PODIVUHODNÝ SVĚT BLÍŽENCŮ

Jan Šimek - obrazy

Dámy a pánové …

dne 14.září 2016 v 17hodin mám tu čest provést vás vernisáží výstavy obrazů

maloskalského malíře Jana Šimka, kde v prostorách „Domečku“ - tedy Domu

česko-německého porozumění v Jablonci n.N.-Rýnovicích instalována bude 

v prvním patře  jeho výstava 

Podivuhodný svět blíženců

1. Jan Šimek - turnovský rodák, v osmapadesátém tam přišel na svět. Pak ještě Železný Brod a Malá Skála, to je jeho ta … řekněme … ta geografická linie života..., na jejímž pozadí se vše promítá: příchod na svět, věk dětský i jinošský, dospívání! Ale také poznávání, učení, setkávání, nabírání zkušenností, zrání. Proto v sobě ani dnes, v dospělosti, nemůže tu krásnou krajinu svého dětství zapřít, ... to údolí Jizery,, to POJIZERSKÉ mělecké hnízdo, které zrod dalo mnoha významným výtvarníkům - malířům, sochařům, sklářům. A já Jana Šimka, kamaráda Honzu, dnes, ...nebojím se to říci, … řadím do tohoto zástupu. Ale nepředbíhejme.
2. Po vyučení v OU Bižuterie se ke KUMŠTU... de facto... dostává na světově proslulé železnobrodské SKLANDĚ v oboru VÝTVARNÉHO UMĚNÍ. Po absolvování v roce 1979 je marná jeho několikerá snaha o přijetí na AKADEMII VÝTVARNÝCH UMĚNÍ, ...ANO, TO BYLA TA DOBA, KDY DĚTI MOHLY ZA SVÉ RODIČE, TAK BYL REŽIMEM POTRESTÁN ZA TÁTOVY POSTOJE V R.68.
   Do poloviny 80.let ještě pracuje jako návrhář svítidel v ŽBS, dále již opouští „skleněné schodiště“ života a zcela se upisuje malířině. Od roku 1994 i na železnobrodské ZUŠ, kde na výtvarném oddělení předává své zkušennosti nejen žáčkům -náctiletým, ale jako jeden z prvních se věnuje i dospělým.
3. Tenkrát, po těch „pokusech o AVU, volí jiné cesty. Těží z přátelství s mistry Komárkem, Jírou, kteří mu věnují několik let soukromého studia. Dál --- Nese v sobě sklářkého výtvarníka profesora Novotného, ovlivněn se cítí být i Bauchem, Roualtem, a dalšími těmi, kteří preferovali poctivou malířinu – myšlenku – obsah, čerpá od nich zkušennosti, taje i životní fylosofii, a kus každého z nich si v sobě nese.
4. Sám Vladimir Komárek mu uváděl mnohou výstavu. Stojí za citaci jeho slova např. z té Honzovy výstavy druhé, v roce 1990 v Rovensku pod Troskami Vladimír Komárek, mimo jiné, řekl: „…asi by byla škoda, kdyby kolegu mistra přejelo auto, vypadá to, že nám asi ještě lecos pěkného vytvoří!!!“
5. Kdysi jsem v jedné knížce napsal: Malíř promlouvá obrazy a spisovatel maluje slovy. Tady, u Honzy to musím opravit, u něj je to trochu jinak. On také promlouvá obrazy, zajisté, ale krom toho maluje nejen štětcem, ale i hudbou – jako výborný kytarista, a právě v této roli jsem ho před lety poznal při jedné, ne jeho, výstavě v bývalém Rosariu. Já zajišťoval slovo, on hudbu... ještě s parťákem předváděli překrásné jazzové kousky. A večer šel tak, …po třetím frťánku na báru bylo jasno … o dva měsíce později jsem mu samotnému uváděl výstavu...už nevím, v BABYLONU, myslím. A od těch dob se přátelíme...povětšinou v penzionu MARTA na Malé Skale, kde pravidelně vystupuje jako člen kapely REVIVAL SIXTY, … nebo v jeho ateliéru a malé, leč obsažné galerii, kterou provozuje od jara do podzimu přímo na Skale pod Panteonem.
   A Co se týká jeho dovedností, … , NAD TO JSEM v minulých dnech ještě ZACHYTIL ZPRÁVU, že dokonce fušuje i do umělecké kovařiny.
6. Tady musíme odbočit právě k Blížencům, jejichž Podivuhodnému světu je dnešní výstava zasvěcena, … vždyť on sám je pravým reprezentantem tohoto větrného znamení, kterému vládne sám velký Merkur,... posuďte sami jeho pozitivní vlastnosti:
   1. duševní všestrannost .. to je ta jeho všestrannost
   2. bystrý intelekt
   3. zájem o dění
   4. zvídavost a aktivita, potřebuje si:
      1. vše vyzkoušet … vidíte, to je také to, o čem mluvíme
      2. stále něco řešit
   5. tolerance
   6. svoboda... tu vyžaduje i pro sebe
   7. ...a ...a ...no, nechme toho, ať nepřechválíme, je tam i pár vlastností těch druhejch
7. Ještě něco k jeho výstavní a další činnosti. Podrobně to je tady na tom C.V. ...
   
   Jen chci upozornit na roky:
   1992 – kdy se stává členem UNIE výtvarných umělců ČR
   1996 - kdy se na základě výběrového řízení jako jediný z ČR účastní ceny
   evropského malířství "European price" v Belgickém Ostende. Akci
   obsazuje třemi díly. S jakým výsledkem?... to snad nejlépe dokumentuje
   ta skutečnost, že všechny byly ukradeny.
   Počátek devadesátých let – kdy svůj vztah k místu dokumentuje svou účastí
   na zakládání Maloskalské galerie.
   2010-11 – kdy restauruje - velké sgrafito Josefa Jíry
   - malovanou mapu „Maloskalsko“ od Jana Novotného
   

   H U D B A, prosím
8. Tak, Konečně jsme v roce 2016, respektivě u 21.dne měsíce září...tedy teď a tady. Dnešní výstava se jmenuje PODIVUHODNÝ SVĚT BLÍŽENCŮ, když nese jméno vůdčího obrazu - „BLÍŽENCI“, ... a mohu tajně prozradit, je to první Honzova výstava s tématickým zaměřením... a jako starší kamarád dovolím si dodat: Už k tomu, chlapec, dozrál!
   
   

   
   Blíženci
   
   podivuhodný svět - Blíženci!
   Co si nesou ve věnci?
   A co v ratolesti?...
   ...štěstí?
   ...nebo ránu pěstí?
   .
   Blíženci...
   podivuhodný svět...
   .
   A kolik vět
   mají ve věnci
   třeba milenci?
   ...nebo bez vět
   .                a slov
   jen lov, jenom lov,
   či tělesný jen chtíč
   a pak rychle pryč?!
   .
   Blíženci...
   podivuhodný svět...

   
   

          ...a kolik slov a vět
          .                  mají hráči?...

   a kolik bratři?...
   Kdo sem všechno patří?...
   jen ten co se bratří,
   či i ten co mluví za tři?
   Nač je třeba se ptát,
   kdo koho že má rád
   .                                       – či
   kdo koho doved k pláči?

   
   

   
   

   Blíženci...
   podivuhodný svět...
   .
   v kterém nitky vztahů
   budují dráhu
   co nemá dosti
   žádné vzájemnosti
   a na kterou krátká je
   i sekyra kata,
   i zabouchnutá vrata
   i kule
   nepřítele...
   podivuhodný svět
   .                  … plný taje
   neřestí
   i ctností,
   .           co neroztaje
   ani na věčnosti.
   
   BLÍŽENCI

.                                               MW
8. Honza, tedy úředně Jan Šimek nechce moc mluvit, leda tak u skledničky při přátelském hovoru. Vždycky říká: Mluví za mne práce – obrazy … a hudba.Vraťme se k těm vlastnostem Blíženců – určitými slovy vyjadřujeme... vlastně co? Vlastnost, to ano, ale jsou to jen slova, no řekněte: duševní všestrannost … co to je? Bystrý intelekt – nu dobrá, ale namalujte mi ho někdo! Zájem o dění – hm, to je to samé. A můžem pokračovat... zvídavost, aktivita, potřebuje si vše vyzkoušet … vidíte, ...už dost, raději už dost. Konkrétními slovy vyjadřujeme a opisujeme něco ne příliš určitého, tedy neurčitého, dotýkáme se vlastně samotného Principu neurčitosti, který byť se snažíme vyjádřit slovy určitými, zůstává nadále neurčitým. Když vedle sebe postavíme dva jedince stejně popsané, a podotýkám pravdivě a výstižně, stane se, že je každý úplně, ale úplně jiný. No zajisté, vždyť hovoříme o principu neurčitosti.
   A tak se měla jmenovat i tato výstava. Avšak na neléhání paní Petry Laurin, které se název zdál býti poněkud neurčitým, přišel Honza z názvem zajisté určitějším, tedy
   Podivuhodným světem Blíženců.
9. Ten elaborát jsem vytvořil, abychom byli „štont“ pochopit bytost malířovu, pochopit jeho vnímání světa, obrazů, dějů,... vnímání barev, kontextů, a v neposlední řadě vnímání a chápání sama sebe! To co zde dnes můžeme vidět, je vytvořeno složitým vývojovým dějem, který se odvíjí v malířově nitru, v pocitech, v tušeních počínajících příběhů, v jejich variantách, v chápání či nechápaní toho všeho, v porozumění svého místa v tom všem.Vše, co tu dnes vidíme, je vyprávění příběhů, zastavení, poznání. Dámy a pánové, tady v této výstavní prostoře vypráví malíř Jan Šimek o svém životě, o sobě!
10. Obrazy zde umístěné nespadají do stejného období, tuším, rozptyl je patnáct let. Dále bych chtěl upozornit, prosím důrazně upozornit, že výstava je prodejní, ceny jsou stanoveny vždy při osobním jednání, a jak to při takovýchto příležitostech bývá, vždy ke vzájemné spokojennosti.
11. Dámy a pánové, hraje, vystavuje a vypráví vám o sobě 
                                              maloskalský malíř, pan Honza Šimek
    
    (z předpokládaného projevu MB)

Jan Mašata - zářijové HOVORY, ovšem...

Otvíráme 3.ročník "Hovorů, ovšem..." Zářijová premiéra řady 2016-17 bude, myslím si, velice zajímavá. Pozvání přijal člověk, s kterým jsem se seznámil v pražské... ale chyba! ...v žižkovské "profláklé" umělecké kavárně "Jiný kafe" .


Tak, každej jsme si tam mohli (ale nemuseli) něco řict. bylo nás tam...ale kdo by to počítal. Vždycky jsme si navzájem zatleskali... totiž, co člověk to autor, a bylo nám tam dobře. Důležité je, že tam vznikla, alespoň pro mne "lonťáka", nebo-li člověka z "lontu" *) nová přátelství. A Honza Mašata, kterého 21.září přivítáme v našem "Domečku" bude prvním, z těch "přátelství", která Vám, dá-li Bůh, budu moct představit.

Hned, hned to bude... jeho malé curiculum vitae. Jen, dovolte mi ještě, ...víte, o to mi je symtatičtější, On je totiž...taky né z Prahy..."z Varů" je, z těch "Karlových", a na ty mám z mládí nějaké vzpomínky, z let studentských, z gymplu z Chomutova ...měli tam tehdá druhej snack-bar, hned po Praze, tak jsme tam jezdili stopem, "do šneku" - jsme říkali. No a na "fesťák" taky, to už ty festivaly tam byly v tý době. Také i jako baskeťák jsem tam leta často zajížděl - hrávalo se v "konírně" nebo v hale, oni tam měli dva mančafty, i soustředění jsme tam měli, pěkně bazének Thermalu vždycky na závěr tréninků, ale také s Českým...pardon, chyba, tehdy ještě s Československým rozhlasem i v PUPu byl ubytován. Nebo také nahoře na Slavii...bůh ví, jestli se to tak ještě jmenuje. Také "Varieté" tam v té době, byť ještě "bolševické", měli. Třeba o tom něco povím při "Hovorech".
No...a tak, tak se to nějak spojilo, On ze světových lázní, já z města, které zdobilo, a zdobit zase bude, ženy celého světa!

*) lont - z němčiny
              venkov, přeneseně i předměstí
              z lontu = z venkova, lonťák = venkovan, v naší republice užívané 
              jako "mimopražský"

Ale teď už: prozaik, básník, hudebník a recitátor

J.M.Mašata 1976…  
...rodák z Karlových Varů, který přesídlil do Krušnohoří  je
básníkem i prozaikem. Studoval na Západočeské univerzitě,  kde se rozhodl přesídlit na obor politologie, kterému se chystá v brzké době věnovat. Jeho vášní je hra na klavír a spojování textů nebo poezie s hudbou. V mladém věku byl členem hudebního uskupení MyNameis. Věnuje se psaní krátkých povídek,  které se pohybují na hraně prózy a poezie. Ve svém psaní reflektuje mezilidské vztahy,  bytosti na okraji společnosti a melancholický až snový pohled na život a svět kolem sebe. Zároveň se v některých povídkách a  básních umí paradoxně podívat na život velice reálně až drsně. Má osobitý styl psaní i přednesu. Velmi rád svá díla veřejně prezentuje.  Atmosféra při autorském čtení ho fascinuje. Rád prezentuje svou tvorbu , ale stejně rád naslouchá ostatním autorům.  Proto se často účastní literárních i jiných kulturních akcí. Je účastníkem mnoha literárních večerů a literárních soutěží kde se mu podařilo dosáhnout skvělých úspěchů. Jeho literárním snem je dát život svým povídkám na divadelních prknech. 

P O Z V Á N K A

Milan Brož a Galerie FR

zářijové

Hovory, ovšem…

host večera

JAN MAŠATA

autorské čtení - poezie. proza

středa 21.září 2016 od 18 hodin

kavárna galerie FR

Jablonec n.N.-Rýnovice

http://hovoryovsem.blogspot.cz

Srdečně vás všechny zvou:        Petra L.           Honza M. 
                                                                                                       Milan B.

PS. Něco ukázek z tvorby uvedu v dalším příspěvku tohoto blogu.

J.Mašata - ukázky tvorby

Povídky FOKUS a ODPUSTKY, poezie HLAVA Z JARA

I.

Fokus…

Hajzle jeden… odpornej!

Vymrštila po mě Saša jeden ze svých vzteků a schovala se do dlaní.

Usmál jsem se a poslal na oplátku hodně sladkej polibek.

Přesto, že jsem jasně věděl, že nemám navrch… už dávno.

Tak jsem zaostřil. Když takhle schovala to nejkrásnější. Vlasy jí zvýrazněly. Měla tak jemný uši a to jak je přerůstaly vlnky načechraných vlasů. Jak se dál vlněly až kamsi k lopatkám. K červenýmu znamínku, kde to muselo asi lechtat. Vypadalo jako malý tlačítko. Možná, kdybych ho zmáčknul, tak jí restartuju a všechno by bylo jako dřív. Tenhle restart jsem ale vytlačil z hlavy.

Uznal jsem, že si ode mě zaslouží poslední slušnost… a to sice nechat čas a prostor, aby polkli trapnost týhle chvíle. Toho konce, kterej přišel stejně jako jaro po zimě.

Stáhl jsem to a odporoučel se.

Vyšel jsem z bytu a sednul na studený schody.

To zábradlí bylo zdobený tak před sto lety.

Ušlechtilý železný ozdoby vypadaly jako houslový klíče.

A malý skvrnky na kamenných schodech jako čerstvě padlý vločky.

Kolik těl se za ty roky asi pokoušelo dobelhat až sem do pátýho.

Kolik nohou kráčelo sněhem hezky jedna závěj po druhý.

Malý puberťáci kdysi ve třicátejch co pozdějc zamykali před gestapem a ještě pozdějc před rudejma fízlama. Tolik příběhů a osudů. Návratů k rodině na horu a útěků od rodin zase po schodech dolů.

Třeba tady dožili a třeba jich pár skončilo na jednom z těch zubů do nebe.

II.

„Kraviny“! otočil jsem se sám do sebe a vyvrátil myšlenky někam do přízemí.

Dveře se otevřely a ona procupitala na těžkejch podpadcích jako datel někam pryč.

Když mě míjela ani koutkem oka nezavadila o mojí přítomnost.

Jako by někdo ze sousedů nechal uvázanýho jezevčíka k jednomu z těch houslovejch klíčů a ona to viděla každej den. Tak lhostejnou jí to nechalo.

„No… pěkný finále“ zamumlal jsem si a těžkopádně se zvedl, abych pomalu sjel jejím směrem… ale né za ní.

Sešel jsem až do sklepa, kde to kdysi všechno začalo.

Tady jsem byl naposledy, když mi bylo patnáct.

Zbytky omítek páchly pořád stejně prohnile něco mě na tom zaujalo.

Nedalo mi to a kousek jsem si odlomil jako perník z chaloupky. Strčil si střep z dětství do kapsy jako na památku a bylo úplně jedno, že se hned rozdrolil na prach.

Chvilku jsem tu minulost nasával a zjistil jsem, že mi dělá dobře. Kolik radosti může zarůst do plesnivý duše vopelichanýho psa. Trošku sklepní hniloby a nejednou bylo líp.

No vezmu to nahoru a ven a nechám se převálcovat září ranního kotouče.

Venku bylo živo.

Spěchalo se, potácelo, jezdilo brmbrm… a taky hádalo.

Dva týpci hned na rohu u Křepelků. Ty mě zaujali. Tak jsem si je přiblížil. Štěkali na sebe. Asi si dlužili z předešlé noci.

III.

Jeden druhýmu šacujou kapsy a blekotaj něco o kamarádství a děvkách a zradě a taky dluzích.

Všiml jsem si, že mají podobný nosy. Jeden výrazně koktal a ten druhej se pořád přiblble usmíval.

Ty nosy mě ale zaujali nejvíc. Tak jsem zaostřil.

No jo… je to jasný. Zaradoval jsem se jako Sherock Holmes. Mají naprosto stejnou bradavici na rozpláclý špičce nosu a ksichty jako buldoci. Oba ty zrzouni budou určitě bráchové.

Nahlas jsem se zasmál jako malej, až jsem tím překvapil proudící okolí. To se na chvilku nechápavě zastavilo, ale hned se zase rozjelo stejnou rychlostí jako před tím. Ostatní mi byli fuk. Navíc stejně nikdo z nich nestál za přiblížení.

Když jsem zaostřil zpět ke Křepelkům, nic se už nedělo. Tak jsem to stáhnul.

Dost lidí by se divilo pro

mě tak zajímají tyhle detaily, maličkosti, titěrnosti.

Je to jednoduchý. Poznal jsem v životě už dost velkosmyslů a iluzorních pakřivin na to, abych si konečně začal všímat těhle malých a přitom tak rozlehlých světů.

Skrývaly toho tolik. Stačilo si je jenom přitáhnout a zaostřit.

To vám jsou věci, co se dějí ve stínech lidský pozornosti.

Tak například včera těsně před setměním.

Malej psík… takovej ořech. Táhnul v tlamě kus nakousaný bagety. Jak přebíhal ulici, tak mu ten zbytek odhozenýho žvance zůstal ležet mezi kolejema. Přímo uprostřed hlavní street. Tak jsem zaostřil.

Byl tak chytrej, že se nenechal přejet a vždycky si počkal a v tepu mezi tramvajema se pokoušel vrátit, aby se jí zase mohl zmocnit.

Jenže se mu to nedařilo. Jak se přiblížil, hned něco burácelo a on musel uskočit.

IV.

Zajímavý je, že se vždycky najde jeden mezi tisíci, kdo pomůže. Většinou to jsou nevýrazní pro ostatní obyčejní lidé, kteří nezáří dost na to, aby jim někdo věnoval gram času.

Jsou to lidé, kteří září samy pro sebe a udržují si mnohem více tepla než všechny hvězdy a komety co kolem prolétají. Když je potřeba, tak se otevřou a jedním paprskem posvítí přesně tam, kam je ve tmě potřeba.

Jedna taková bytost si všimla neštěstí tý malý chlupatý schránky a přes posměch puberťáků a dalších vyspělých figurek se postavila do cesty řítící se tramvaje… a ta musela zastavit.

Těžkotonážní figura a nekompromisní proporce odhodlané ženy, která roztáhla ruce, jako sám Ježíš uprostřed tý začmouděný ulice mě naprosto uchvátili. To odhodlání a bytostní truc.

Tramvaják a veškeré osazenstvo toho přibližovadla jí přímo zatloukávali do dlažebních kostek, ale ona odolávala se širokým úsměvem a tváře se jí nadouvali a osoba jako by rostla a rostla. Vedle toho monstrózního dobra byl psík jako nicotná veška. Přiběhl k těžce dobívanému pokladu, popadl ho a hned utekl.

Ženská se jenom ujistila, že splnila misi a beze slova a s úsměvem se odhoupala na nateklých nohách kamsi do postranních uliček. V hledišti to ještě chvilku vrčelo, cinkalo, a když byla nenávist polknuta… brmbrm jelo se dál. Pak jsem to stáhnul.

Nemám recept ani scénář ani žádný moudro, který bych trousil jako odkaz apoštola.

Všímám si a uzdravuju SVOJÍ duši. Zjišťně hledám lék a odpustek pro vlastní nitro. Záchranu vlastního bytí.

Léků je tolik jen je polknout a vychutnat si každý sousto. V těch chutích je poznání.

Jedno Vám povím. Jednou přijde den, kdy se nebudu bát zaostřit i sám na sebe.

Odpustky

Francova žízeň

Napiju se!

Zlomím si mozek a nechám odplavat ten usedlej hnus co to půjde. Stejně nebudou stačit všechny kanály světa.

Jsem stvůra, co už dávno měla dodýchat, ale osud se nějak zasekl… pořád čeká.

Do mých přesýpacích hodin se musel dostat pořádnej kus sajrajtu. Jinak to není možný.

Moje existence neměla nikdy smysl, tak možná pár barům a hospodám jsem pomohl. To jo! Vo ničem jiným nemám ponětí.

I starou trumpetu jsem dávno prolil napříč tělem.

Bez pláče a dojetí.

Je to divný. Je to opravdu divný. Kurvy, co sem znal už jsou nejspíš v důchodu… a jiný lidi? Jiný lidi vlastně neznám. Neměl jsem tu čest.

Snad kdysi, ale to už je dávno. Zapomenuto.

Vymazáno jest!

Jako v mlze.

V mlze se ztratí všechno. Je to dech kanálů navlhlých myšlenek krys a potkanů.

Když se tak poflakuju a odrážím ulicema jako koule ve flipperu od rohu k rohu.

Směju se při každým odrazu a cinkám drobnejma v kapse.

Jo chlast je dobrej parťák o to hůř rádce.

Utrácím život a nelituju.

Někdo holt prohraje, aniž by vsadil.

Spadnout až na dno nedá zas velkou práci.

Jsem sám sobě bolavou inspirací.

Snažím se nasávat, aniž bych vadil.

Snažím se cítit, a to je to jediný, co na mě nesnášej ostatní zdechliny.

Alééé zpěněný moře a vlny jako barák… na to bych se ještě podívat chtěl.

Vobčas se takhle zasním u pivní pěny a napadaj mě barevný představy.

Jen tak na to burácení příboje civět a divit se.

Věřim… že voda jednou semele všechno. Zahryzne se do starejch kontinentů jako do chleba. Pěkně je rozmočí a pomalu stáhne v malejch žvejkancích zpátky ke dnu. Do bahna a tmavejch jeskyní. Zbytek sežerou obrovytý bílý verlyby, hladový po všech těch staletích v šeru čekajících.

To bude pastva!

Lok,lok,lok,lok… lok. Já si na vodu už nějakou dobu zvykám. Ve všech jejích skupenstvích a formách. Mě překvapit nemůže. Ovšem, co budou dělat ti… ti všichni suchozemci, zvyklý na suchý hrdla a přecpaný žaludky vepřovým masem. Tó vážně netuším.

Oceány se s nikým mazlit nebudou. Žlutý, černý, bílý a vůbec všechny pestrobarevný posery bez žáber sroluje do jednoho tepichu a pokreje s nima široký dno. Kostřička na kostřičce, jako dávný schránky mořských korýšů.

Kilometry úkrytů pro hady, murény a hejna dalších potvor.

Tak na to si připiju!

Nadechl jsem se. Nadechl se jak nikdy a smíchal to s lahodným kouřem průmyslově nastřihaných šluků.

Ten dehet na plicích mi vždycky připomene, jakej jsem sebevrah. Na posranej útulek nedám ani pětku, ale živit tabákový generály a jejich nadpozemský žití mi nesmrdí. Neberte to! Obvzvlášť , když mi zaručí rychlej a bolestnej konec. Jistota je jistota.

Prej je to mindrák! Pravda je, že našeho učitele na matiku jsem se bál. Bál jsem se taky chlapa v ulici, co se vždycky otáčel a řval krutý věci.

Krabičák za třicet a po dvou deci žluklý kecy.

A ten cikán, ten mi v deseti narval kloubem do dásně. Popelnice dělaj pěknej randál! Ta zranitelnost mě dost překvapila , ale strach to už nebyl.

Co takhle žiju a plejtvám. Čím dál víc se děsím sám sebe. To nejbolestnější a děsivý jsem objevil právě sám v sobě. Ve svých vlastních stínech a zašitých tajemstvích. Žádný voňavý nebe!

Stál jsem před šedivým barákem a v ruce svíral tašku se svým životem. Hvězdy byly dotěrný, jako vždycky a já dělal, že je nenávidim.

Všechno bylo kulatý. Obzor mě dojal, ale jenom na chvíli.

Zvrácená chvíle osudu, kterej chyby nedělá. Nikdy se nemýlí.

Tak se zase odrážím.

Jako ve flipperu.

A pálím za chlastem.

Máme sraz s Renatou.

Má černý kukadla a prošla si marastem.

Před chlápkem s kvérem zdrhla z Ukrajiny

Třeba se zžijem

A třeba se nepoperem a skáknem do peřiny.

Tak pěknej večír… a bacha na zdechliny!

HLAVA z JARA

Asi mi praskne… HLAVA! 

Po tý dlouhý krutosti těžkých zimníků

schovaný krásy holek

Rtů jenom modrých a zkřehlých prstíků

Na duši obleva… přesto váhám

Je květen

Je ráno

Je zázrak

Je ke zrození dáno

Poslední podzim zanechal pod listím

kopečky popela vášnivých ohňů

Spálené naděje přikryté pod zimou

najdu a rozfoukám při jarním větru

na klestí pletence ženských vlasů

Květnový rituál ze starých časů

Ty barvy a obrazy a nádherný tvary

Holky jsou posedlý a jako ve snu

jako by se zdály

čistý a hedvábný jak kůže na děcku

jen tak si baletí… KRÁSA

… přisává sílu mláděti u cecku

Již neváhám a skáču po hlavě

do proudu vášně květnových obřadů

Snažím se pohladit všechny ty tvary

Snažím se ochutnat chutě a nektary

Běžím a nasávám vůně světů

schované vábení jarních květů

V závoji představ pod lehkou košilkou

stíní se tajnosti pro chlapy lep

Toužím se přitisknout poslouchat šum

zpěněné krve

Toužím se nabízet

Oslepen vášní

Pohlcen opilstvím

Objal bych všechny

… všechny mi srdce lámou

 Žíly jak hřebci ve svalech mohutní

Vlčím si neřestí

postelí rozestlanou

Ta postel je svět!

Jen lehnout si a roztáhnout duši

Pod hlavou polštář zelený mech

a opar jak peřina

v teplých pramenech

nateče do klína

té co leží se mnou

v pletenci těl

Je jako lék co uzrává

a není na příděl

Krev tedy pění

Rodí se nevinnost

a mě je dobře

Hlava je k prasknutí

nejde však o bolest

Nikdo mě nenutí

To že jsem divákem

květnových slavností

je pro mě rozkoší

 … je pro mě čest.

Kupte nám Cyklistu

Milé Radnice a milí Radní,

píši Vám pro to, že bychom rádi, kdybyste nám, lidu jabloneckému, koupili cyklistu. Mám na mysli toho kovového, který je svojí nekonečnou poutí instalován na ostrohu vyvýšeného terénu u kostela sv.Anny při příležitosti výstavy v kostele instalované.

Hovořil jsem s mnohými svými kamarády, přátely, známými. Výstava se všem moc líbí, ještě více však nadšeni jsou právě tím cyklistou. Naše město neoplývá přílišným počtem soch, plastik a podobných výtvarných děl, a když, leckteré svou instalací jsou na místě když ne přímo nedůstojném, tedy alespoň zanedbaném, v ústraní apod. Nějak to „u nás“ prostě zatím neumíme, a nějaké nové instalace? ...vůbec si nedovedu vybavit.

Dotyčný cyklista, byť by leckterý „odborník“ mohl možná vyjádřit příkrý soud nad vzájemným sousedstvím onoho kovového díla a kostela, se nám jeví jako dílo, které dotyčné místo, křižovatku, v příkrém protikladu s protějším nevzhledným hotelem Merkur, osvěžuje svým vtipem, zpracováním a veselostí.

Moc se nám tam ten cyklista líbí, a proto Vás, milé Radnice a milí Radní oslovujeme touto naší žádostí: „Prosíme, kupte nám Cyklistu!“

                                                                                    Milan Brož, Jablonec n.N.

Motýl a badminton

Na zahradě, za chalupou, na kusu vysekané trávy se sportuje. Mladá dvojice se tu s vervou věnuje hře zvané badminton.

Ten motýlek, ten bělásek bílý, snaží se létat za košíčkem, snad si ho chce namlouvat, dvořit se mu, vlichocovat, a diví se, proč on, ten košíček tak rychle, ...kam chvátá, ...proč občas k zemi, kde však žádné květiny, jen krátce střižená tráva, když kolem všude tolik rozkvetlého kvítí.

A bílý košíček mlčí. Ve své pýše?...snad, ve své zaujatosti pro hru?...snad, ve své neživotnosti asi! Bílý motýl to zkouší znovu a znovu, košíček poletuje neúnavně vzduchem sem a tam, doleva doprava, občas...pravda, na zem usedá, aby vzápětí už zase do výšky, doleva doprava, mezi těmi divnými plackami.

Motýl nic nechápe, ale už vypozoroval, že v kulminačním bodě vrcholu letu toho pyšného, ale zajímavého motýla, má chvilku chviličku času ho oslovit, rychle, rychle navázat konverzaci. Už už se k tomu chystá, ale to slovo, to jediné slovo...a proto tak důležité, to jediné slovo, kterým ho osloví, zatím nemá.

Obdivuje ho, jeho let. On sám létat umí také, samozřejmě, to jo, tím svým, protože je motýl, motýlím třepotavým letem. Od květiny na květinu. Ale tak jako ten, zřejmě cizokrajný, ale také bílý motýl, ne, tak to neumí. Ach...ty ladné křivky jeho letu, pak zase střemhlav dolu k zemi, tu prudce vyrazí, aby se vzápětí skoro zastavil. Ano, a to je ta pravá chvíle pro to oslovení. Motýl urputně vymýšlí to slovo, to jediné a důležité. Podaří-li se mu to a toho cizokrajného tím slovem zaujme, jistě se spřátelí, ne-li... ale celý zrudlý až za tykadly, ani domyslet nemůže. Jistě se tomu letu také naučí, budou létat spolu, sem a tam, doleva a doprava.

Ještě ale né, ještě počká, musí ještě počkat, ještě to slovo nemá přesně vymyšlené. Musí být dokonalé...to slovo, musí v něm být všechno, obdiv, láska, porozumění. Nesmí urazit, musí pohladit, i přislíbit. To jedno jediné slovo, víc času nemá, jen v tom kulminačním bodu, chvilinku, na to jedno jediné slovo. Motýl ztrácí hlavu, motá se do dráhy tomu druhému, rychlému, plete se, překáží, odhodlává se, kříží dráhu letu...

X X X

Ale hru právě končí mužský hlas „Tak jdem, konec!“

„To jsme si ale dneska pěkně zahráli...“ - je replikou ten ženský „...a ten motýl, pořád se tam tak motal až...“ - ale pro mládencovu hubičku nedomluví.

Zamilovaná dvojice pomalu opouští vysekaný kus zahrady a za nimi na krátce střiženém trávníku leží bílá mrtvolka s červenavými tykadly.

Prasklá pneumatika, bezdomovci, zrušený výlet a socializace psů, aneb jak nám to dneska vyšlo!

Píchl jsem pravou zadní. Do pneuservisu jezdím k Vimajerovi, za Novoveské rybníky. Je sobota, půj jedenácté. „Vezmu s sebou psa...“ - se mi mihne hlavou „...teď tam nikdo nebude a pak se projdem a zaplavem si na Novovesáku!“.

foto Z D E

Tak se také stalo. Pejsek Bruno, takovej chlupatej, ještě ani ne dvouletý kříženeček, je v intencích Sokolského „Vždy připraven!“ vždy připraven vyrazit ven. V servisu to bylo rychle hotové, akorát... no, ta guma je špatná, musí mi objednat novou, nemají stejnou skladem, „ach jo!“, ten výdaj bude nakonec mnohonásobně vyšší, nežli jsem předpokládal. Otráveně odjíždíme ...tedy já otráveně, Bruno se pořád raduje... a parkujeme zrovna u schodů k rybníku.

Šup, a je venku. Rychle auto zamykám, také „šup“, a chvátám schodama dolu za pejskem. Zprava najednou pitbul! Rychle „svého“ volám, chci ho přivázat. Přece jen, že!... pitbul je pitbul, opatrnosti nezbývá. Nějak se mi nedaří s karabinkou, zvedám hlavu a... „A jó! To je Aira!“ si nahlas oddechnu, když za stromem se objeví slečna Helena, panička to toho pitbula, respektive té s naším „Oříškem“ stejně staré kamarádky pitbulky Airinky, já ji totiž bez paničky nikdy nemůžu poznat. Pejsci hned se zdraví, nechám uvazování Bruna, to už Helena na mě mává a jak ti pejsci, zdravíme se také, jen to očuchávání vynecháváme.

„Taky kolem rybníků?“
„Já tam nejdu...“ na to Helena „...ono jich tam zase je!“

Totiž, dvě lavičky tam jsou, u plotu, co je ten Dům seniorů. Letošního léta je okupují, doslova tam kempují, slunečníky, matrace a... a... a nezbytné „krabicové“, bezdomovci. Co jich tam, panečku, je. Lidi na rybníky prakticky přestali chodit, není o co stát. Jsou voláni „městští“, často, ale marná práce, nic se s tím neděje a pro normálního člověka to tam fakt už není. Onehdá tam jely dokonce dvě sanitky.

foto Z D E

„Ále... já to obejdu!“ říkám. „Já se nebojím!“

„Tak my půjdem s Váma!“

A jdem. Když jsme zrovna naproti tomu „kempu“, koukám na hodinky, čas je „dobrý“, a napadá mne „Tak my...“ - mluvím za sebe a Bruna, „...to vezmeme tady do lesa, Alešovou nahoru a na okruh. Jdete s námi?“ - a obě slečny, ta psí i ta lidská, šly. Povídáme, pejsci si hrají, občas v lese mizí z dohledu, aby se v zápětí objevili o deset dvacet metrů dál. Slečna Helena mi vypráví, že mělo být zase společné venčení, říkáme tomu „socializace, pejsků, ale že z toho sešlo. Míjíme meandrující potok, pejsci toho hned využívají, pijí a brodí se. Už míříme do míst, kde se slévají tři cesty, aby za nějakých padesát metrů se zase rozdovjily. Ano, je to přesně to místo, kde je ta rozbitá, úplně vyvrácená lavička. Všude kolem vysoké stromy, ale co se cesty dvojí, ten ostroh tam tvořený je lesem mladým. Míříme doprava, cesta počíná klesat k lesnímu hřišti a dále pak k malému lesnímu rybníku. Zrovna hovoříme o slečně Denise, naší společné kamarádce od pejsků.

„Nory! ...Norýsku!“ se najednou ozývá z toho mladého lesa. Oba, unisono jako na povel, voláme vesele do lesa a opakujeme ono „Nory! ...Norýsku!“ Vzápětí se k nám ze zadu, vypadá to jako mladá srna, tryskem blíží nohaté zvíře téže barvy, a v tu ránu a bez jakýchkoliv okolků nám svým velkým čumákem začne kapsy pročesávat patnáctiměsíční psí habán ridge-beck Norýsek. Přece...co kdyby kapsa schovávala nějakou tu „psi ňamku“?

Zase se potvrzuje ono známé „My o vlku a vlk za dveřma“, neboť vzápětí se z lesa vynořuje onen „vlk“, respektive slečna Denisa, o které jsme zrovinka povídali, panička toho habána Noryho, a jakoby ani ne překvapena, nás zdraví „Ahoj!“ a se slovy „Koukejte, co jsem našla!“ napřahuje směrem k nám ruku s košíkem plným hub. Tak chválíme, samozřejmě, a je co, … a víme, Denisa je „velká“ houbařka, na rozdíl ode mne, velkého sice chlapa, co však houbu nenajde, leda velkou červenou muchomůrku.

Kam se naše radost ze setkání „hrabe“ na tu psí. Všichni tři to jsou mladí pejsci a kamarádi, tak si to psí hemžení umíte představit. Ale to se už blížíme k tomu lesnímu rybníčku, a tam to teda vypadá... naši psi mají vodu rádi.

„Tak vidíte, Heleno...“ otáčím se na paničku Airinky, „...jste si stěžovala, že dnešní setkání pejsků se zrušilo. Tak jsme si udělali svý, svou socializaci!“

 Necháme ještě chvíli pejsky „cachtat“ ve vodě, pak to bereme nábližkou přes potok, co svádí vody z černostudničních strání, zpátky do Alešovy a k Novoveským rybníkům. Procházka pomalu končí, bezdomovci na protějším břehu hlučí, zrovna tam jsou policajti, zleva se tomu místu vyhýbáme, loučíme se mi i pejsci, kteří ale „nechtějí“, a jsme rádi, jak nám to dneska vyšlo.

mb

Ps. 
Byv upozorněn na závažnou "mýlku", které jsem se dopustil, omlouvám se tímto jak p.t. publiku za mystifikaci, to v řádku prvním, tak paničce fenky Airinky slečně Heleně a zejména pak samotné fence Airince, to v řádku druhém,,... a pevně věřím, že jsem se jich mojí "mýlkou" , které jsem se dopustil, nedotknul natolik, aby v budoucnu už nechtěli se mnou jít na "špacír".

Tímto prohlašuji, že fenka Aira není "pitbulka", ale že fenka Aira, jejíž paničkou je slečna Helena, je čistokrevná "stafordka".

mb

"Jednomístná fota" aneb "Proč asi migranti chtěli zpět?"

Mám rád foto z jednoho místa. Mám mizernej foťák. Přesto mi to nedá a … třeba, že musím někde čekat. nebo třeba, že někde sedím, ať již při tom sezení čekám nebo nečekám, třeba něco konzumuju, 

Další fota z jednoho místa Z D E

třeba se s někým bavím, anebo se s nikým nebavím, anebo nečekám ani nekonzumuju, ale jen tak jsem spočinul a třeba si dal pivo... rád v ty chvíle, byť tím mizerným foťákem, dělám ty fotky z jednoho místa.

Tak se mi to stalo onehdá, a tak jsem ty fotky dal na „rajče“, a některé nedal, protože se buď opakovaly, nebo protože se mi nelíbily, nebo protože...z jiného důvodu. Slunce již se velmi klonilo, já konečně po celkem dost hektickém dnu jsem k tomu klonění měl také už blízko, a tak jsem raději spočinul a dal si to pivo. A než přišel švára, který sice bydlí blíž, ale přišel dýl a mi tím dal chvíli samoty, jsem si všiml těch krásných stínů, co to nakloněné slunce umí udělat a tím zvýraznit možství štuků našeho secesního města, ale i jiných zajímavostí.

Takže nežli jsem přestal být sám, udělal jsem několik těch stíny nízkého slunce zinteresovaných záběrů a tímto se jimi chlubím. Nebudu naschvál uvádět to místo, však jablonečtí poznají.
Zjednohomístná fota Z D E

mw          

Fota z tohoto místa Z D E

PS.

Těch foto mohlo být více, to nemluvím o těch záběrech vyřazených, ale on ten mizernej foťák má ještě mizernější barerii, tak jsem po každém záběru musel chvíli čekat, než se vzpamatuje (ne ten foťák, ta baterka).

PS II.

To pivo bylo opravdu skvělé, aby ne, byla to svijanská dvanáctka a ta se hned tak někde nečepuje. Já jí dokonce dávám přednost před „Plzní“, zdá se mi více hořká, čili „hořčejší“ (je to tak správně ?) Švagr pil nějakou novinku, „slečna de service“ tomu říkala, snad si to dobře pamatuju - „čtyřistapadesátka“, také svijanská. To jsem ale nepil, asi byla přece jen trošku horší, čili "horšejší" (je to tak správně ?)  té mé „dvanáctky“. To se domnívám proto, že má konzumace činila jich tři kusy, respektive půlitry, zatímco švárova toliko kusy dva.

PS III. 

Ani jsem netušil, když jsem začal psát, jaká dvě slova se mi tu vyskytnou. Napišme si je, aby ta zajímavost a podobnost opravdu vynikla, rovnou pod sebe:
hořčejší     pouze nad "r" je/není háček

horšejší     poze pod háčkem je "c" respektive "s"

Jasně vydíme, když pomineme zásadní rozdíl obsahový, ten vpravdě drobný rozdíl v psaném projevu, a to si to zkuste ještě vyslovit! "Fuj tajbl", nechtěl bych býti cizincem a učit se té proklatě složité řeči! (Snad se ani při tomto zjištění nedivím, že migranti chtěli zpět.)