...a
bylo nám tam „leknínově“
Vracel
jsem se z Břízek, byl jsem tam se projít v lese, nad přehradou na
lyžařským „kolečku“. Dole u kurtů jsem měl stát auto,
abych nemusel přes město pěšky, teď jsem se vracel. A v tý
zatáčce, co je zátoka zvaná „Cigánka“, pod tenisovou halou, jak je když je
v přehradě hodně vody na druhý straně silnice taková louže,
říkám tomu „čtyřka“ jako čtvrtá část přehrady... a
představte si, teď tam kvete leknín... tak najednou se nás tam
nahloučilo... nějaká auta proti, lidí i vedle chodníku, no a pak
ty bruslaři, ono se jim dnes říká in-linisti, já nevím, skupina
pěti sedmi devíti mladých lidí, no bylo potřeba zastavit.
Tak
jsem zastavil. Všechno to chvíli trvalo, teď oni koukali, jestli
pojedu nebo ne. Nenapadlo mě nic jinýho, než že jsem jim z okýnka
zamával a zavolal: „Jeďte, jeďte, nebojte se, já vás
nezajedu!“ No v tu chvíli všechna ústa těch mladých do úsměvu,
dokonce se objevili tři čtyři palce nahoru. Já to nějak moc
nemám rád, „tyhlensty manýry moderní“ – moderní v
uvozovkách, vždyť je, sice při jiných příležitostech, palec
„nahoru“ palec „dolu“, užívali již římští císařové.
Ale byť to teda nemám až tak moc rád, tak mi to v tuhle chvíli
vůbec nevadilo, ba naopak. A můžu vám řict, že jsem si jist, že
v tu chvíli nám všem tam v tý zatáčce bylo tak nějak víc
hezky... tak nějak leknínově.
o červencové neděli/MiBr
Žádné komentáře:
Okomentovat