Bruno utekl

Tak já nevím, posuďte sami, řeknu jak to bylo a uvidí se.

„On mi utek!“ - mi žalostným hlasem sděluje metreska mého Bruna, nebo-li 

v jedné osobě i má choť.

„Jak...utek?! ...kde? ...kdy?“ - no znáte to, takový výslech po telefonu, když je člověk uvázanej na židli v práci.

Bruno utekl. Je mu asi šestnáct sedmnáct měsíců, ještě trochu štěně, plný temperamentu, ale ne agresivní. Do rvačky nejde. Ne že by se bál, spíš, s ohonem zvesela nahoru místo případného konfliktu obejde. A jak tak čmuchá, občas se začmuchá trochu dál. V lese za srnečkou, mezi domy za fenkou... a tak. Vždycky se vrátí, v poslední době i dost rychle.

„Nad tratí, za skládkou, jakoby k Airince...“ - to je jedna z jeho milejch. Tak se ptám, jak je to dlouho, kde se nachází ona-má paní, no výslech pokračuje.

„Teď jsem u paneláčků, tady taky není, na Dolině taky né ...“ - dál je metreska nešťasná.

Musím zasáhnout, byť jen po telefonu: „Tak běž domu, bude doma! ...a když utek doprava, proč ho hledáš vlevo?! Měla's tam počkat, on jde vždycky zpět na to místo...běž domu!“

Jak to dopadlo. Dobře, pochopitelně, vrátil se. Za deset minut telefon – metreska: „Vrátil se až domu!“ - a že když šla zpět, postupně rovnou tři známí, známé jí hlásili, že pes šel domů. Ta poslední paní ho viděla přímo už u baráku.

„Tak's ho našla u baráku?“

„Ne né! … zvesela žena „Už byl v domě, soused ho pustil, čekal před bytem v patře a občas zaštěkal na otevření... a...“

A tak to dopadlo, jak jsem již psal, dobře. Jen mě tak napadá otázka, kdo vlastně komu utekl?
Co myslíte Vy? … manželka uznala, né mně, nemyslete, ale jemu, Brunovi, že tak jednoznačné to ale vůbec není!