Po druhý v životě

Literární Vysočina, brigáda ve VTŽ Chomutov, čestné uznání a … jak se to všechno rýmuje.

Více foto Z D E

Stala se mi, je to pár hodin, ještě necelej den, taková zvláštní věc. Stala se mi vlastně teprve po druhé v životě. Poprvé to bylo... to bylo... to bylo … kdo se má dopočítat... tak zkuste sami, bylo to o prázdninách, ... na gymplu nebo na vejšce?... přihodilo se mi to ve fabrice, za brigády v chomutovský Mannesmannce.

Teď se to tedy stalo po druhé, úplně při jiný příležitosti, na úplně jiném místě, ale také jsem to nečekal. Stalo se to v žižkovským „Jiným kafi“... nebo „kafeti“?...fakt teď nevím, a tentokrát jsem tam nebyl zištně, jako kdysi ve válcovnách kvůli penězům, za který jsem si chtěl koupit... a nakonec i koupil, svoje první hodinky... tentokrát jsem tam byl na pozvání.

Jak k tomu vlastně došlo? Takhle... řekl bych: Jako kluka z Vysočiny, pocházím z Jihlavy, myslím že z té její moravské poloviny... dodnes „jdou“ městem staré zemské hraniční kamenné sloupy... se mé oči chytli jakési inzerce VYSOČINA. Při bližším zjišťuji, že se jedná o „literární soutěž“. A že píšu, a že jsem z těch míst, tak jsem tam „něco“ poslal.

Aha, že se pořád ještě neví o čem to tady vlastně je? Jednoduché, já totiž dostal „to“ … no! ...po tak dlouhý době a po druhé v životě, teď na starou nohu jsem „to“ znovu dostal . Tak mě to „to“ tak vzalo, že se tady z toho musím vypsat.

Tenkrát ve válcovnách trub to bylo za práci, parta těch tvrdejch chlapů z malých tratí, těch původních ještě po Mannesmanovi... koupili mi knížku od Klostermanna – to zjišťoval u mě, tak blbě se vyptával co rád čtu, že jsem to poznal, Josef - „štajrák z vozejku“. No a pak, když jsem končil při poslední šichtě, tam mi to přímo na lince u válců, já celej zasranej od grafitu, kterým se mazaly trny, aby nezůstaly v tý uválcovaný trubce, slavnostně předali. Byl tam taky nějakej papaláš, ale na ty chlapy nezapomenu. Stojí tam „Soudruhu Milanu B. Za práci a... Kolektiv valcířů malých tratí, VTŽ Chomutov … podpisy. Dodnes jsem naměkko, bylo to totiž od srdce.

No a teď?! … to bylo úplně „jiný kafe“ a v Jiným kafi, na Žižkově. Za to, že jsem něco napsal a pak to někam poslal. A pak mi přišlo, ať přijedu. Už jsem tam jednou byl, tak jsem věděl, kde to je. Z Proseka stošestatřicítkou. Čekal jsem Zorku... mimochodem, ta za to všechno tentokráte může, alespoň z mého pohledu, pak Haničku co mi točí pivo a má dobrý to "Čapkovo pití" R.U.M., no „a eště někdo!“ - jsem si říkal. A jak to dopadlo, to se už ví, bylo tam „narváno“, poznal jsem mnoho nových lidí a po druhé v životě dostal „to“, respektive dostal to „ČESTNÉ UZNÁNÍ“.

Tak... děkuju, zase jsem naměkko, trochu přece jen jó.

                                                                     Milan Brož