomu večeru, tak tomu básnickému dílu, které si dovoluji uvést níže.

Flám to byl, a nejen myšlenkový, ale i sýrový, když maminka Katušky celou společnost obdařila plným stolem „smradlavých sýrů“ typu „Limburský, Tvarůžky či plesnivákem“. A protože jsme si vzali všichni, nikomu to nakonec nevadilo.

Šťastná moje ruka, když k hudbě toho večera jsem pozval pana Františka Lamače. Jako zkušený harcovník perfektně pochopil atmosféru večera, jakož i Katuščinu uměleckou výpověď a svým uměním houslové hry celý večer náležitě, ku spokojenosti p.t. Publika, umocnil.

Pro pobavení publika vložil jsem i malou „dovednostní“ soutěž. Nejednalo se o dovednost manuální ale řečovou, čili o dovednost našich úst, našeho jazyka. No jen zkuste pěkně svižně vyslovit sousloví: „Žitavští městští pištci“. Není to tak snadné, že?!... a kór, máte-li to vyslovit veřejně. Soutěž a krásné červené jablko vyhrál nakonec ten, který jako mateřštinou nevládne jazykem českým, ale německým a věřte, daného úkolu se Stephan zhostil neuvěřitelně!

Co napsat o protagonistovi, čili „Kate dela Tomycat“. Byl to její večer, její a všech, co přišli. Vždyť nakonec loučili jsme se až daleko po dvaadvacáté. Katuška nás obdařila nejen svou poezií, ale zazpívala několi svých i přejatých písní a podělila se s náma se svým fylosofickým pohledem na svět. Vzhledem k jejímu mládí je až neuvěřitelné, jak hluboké a ryzí její myšlenky jsou. 

Tak jí, Františkovi, sýrové hostitelce a všem, kteří přišli, patří velký dík.

A jak jsem nakonec slíbil: Kate dela Tommycat – Myšlenkový flám

Myšlenkový flám

Jen básník ví, jak nazvat vílou obyčejnou láhev od vína,

po nocích bdí, do tmy se dívá, pláče pro múzu co umírá.

V nekonečné insomnii v posednutí "nadsil" temna

vyděšenou harmonii píše k spáse dole ze dna.

Tady není nad pomoci, oč se opřít, po čem jít,

po levici po pravici nemůže se obejít.

V transendentálním opojení za branou astrálních zcestí,

Sebemrskač! Buřič! Blázen! ...zatracen svou nelidskostí.

Nerad hostí cizí hlavy darem slova, když ho sraly,

však sám Bůh do vínku jeho dar nedar chtě nechtě dal,

tak vize jak vesmír starý, donucen je „slovit“ dál.

Ještě že ten konstrukt Ega dovoluje poodstoupit,

že se dívám na ta slova zpětně po tom prožitku

jako na chiméru Ega, ...odlepenou nálepku.

Sepsáno pro „Hovory, ovšem...“ 
                            25.leden 2017

                           Kate dela Tommycat