3 : 0

Tak to ten den skončilo tři - nula

0 : 1

To se vyvedl ten den... měl jsem zas jednou noční. Takovou brigádu mám. Sedím sám, kancelářička jako dlaň, nebo velín - velmi jednoduchý, nějaká kamera, pár tlačítek - by se tomu mohlo říkat. I když je to samá technika, přesto se zápisu do sešitu A4 ani toto moderní pracoviště nevyhne. „Supermoderní“ … cha cha, ty obyčejné linkované sešity jsou tři, těch zápisů je … ale to už toho prozrazuju moc, že?!

Dva stoly, skříňka a ...a ...a lednička taky. Mám rád ko...ko... „koka-folu“... nebo jak se ty všechny černý limonády jmenujou. Tak jsem tu dvoulitrovou z vyhřátého auta vrazil rovnou na mražák. Dělávám to tak, za chvíli to je studené, a pak to přendám do lednice.

Uteklo několik hodiny. Limonáda je již dávno v lednici. Mám žízeň, tak si ji beru, pomalu, pomaloučku otvírám uzávěr … známe to, stačí malounko a je z toho vodotrysk. Ták... ještě poslední otočení a mám vyhráno, je to v suchu. Uklidněn chci láhev přiložit k ústům a najednou…v tom tak nějak rupne a jak kdyby se všichni čerti splašili, vybuchne peklo. Rovnou do obličeje, uhýbám, je toho plný strop, snažím se to prstem utěsnit, ale dociluji pouze efektu „stříkačky“ namířené na protější stěnu. Jak se s „tím“ motám, ošpricnu ještě stěnu druhou, tu s návodem, co dělat když hoří, nevím si s tím rady, „peklo“ mi vyklouzne z ruky a samočině řádí na podlaze!

Uf!... jak šlehnutím kouzelného proutku a je konec. Petka se zbavila víc jak poloviny svého objemu. Klid, nastal úplný klid, jen ze stropu „kap, kap... kap“. Stojím v hnědé lepavé louži, jsem zablencanej, zalepenej, musím si opláchnout oči, abych se na tu spoušť vůbec mohl podívat. Ještě že ten „pekelník“ vynechal počítač a ty sešity. Na výměnu jsem měl jen druhé triko, nic víc a až na umytou hlavu jsem zůstal lepavej až do návratu domu. Měl jsem s tím co dělat až do rána... dvacet tři kýblů vody!

Ten den, hned po ránu jedna - nula proti mně.

0 : 2

Ještě než jsem si šel lehnout, namočil jsem „to lepavé“ ze sebe do mydlinek, až vstanu, dám ty kalhoty, ponožky, boxerky a tričko vymáchat do pračky. Vyspal jsem se docela dobře. Vstávám, tak tokové ty, byť je k poledni, ranní věci a jdu na to prádlo. Pořádně ho v těch mydlinkách „pomorduju“ a když jsem byl z pračky vyndal ženou připravenou várku ještě suchého, šup tam s tím mým... jen vymáchat a vyždímat. Narichtovat to umím! ... vždyť jsem to i manželku učil … a ždímání jen na čtyřista otáček, to vím, aby to nebylo moc zmačkané. Venku je vedro, za dvě hodiny to na balkoně uschne. Displej ukazuje osmnáct minut.

Tak si udělám kafíčko, to akorát vyjde. Pěkně s napěněným mlíčkem, mám to rád, koupil jsem si na to takový „forichtung“, vrtulku....jsem to viděl u kamarádky. Chvilku posedím a už je to tady: „Píp píp píp!“ - pračka končí zadaný program.

Hotovo. Programátor na nulu, aby automat vypnul aretaci dvířek. Pár vteřin to trvá, než se dvířka odjistí. Ozývá se „Cvak!“ - a jdu na to. Otvírám a ...jako by mi je někdo vyrazil z ruky, od lýtek dolu včetně bot jsem v tu chvíli mokrý, stejně tak i ta vyndaná ženou připravená hromada prádla, a koupelnou se žene malé tsunami, když se byl v jednom rázu vylil prakticky celý objem pračky. Voda se valí přes práh do předsíně, kde, když se dostane ke stupačkám, hbitě navštíví byt našich sousedů pod náma. Proto s vysušováním musím spěchat a prát tu mokrou hromadu musím dát... aby nesplesnivěla, odjíždím na několik dnů... až po tom. No, půl hodiny mám co dělat s tím vytíráním a pak něco přes dvě hodiny to praní a za tři a půl hodiny mám zase nástup do služby.

Dnes už dva - nula proti mně.

0 : 3

Jsem v časovém presu, musím postupovat přísně racionálně a časem šetřit. Jakš takš se to daří a pár minut před dopráním mám akorát tak čas si udělat vločky … totiž, dělám si s sebou do služby vločky, jak nám to v dětství babička dělávala. Kakao, tím zaliju vločky s ořechama, rozinkama, no dle chuti. Už to mám připravené, kvedlám v kastrolku kakao... chutná mi silné, i když na podagru to dobré není... už to jde k varu, tak ty vločky tím horkým přeleju a tu hnědou loužičku na lince, jak to šplouchlo, rychle hadrem setřu a jdu pověsit to prádlo.

Stíhám, mám to sice na minuty, ale stíhám. Ještě k Vietnamcovi pro rohlíky, a nějaký pišingr taky vezmu. Mají malou holčičku, teď začala chodit do školy. Ale takhle odpoledne je vždycky v krámě. Jsme takoví kamarádi. Já jsem vždycky udivenej, jak to malý vietnamský dítě mluví krásně česky.
„Tak co škola?“

„Dobrý!... a jdeš si zase koupit rohlíky a pišingr?“

„No jasně...“ - odpovídám, „...a ještě si dnes k tomu vezmu mlíko a jedno jabko!“

„Já ti vyberu, jooo!“

„Tak jo! ...a díky!“ - a už platím u jejího tatínka, kde to s češtinou, oproti dcerušce, teda opravdu dobré není.

Už už odcházím, když ta malá vietnamská Jitka ještě ke mne přiběhne a ukazuje prstem na moje skoro bílé letní kalhoty: „A co to máš tady?“

Skoro po celé délce pravé nohavice se na boku táhne jak kdyby štětkou nastříknutý hnědý pruh … „od toho ušplouchlího silnýho kakaa“ - dochází mi. Ale na převlečení mi minut už opravdu nezbývá.

Tak to ten den skončilo tři - nula proti mně.

Červenec 16' / Milan Brož